Žalmy: Písně exilu – Pondělí 23. března 2026
Brian McLaren se zabývá příběhy o říši a exilu, které se objevují v Bibli a pokračují dodnes:
Exodus z otroctví
Pokud se zeptáte Židů, jaký je ústřední příběh jejich Bible, obvykle odpoví, že se jedná o Exodus, příběh o jejich předcích uprchlících, kteří byli zotročeni vládci Egyptské říše, dokud je Bůh neosvobodil a nevedl je ke svobodě. Ačkoli se historici a archeologové přou o to, do jaké míry je příběh historický a do jaké míry je literárně vylepšený nebo fiktivní, bibličtí učenci datují příběh někam mezi 1500 a 1200 př. n. l.
Deportace do otroctví Babylona
Je smutné, že k nefiktivnímu zotročení a špatnému zacházení s uprchlíky došlo v průběhu staletí příliš mnohokrát a příliš mnoha lidem.
Pokud se zeptáte, jaký je druhý nejdůležitější biblický příběh v Hebrejských písmech, mnozí odpoví, že o exilu, kdy bylo velké množství Židů odvedeno do Babylonu, kde byli nuceni sloužit elitám Babylonské říše.
Exody a deportace až dodnes
A bohužel, masové deportace a nadvláda nad domorodými obyvateli se v průběhu staletí staly příliš mnohokrát a příliš mnoha lidem: V průběhu staletí, až do dneška, proběhlo příliš mnoho Stezek slz, příliš mnoho Nakab, příliš mnoho pogromů a internačních táborů.
Exodus a exil a záchrana
Exodus a Exil nám společně připomínají, že tytéž říše, které produkují luxus pro ty na vrcholu sociální a ekonomické pyramidy, produkují také velké utrpení pro ty dole. A stejně jako jsou bohové císařů zobrazováni jako legitimizující jejich vládu, pro ty dole je Bůh vnímán jako jejich jediná naděje na osvobození. Ve skutečnosti často navrhuji, aby anglická slova libere a liberation byla lepším překladem hebrejských a řeckých slov běžně překládaných jako záchrana nebo spása.
Poezie exilu
Mnoho žalmů jsou intenzivní básně bolesti z období exilu. Jedním z nejznámějších je Žalm 137. Cítíte dojem, jak se judští vyhnanci cítí být dehumanizováni, proměněni v zábavu pro své utlačovatele:
U řek Babylonských –
tam jsme sedávali a tam jsme plakali, když jsme si vzpomínali na Sion.
Na vrbách tam jsme si věšeli své harfy.
Neboť tam naši věznitelé nás žádali o písně,
a naši mučitelé žádali o veselí, řka:
„Zpívejte nám jednu z písní Sionu!“
Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi?
Jeruzaléme, zapomenu-li na tebe, ať mi uschne pravice!
Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li na tebe pamatovat,
nepostavím-li Jeruzalém nad svou nejvyšší radost. (Žalm 137:1–6)
Odmítnutí obětovat svoji důstojnost
V tomto žalmu uprchlíci v exilu odmítají zpívat. Odmítají obětovat svou vlastní důstojnost a lidskost pro zábavu svého utlačovatele. Jejich bolest se ozývá staletími a ptá se nás: Kde dnes lidé zažívají exil? Odvažujeme se je humanizovat a cítit jejich bolest? Odvažujeme se brát jejich příběh vážně – i když to uráží elity dnešních říší násilí a nadvlády?
Prameny:
Brian McLaren, “Exile: A Recurring Nightmare,” for Richard Rohr’s Daily Meditations (CAC Publishing, 2026).
Image credit and inspiration: Michael Sturgeon, untitled (detail), 2020, photo, Ukraine, Unsplash. Click here to enlarge image. The drummer holds on to the inner rhythm that exile cannot erase—a rhythm echoed in the Psalms—the power of music to name oppression, remember home, and resist forgetting.