Devatenáctý týden: Návrat domů
V předmluvě k novému vydání knihy Falling Upward se badatelka Brené Brownová dělí o svůj pocit duchovního stesku po domově.
Stesk po domově
Slovo „stesk po domově“ často vyvolává představu prchavého smutku dítěte nebo jeho dočasného stesku po domově a rodině. V dnešní kultuře je tato emoce často odmítána … [jako] rozmazaný pocit z tábora na jednu noc, nikoli jako prudký emocionální zážitek, který je klíčem k lidské zkušenosti a ústředním bodem naší pevně zakořeněné potřeby cítit místo a sounáležitost….. Láká mě zkoumat obrysy stesku po domově, abych lépe pochopila, proč se nemohu zbavit té neústupné touhy po domově, která existuje pouze uvnitř mě.
Brownová se dělí o svou pravidelnou touhu po domově vlastní duše:
Stesk uvnitř mě
Duchovní stesk po domově je v mém životě stálý. Nebyla to každodenní zkušenost, ale předvídatelná a vždy se opakující touha najít pocit posvátnosti uvnitř mě, nikoli mimo mě: mou duši, můj domov, Boha ve mně. Byl to stesk po místě, které existuje pouze uvnitř mě.
Krátké návštěvy v mém nitru
Po celá svá třicátá a čtyřicátá léta jsem občas podléhala této touze, všeho jsem nechávala a utíkala, jak nejrychleji jsem mohla, abych navštívila domov ve mně. Dveřmi do mého vnitřního duchovního domova by byl jeden prostý zážitek, jedno setkání s tenkým místem – třeba když jsem seděla v autě a poslouchala Lorettu Lynn, jak zpívá „How Great Thou Art“, nebo odpolední koupání s Bohem v jezeře Travis, nebo jedna noční modlitba Denní examen. Ale pak jsem po této návštěvě odešela a vrátila se do svého světa první poloviny života. Tuto spiritualitu první poloviny života bych popsala jako příliv a odliv [řeckých slov] nostos a alga, návrat domů a bolest.
Strach i radost z očekávání být doma u Boha
V posledních dvou letech jsem zjistila, že se mi duchovně stýská spíše po vnitřním domově než po domově. Duchovní stesk se stal téměř každodenním otupujícím smutkem. Není to deprese ani vyčerpání. Je to nepříjemné vědomí, že se blížím ke konci jedné věci a začátku další. Odcházím a přicházím. Je v tom strach, ale také radostné očekávání.
Dnes žiji v posvátném domově co nejdéle to jde
Dnes, když se vracím domů na místo, kde ve mně přebývá Bůh, už nemám zájem o to, aby to byla jen rychlá návštěva a já se mohl vrátit do světa „toho, co si myslí ostatní“ a „toho, co stihnu“. Dnes se sotva nechám vytáhnout z domu. Lákají mě jiné rozhovory a hlubší kontakty. Chci, aby tento posvátný prostor byl mým domovem, a ne místem, které navštěvuji, abych podpořil svůj „skutečný život“, který je mimo mé spojení s Bohem. Začínám přemýšlet, jestli moje řasy, moje bolest, nejsou živeny mým odloučením od Boha a od mého Pravého Já…..
Už se mi nestýská po první polovině života
Odchod z první poloviny života je děsivý. Většina z nás má první polovinu života za sebou. Jde o to, že se mi prostě nikdy, nikdy nestýská po první polovině života, když od ní odcházím….. Možná se mi po první polovině života nestýská proto, že ve skutečnosti nikdy nebyla mým skutečným domovem.
Přečtěte si tuto meditaci na webu cac.org.
Prameny:
Brené Brown, “Nostos and Alga: Returning Home in the Second Half of Life,” foreword to Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life, by Richard Rohr, rev. ed. (Hoboken, NJ: Jossey-Bass, 2024), vii, ix–x.
Image credit and inspiration: Esther Avdokhina, Untitled (detail), Russia, 2020, photo, used with permission. Click here to enlarge image. Each of us has the capacity to create home within and for ourselves.