Třicátý osmý týden: Soucit
Soucitná přítomnost je jedním z plodů kontemplace.
Richard Rohr píše o velkém soucitu svatého Františka z Assisi (1182-1226) s druhými, který je inspirován velkým soucitem Ježíše.
František a klára působili na společenství zevnitř – žili se svými bratry a sestrami
Nejzřetelnější změnou, která vyplývá z držení a dovolování, jemuž se učíme v praxi kontemplativní modlitby, je to, že se přirozeně staneme mnohem soucitnějšími a trpělivějšími téměř ke všemu. Soucit a trpělivost jsou naprosto jedinečnými vlastnostmi skutečné duchovní autority a bezpochyby jsou způsobem, jakým svatý František i svatá Klára vedli svá společenství. Nevedli shora, a dokonce ani zdola, ale většinou zevnitř, tím, že chodili se svými bratry a sestrami, neboli „čichali k ovcím“, jak říká papež František. Pouze lidé, kteří jsou doma na takovém prostorovém místě, mohou přijmout sociální nemoci své doby a nenechat se zničit cynismem nebo zahořklostí.
Tam kde soucit chybí…
Duchovní vůdci, kterým chybí základní lidský soucit, nemají téměř žádnou moc změnit ostatní lidi, protože lidé intuitivně vědí, že nezastupují Celého a Svatého. Takoví vůdci se musí spoléhat na role, zákony, kostýmy a donucovací pravomoci, aby dosáhli jakékoli změny u druhých. Taková změna nejde do hloubky a není ani trvalá. Ve skutečnosti to vlastně vůbec není skutečná změna. Je to pouhá konformita. [1]
Boží vláda je spojena se soucitem
Tento pohyb směrem ke sdílenému soucitu vidíme u všech opravdových svatých. Například svatý František dokázal správně rozlišovat mezi institucionálním zlem a jednotlivcem, který je jeho obětí. Stále cítil soucit s jednotlivými vojáky bojujícími v křížových výpravách, ačkoli se stavěl proti válce jako takové. Uvědomoval si pošetilost a zároveň upřímnost jejich vlastenectví, které je však vedlo k nejoalitě vůči mnohem většímu Božímu království, kam kladl svou první a poslední věrnost. To, co Ježíš nazývá „Boží vládou“, bychom mohli nazvat Velkým soucitem. [2]
Katolická autorka Judy Cannato (1949-2011), která se snažila o integraci evangelií s novou kosmologií, se domnívala, že tento Velký soucit byl Ježíšovým hlavním cílem. Píše o tom: „:
Ježíš vyzýval ke kultuře soucitu
Boží říše, kterou Ježíš hlásal a za kterou zemřel, byla známá svou laskavostí a štědrostí, soucitem a uzdravováním. Nikdo nebyl považován za člověka stojícího mimo lásku Svatého, kterého Ježíš nazýval „Otcem“. Nikdo nebyl vyloučen ze společenství, ani bohatý, ani chudý, ani muž, ani žena, ani otrok, ani svobodný. Ježíš překročil povrchní rozdělení a vyzýval ke kultuře soucitu.
Soucit spojuje naše srdce
Soucit všechno mění. Soucit uzdravuje. Soucit napravuje zlomené a obnovuje to, co bylo ztraceno. Soucit spojuje ty, kteří se odcizili nebo o jejichž spojení se jim ani nezdálo. Soucit nás vytáhne z nás samých do srdce druhého a postaví nás na svatou půdu, kde si instinktivně zujeme boty a kráčíme v úctě. Soucit vyvěrá ze zranitelnosti a vítězí v jednotě. [3]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Eager to Love: The Alternative Way of Francis of Assisi (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2014), 28.
[2] Rohr, Eager to Love, 157–158.
[3] Judy Cannato, Field of Compassion: How the New Cosmology Is Transforming Spiritual Life (Notre Dame, IN: Sorin Books, 2010), 8.
Image credit: A path from one week to the next—Taylor Wilson, Transfiguration (detail), cyanotype, used with permission. Taylor Wilson, Madonna and Messiah, ink, used with permission. Alma Thomas, The Eclipse, acrylic on canvas, Smithsonian. Click here to enlarge image.
The rounded lines of mother and child echo the compassion we express toward others.