Podvracení systému cti a hanby – Úterý 17. března 2026
Přijetí v církvi – sounáležitost
Teologička Yolanda Pierceová vyrůstala v církvi, která jí nabízela pocit sounáležitosti. Trápí ji, že církve často nedokážou následovat Ježíšův příklad vítání a začleňování všech:
Vyrůstala jsem v [letničním] kostele [svatosti] a v prostoru těch dřevěných lavic, které byly s láskou oprášeny a vyleštěny církevními matkami, byly mé dary potvrzeny a byl vytvořen prostor pro mé talenty…
Církev místo bezpečí
Pouze s hlubokou vděčností dospělého mohu ocenit prostor, který mě nikdy nehanbil za to, co jsem nedokázala dobře, nikdy mě neponižoval za má selhání a také se mi podařilo vytěžit dary, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Ani jedna duše mi neřekla, že když zpívám, zním jako chraplavá žába. Nikdo mi neřekl, že jsem ve svém velikonočním projevu vynechala větu… Prostě jsem si uvědomovala že v tomto kostele můžu zkusit cokoli a že to bude bezpečné místo pro přistání.
V církvi jsou ale i lidé různých povah
Proto mě zarmucuje, že tolik kostelů, tolik náboženských prostor se stalo místem ponížení a hanby pro jednotlivce i skupiny. Trápí mě, že místo, které naučilo malou černošskou dívku, že může jít na vysokou školu, kterou nikdo předtím neviděl, je to samé místo, které někomu jinému říká, že půjde do pekla za to, koho miluje nebo koho si vezme. Trápím se soukromých i veřejných ponížení, kterými trpí ti, jejichž pravdy a identity jsou zesměšňovány z kazatelny. Trápím se těch, jejichž lidskost, povolání nebo spása se zdají být předmětem debaty prostřednictvím úzkoprsých kázání a špatné biblické exegeze…
V církvi také panuje hierarchie
Tyto hierarchie, v nichž ti, kteří mají moc a privilegia – nebo ti, kteří jen ovládají mikrofon – zahanbují a obviňují ostatní a posilují své „nadřazené“ společenské postavení, zmenšují radikální rovnost, kterou Bůh slibuje na místech, jako je Galatským 3:28. Tyto hierarchie nedokážou rozpoznat, že jsme všichni jedno v Kristu Ježíši a že naším úkolem jako křesťanů je oslavovat Boha, ne zahanbovat naše bližní…
V církvi je také prostor pro odsouzení a trest
Je mi líto, že místo, které mě milovalo a pohánělo k bohatému a plnému životu, se pro ostatní stalo prostorem odsouzení a trestu.
Vzdáním se nástrojů hanby se stáváme Božím milovaným společenstvím:
V církvi se musíme naučit milovat zraněné
Zde je svaté ponaučení, které jsem se naučila: není pokroku, pokud zranění mezi námi – ti, kteří mají zlomené srdce a pohmožděný duch – nemají prostor vyprávět své příběhy a sdílet svá břemena. Spravedlnost je možná pouze tehdy, když jsou ti, kteří jsou vyvrženi z tábora, města nebo církve, s láskou přivedeni zpět do změněné a transformované komunity. Odvržení a opuštění musí dostat vedení, pokud se chceme posunout vpřed v budování Božího milovaného společenství… Nový základ pro spravedlnost a lásku budujeme uvolněním síly nástrojů hanby a ponížení, které používají ti, kteří se snaží zlomit naše duše. Koneckonců, je to pokrok, když necháme ty nejzranitelnější za sebou?
Prameny:
Yolanda Pierce, The Wounds Are the Witness: Black Faith Weaving Memory into Justice and Healing (Broadleaf Books, 2025), 34, 37–39, 44.
Image Credit and Inspiration: Elianna Gill, untitled (detail), 2023, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. A group of people, regardless of background, welcome each other into community.