Přijmout negativní

Nebát se svých chyb

Čtvrtý týden: Integrace negativního

Podstatným aspektem františkánské spirituality je to, co otec Richard Rohr nazývá „integrace negativního“. František z Assisi netrval na tom, že Bůh si cení dokonalosti nebo idealizované morálky, ale na příkladu Ježíšova života a smrti vytušil, že Boha lze nalézt ve všech věcech, dokonce i v těch, které nás naše náboženství a kultura nabádají odmítat. Otec Richard píše: 

Bůh může použít vše

Myslím, že není více kontraintuitivní duchovní myšlenky než možnost, že Bůh může skutečně použít a shledat potřebným to, čeho se bojíme, čemu se vyhýbáme, co popíráme a co považujeme za nehodné. To je to, co mám na mysli pod pojmem „integrace negativního“. Přesto věřím, že právě to je jádrem Ježíšovy revoluční dobré zprávy, hluboké zkušenosti apoštola Pavla a hlavního vhledu, který František a Klára z Assisi prožívali s tak prostou elegancí. 

Přijmi proto svůj stín

Integrace negativního má stále moc vytvářet „lidi, kteří obracejí celý svět vzhůru nohama“, jak bylo řečeno o prvních křesťanech (viz Sk 17,6). Dnes někteří terapeuti nazývají tento vzorec přiznání našich nedostatků a selhání „přijetím našeho stínu“. Takové vzdání se nadřazenosti, nebo dokonce potřeby nadřazenosti, je ústředním bodem každého autentického osvícení. Bez něj jsme sami chybujícími a špatnými průvodci pro druhé. 

František a Klára

František a Klára způsobili, že to, co by většina lidí označila za negativní nebo nevýhodné, se třpytilo a zářilo díky jejich potěšení z toho, čemu se my ostatní běžně bráníme, co popíráme a čeho se bojíme: z věcí, jako je bezvýznamnost, chudoba, postavení mimo systémy moci a statusu nebo slabost v jakékoli podobě.

chudoba, bezmoc a posměch

 František tyto stavy obecně označoval jako minoritas. Je to jiný svět, než v jakém se většina z nás rozhodla žít. Zdá se, že všichni se chceme neměnně připojit k většině a být obdivováni. František a Klára místo toho preventivně zasáhli život i smrt a nabídli dobrovolný souhlas s plnou realitou v celém jejím tragickém zázraku. S láskou se poklonili právě těm věcem, které většinu z nás porážejí, děsí a rozhořčují, jako je chudoba, bezmoc a posměch. 

Upřímnost k sobě samým – dobrá spiritualita

Osobně si myslím, že upřímnost vůči sobě samým a celé skutečnosti je způsob, jakým Bůh činí milost zcela svobodnou a všeobecně dostupnou. Všichni se nakonec v životě ocitneme ve vleku opozice, problémů, „negativ“ hříchu, selhání, zrady, pomluv, strachu, zranění, nemoci atd. a zejména té nejvyšší negace: samotné smrti. Dobrá spiritualita by nás na to měla naprosto připravit, místo aby nás učila popírání nebo přetvářce na vysoké úrovni. 

Nepotřebujeme vítězit nebo mít pravdu

Potřeba žebříku, po kterém bychom mohli šplhat, jen apeluje na naše egoistické vědomí a potřebu vítězit nebo mít pravdu, což ve skutečnosti vůbec není svatost – i když to byla ve velké části křesťanských dějin běžná napodobenina svatosti. Desatero přikázání je o vytváření společenského řádu (což je dobrá věc), ale osm Ježíšových blahoslavenství (Mt 5,3-12) je o začlenění toho, co se jeví jako nepořádek (negativní), což podporuje mnohem lepší a jinou úroveň vědomí. 

Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.

Translated with DeepL.com (free version)

Prameny:

Adapted from Richard Rohr, Eager to Love: The Alternative Way of Francis of Assisi (Franciscan Media, 2014, 2024), 104–107.  

Image credit and inspiration: Nadya Spetnitskaya, Untitled (detail), 2018, photo, UnsplashClick here to enlarge image. Making bread requires the integration of dry and liquid ingredients that must be kneaded and combined. They move from messiness to a cohesive form, just like any kind of integration process.