Čtyřicátý devátý týden: Úžas a úžas
Kořeny konečného poznání se nacházejí…. na úrovni úžasu a radikálního údivu, v hloubce úcty, v naší citlivosti vůči tajemství.-Abraham Joshua Heschel, Bůh hledá člověka
Richard Rohr učí, že bázeň, úžas a údiv jsou základními duchovními zkušenostmi:
Základní náboženská intuice je úžas a údiv
Věřím, že základní, prvotní, fundamentální náboženskou intuicí je moment úžasu a údivu. Říkáme: „Bože, to je nádhera!“. Proč při takových okamžicích tak často říkáme „Bože!“? Myslím, že je to poznání, že jde o božský okamžik. Nějak si uvědomujeme, že něco je prostě příliš dobré, příliš správné, příliš mnoho, příliš včas. Když v našem životě chybí úcta a úžas, stavíme své náboženství na zákonech a rituálech a snažíme se vyrobit nějaký okamžik úcty. Občas to asi funguje.
Ať se svatost nezevšední
Myslím, že lidé, kteří žijí svůj život otevřený úžasu a údivu, mají mnohem větší šanci setkat se se Svatým než někdo, kdo jen chodí do kostela, ale nežije otevřeným způsobem. Svaté si téměř ochočujeme tím, že ho děláme tak všedním. Toho se obávám, že se děje se způsobem, jakým ritualizujeme bohoslužbu. Vidím, jak lidé den co den přicházejí do kostela nepřipraveni na nic nového nebo jiného. I když se něco nového nebo odlišného stane, zařadí to do svých starých škatulek.
Zahoď postoj: nic mne neohromí
Zdá se, že jejich postoj je: „Nebudu ohromen“. Myslím, že s takovým odporem k novému, skutečnému a úžasnému se daleko nedostaneme. Pravděpodobně proto Bůh dopouští, aby většina našich skvělých vztahů začínala určitým druhem poblouznění druhou osobou – a nemyslím tím jen sexuální poblouznění, ale hluboký obdiv nebo uznání. Umožňuje nám to zaujmout místo studenta a žáka. Pokud to nikdy neuděláme, nic nového se nestane. [1]
Západní systém odmítá být v úžasu
Myslím, že ruský spisovatel Alexandr Solženicyn to pochopil, když napsal: „Západní systém ve svém současném stavu duchovního vyčerpání nevypadá přitažlivě.“ V tomto případě se však jedná o to, co je pro nás přitažlivé. [2] Je to výmluvný soud. Západní mysl už téměř odmítá být v úžasu. Uvědomuje si jen to, co je špatné, a zdá se, že se nedokáže radovat z toho, co je ještě dobré, pravdivé a krásné.
Pomůže nová představivost a zbavit se rigidní teologie
Jedinou cestou ven je nová představivost a nová kosmologie, vytvořená pozitivní zkušeností Boha. Vzdělání, řešení problémů a rigidní ideologie nakonec samy o sobě nestačí k vytvoření kosmické naděje a smyslu. To dokáže pouze velké náboženství, což je pravděpodobně důvod, proč se Ježíš tolik času ve své službě snažil náboženství reformovat.
Zdravé náboženství nám dává základní pocit úcty
Zdravé náboženství nám dává základní pocit úcty. Oživuje jinak prázdný vesmír. Dává lidem univerzální úctu ke všem věcem. Jen s takovou úctou nacházíme důvěru a soudržnost. Teprve pak se svět stává bezpečným domovem. Pak můžeme vidět odraz božského obrazu v člověku, ve zvířeti, v celém přirozeném světě – který se nyní stal ze své podstaty „nadpřirozeným“. [3]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, “The Practice of Awe and Wonder,” in Another Name for Every Thing, season 3, ep. 10 (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2020), podcast, MP3 audio.
[2] Aleksandr Solzhenitsyn, “Harvard Address,” in The Solzhenitsyn Reader: New and Essential Writings, 1947–2005, ed. Edward E. Ericson, Jr. and Daniel J. Mahoney (Wilmington, DE: ISI Books, 2006), 569.
[3] Adapted from Richard Rohr, The Wisdom Pattern: Order, Disorder, Reorder (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2001, 2020), 65.
Image credit: A path from one week to the next—Madison Frambes, Untitled 4, 1, and 7 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Click here to enlarge image.
When we are in awe, there are no deeds to be done or words to be said; a simple, ecstatic surrender.