Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
o zbytek života je František ve vztahu s různými zvířaty, ptáky, rybami, stromy a květinami. Těmto tvorům vždy říká: „Uvědomujete si, že svou existencí ze své podstaty vzdáváte slávu Bohu? Buďte tedy takoví, jací jste. Každé zvíře, každá stvořená bytost má něco jedinečného na práci. Každý z vás dělejte to, co děláte, a tím vzdáváte slávu Bohu!“ A tak se stalo. M
Ačkoli všechno má duši, u mnoha lidí se zdá, že je nečinná, odpojená a nezakotvená. Neuvědomují si vrozenou pravdu, dobrotu a krásu, která ze všeho vyzařuje. Pokud je Bůh tak velký, slavný a nádherný, jak tvrdí náboženství, pak by takový Bůh nezpřístupnil takovou „nádheru“ všeobecně? Jistě, takové spojení a přítomnost jsou stejně volně dostupné jako vzduch, který dýcháme, a voda, kterou pijeme.
Jsme vnitřně pohnuti tvou milostí, abychom se natáhli a dotýkali se láskou bolavých míst, aby se utrpení rozpustilo v lásce, a abychom se dál dotýkali láskou bolavých míst, dokud nezůstane jen láska, a abychom s tím měli trpělivost a byli dětští a otevření a věrní tomuto tajemnému procesu, v němž ztělesňujeme tvou uzdravující přítomnost uprostřed našich životů. A prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše. Amen.
Prameny:
Soucit všechno mění. Soucit uzdravuje. Soucit napravuje zlomené a obnovuje to, co bylo ztraceno. Soucit spojuje ty, kteří se odcizili nebo o jejichž spojení se jim ani nezdálo. Soucit nás vytáhne z nás samých do srdce druhého a postaví nás na svatou půdu, kde si instinktivně zujeme boty a kráčíme v úctě. Soucit vyvěrá ze zranitelnosti a vítězí v jednotě.
Františkánská spiritualita klade velký vykřičník za Ježíšova slova: „Poslední budou první a první budou poslední“ (Mt 20,16; Lk 13,30) a Pavlova slova: „Když jsem slabý, jsem silný“ (2 Kor 12,10). Odvrácená strana je jádrem našeho poselství a vždy nás podněcuje k hlubšímu a širšímu pohledu na věci. To nám otevírá oči, abychom rozpoznali Boží sebedarování na vzdálených okrajích, kde většina z nás Boha nevidí nebo nechce vidět, například v jiných náboženstvích, v každém, koho označujeme za outsidera nebo hříšníka, a dokonce i na nejzazším okraji našeho vidění, směrem k těm, kdo s námi bojují a staví se proti nám – k našim takzvaným nepřátelům.
Bůh je jediný, komu se můžeme odevzdat, aniž bychom ztratili sami sebe. Je to paradox. František a Klára ztratili a opustili veškerý strach z utrpení; veškerou potřebu moci, prestiže a majetku; a veškerou potřebu, aby jejich malé já bylo důležité – a vyšli na druhé straně s vědomím něčeho podstatného: kým skutečně jsou v Bohu,