Žalmy: Písně vyhnanství – Čtvrtek 26. března 2026
Biblista Walter Brueggemann popisuje, jak může být modlitba pomocí žalmů projevem solidarity s naším společným lidstvem:
Žalmy jsou o společném lidství
Žalmy, až na několik výjimek, nejsou hlasem Boha, který k nám promlouvá. Jsou spíše hlasem našeho společného lidství – shromážděným v průběhu dlouhého časového období, ale hlasem, který si zachovává úžasnou autentičnost a aktuálnost. Hovoří o životě tak, jak skutečně je, neboť v těchto hluboce lidských dimenzích přetrvávají stejné problémy a možnosti.
Čtenář žalmů se stává solidární s lidským bytím
A tak když se obracíme k žalmům, znamená to, že vstupujeme do středu tohoto hlasu lidstva a rozhodujeme se postavit se na stranu tohoto hlasu. Jsme připraveni mluvit mezi nimi, s nimi a za ně, abychom vyjádřili svou solidaritu s touto úzkostnou, radostnou lidskou poutí. Přidáváme svůj hlas ke společné radosti, sdílenému zármutku a společnému hněvu, který nás všechny sužuje…. Když tak učiníme, zjistíme, že slova Písma dodávají sílu, tvar a autoritu tomu, co o sobě víme. [1]
Teoložka Ada María Isasi-Díaz (1943–2012), vyhnaná z Kuby, našla útěchu v Žalmu 137:
Žalm 137 pro uprchlíky
Vzpomínám si, že když jsem poprvé četla Žalm 137, rezonovalo se mnou téměř vše, co v něm stojí; cítila jsem, že dokáže výstižně vyjádřit bolest, kterou jsem prožívala, když jsem byla proti své vůli daleko od své země. Po kubánské raketové krizi v roce 1962 jsem si uvědomila, že moje nepřítomnost na Kubě bude dlouhá. Krátce nato přišel den, kdy se můj vízový status změnil z „turistického“: stala jsem se uprchlicí. Žalm 137 se stal mým útočištěm: „U řek Babylónských jsme seděli a plakali, když jsme vzpomínali na Jeruzalém“ (137:1).
Živě si vzpomínám na den, kdy jsem se odvážila zmínit kamarádce, jak moc se ztotožňuji se Žalmem 137. Žertovně mi odpověděla: „To si pověsíš kytaru na strom?“… Nebyli schopni pochopit smutek z toho, že jsem daleko od la tierra que mi vió nacer (země, která byla svědkem mého narození). Občas mě přátelé žádali, abych mluvila o Kubě. Lidé v mém okolí nemohli pochopit, proč já, která tak rád zpívám, se vždy zdám zdrženlivá, když šlo o píseň „Guantamanera“, jejíž verše čerpají z básní otce mé země, José Martího.
Guantamanera – Jeden z nich zní:
Yo quiero cuando me muera
Sin patria pero sin amo
Tener en mi tumba
Un ramo de flores
Y una bandera.
Chci, až umřu,
bez vlasti, ale bez pána,
mít na svém hrobě
kytici květin
a vlajku.
Tak jsem si stále říkala: „Jak můžeme zpívat píseň Hospodinovu v cizí zemi?“ (137:4) [2]
Brueggemann dochází k závěru:
Žalmy jsou i naší zkušeností
Žalmy se nepoužívají ve vzduchoprázdnu, ale v historii, kde umíráme a vstáváme z mrtvých, a v historii, kde Bůh působí, ukončuje naše životy a připravuje pro nás milostivé nové začátky. Žalmy se pohybují s naší zkušeností. Mohou nás také zavést za hranice naší vlastní opatrné zkušenosti do ještě dojemnějších poutí našich sester a bratrů. [3]
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Walter Brueggemann, Praying the Psalms: Engaging Scripture and the Life of the Spirit, 2nd ed. (Cascade Books, 2007), 1–2.
[2] Ada María Isasi-Díaz, Mujerista Theology: A Theology for the Twenty-First Century (Orbis Books, 1996), 35–36.
[3] Brueggemann, Praying, 15.
Image credit and inspiration: Michael Sturgeon, untitled (detail), 2020, photo, Ukraine, Unsplash. Click here to enlarge image. The drummer holds on to the inner rhythm that exile cannot erase—a rhythm echoed in the Psalms—the power of music to name oppression, remember home, and resist forgetting.