Exodus: Cesta za svobodou – Neděle, 22. února 2026
Otec Richard Rohr popisuje, jak příběh Exodu představuje vzor rostoucí důvěry v Boha v dobách nejistoty:
Křesťanství má kořeny v judaismu
Cesta exodu, cesta, kterou prošel starověký Izrael, je obrazem cesty, kterou podniká každý člověk, který se vydává hledat Boží přítomnost. V Bibli je Izrael zosobněním lidstva, a tak to, co se stane Izraeli, se stane každému, kdo se vydá na cestu víry. Křesťanství musí od samého počátku uznávat sebe sama jako inkluzivní náboženství a ctít své kořeny v judaismu.
Exodus má kořeny v nás
V knize Exodus je Egypt místem otroctví a Zaslíbená země místem svobody. Cesta z Egypta do Zaslíbené země – přes Rudé moře na Sinaj a přes poušť – je ságou, která symbolizuje náš vlastní boj o stále větší vnitřní svobodu, posílený milostí. Příběh Izraele symbolicky popisuje zkušenost našeho vlastního osvobození Bohem – a směřování k univerzální lásce.
Bůh činí zázraky i dnes
Dokud se na Exodus nedíváme jako na symbolický příběh duchovní pravdy, většina z něj se nám jeví jako vzdálená a nereálná. Události jsou buď naprosto neuvěřitelné, nebo musíme věřit, že tehdy bylo všechno jinak: Bůh konal zázraky pro Izraelity, ale dnes už tak nečiní.
Bůh se nezměnil, my ano
Faktem však je, že Bůh se nezměnil; změnili se lidé. Izraelité viděli Jahveho působit v jejich životech. Jejich vhled byl ve skutečnosti výsledkem zpětného pohledu: zamysleli se nad svou zkušeností a interpretovali ji novým způsobem. My máme stejnou příležitost. Když se zpětný pohled stane předvídavostí – když se stane nadějí a očekáváním, že Bůh se o nás stále stará a stále jedná v náš prospěch – nazýváme to vizí víry.
Naslouchejme Duchu
Příběhy z Exodu nám dávají vnitřní smysl pouze tehdy, když sami kráčíme cestou víry. Pokud nasloucháme Duchu, můžeme tyto příběhy poměrně snadno vztáhnout k našemu vlastnímu životu.
Prožijme osobní exodus
Musíme se obrátit k Bohu a nechat se vést na této cestě víry. Musíme být ochotni prožít Exodus ve svém vlastním životě a vstoupit do svého vlastního putování pouští. Musíme dovolit Bohu, aby nás osvobodil z otroctví do svobody, z Egypta do Kanaánu, aniž bychom plně věděli, jak překonat poušť mezi těmito dvěma místy.
Cesta vede přes poušť
Prorok Mojžíš podstupuje riziko víry. Vše, co mu Bůh dává, je slib, a přesto podle toho slibu jedná. Lidé víry očekávají, že se splní sliby jejich nejhlubší duše; pro ně se život stává časem mezi slibem a splněním. Nikdy to není přímá cesta, ale vždy tři kroky vpřed a dva zpět – a ty kroky zpět vytvářejí velkou část poznání a impulsu pro kroky vpřed.
Můžeme věřit, stejně jako Izraelité, že cesta do Zaslíbené země vede přes poušť? Když to nejméně čekáme, objeví se oáza. Jak slibuje Písmo, Bůh rozkvete poušť (Izaiáš 35:1).
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
Adapted from Richard Rohr and Joseph Martos, The Great Themes of Scripture: Old Testament (St. Anthony Messenger Press, 1988), 16, 17, 19, 32.
Image credit and inspiration: Clay Banks, untitled (detail), 2020, photo, USA, Unsplash. Click here to enlarge image. Walking into the wild becomes a mirror of the Exodus itself—risking the unknown so that, in the wandering, we discover the quiet, faithful presence that leads us toward freedom and deeper communion with God.