„Chvalozpěv stvoření“ sekulárního františkána a Článek 18. Řehole SFŘ
Čl. 18.
(setkání bratří a sester u kostela NPM)
Reflexe z minulého setkání
Jana Pachnerová: při našem posledním setkání 10.10. jsme prošli články 15. až 17. naší Řehole o poslání a službě terciáře ve světě. V závěru našich úvah jsme vybídli bratry a sestry, aby v následujících týdnech o službě přemýšleli. K tomu vám mohly pomoci otázky, které k tématu zazněly. Nyní následuje zopakování otázek z minulého setkání:
1. Služba v mém životě
„Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil.“
Jak vypadala Kristova služba a jak je to se mnou? Uvědomuji si své poslání? Vím, k čemu jsem povolán? Kde je moje místo? Je mi břemenem nebo radostnou službou? Co si vůbec představuji pod pojmem služba? Jakou za ni očekávám odměnu? Zasloužím si ji vůbec? Proč? Co mi brání v mé službě? Jak beru svá selhání a úspěchy? Jsem terciářem 24 hodin denně nebo jen občas? Proč? Kdy je mi to příjemné a kdy těžké? Myslím si, že jsem věrný svému povolání?
2. Povolání
Zkus si nechat pár minut pro Pána a prober s ním své povolání. Vidíš nějakou změnu (kladnou nebo zápornou) od loňského roku?
3. Vyber si svoji květinu nebo strom.
Vyber pro sebe květinu, keř nebo strom, který tě bude dobře vystihovat. Nech jej dobře zakořenit ve svém srdci, aby se Pánova a Františkova zahrada jen zelenala, modrala, žlutila a červenala, a hlavně krásně voněla.
Dnešní téma:
„Chvalozpěv stvoření“ sekulárního františkána a Článek 18. Řehole SFŘ
Čl. 18.
(…) ať mají úctu k ostatnímu stvoření, živému i neživému, které je obrazem Nejvyššího. Od pokušení zneužívat je ať se snaží přejít k františkánskému pojetí všeobecného bratrství.
Nejlepším „komentářem“ k článku osmnáctému Řehole je „Chvalozpěv stvoření“:
Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,
tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení.
Patří tobě jedinému, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce,
neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem,
vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,
stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,
kterým živíš své tvory.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň,
kterým osvětluješ noc a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země,
která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.
Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí nemoci a soužení.
Blažení ti, kdo je nesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,
žádný živý člověk jí nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších.
Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,
neboť druhá smrt jim neublíží.
Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu, a služte mu s velikou pokorou.
Slovo k dnešnímu čtení Řehole, tj. k článku 18
Když bychom měli jmenovat základní rysy františkánského charismatu, jistě by u nikoho z nás na prvních místech nescházel právě onen typický Františkův vztah ke stvoření, který tolik okouzluje a podmaňuje už na první pohled. Kdo by s úsměvem nevzpomínal na Františka, jak se něžně rozplývá nad krásou Božího stvoření, kdo by neznal „roztomilé“ historky o králíčkovi, který ho poslouchal, o rybě a ptáku, kteří se od něho nechtěli hnout, a koho by nedojímalo jeho nasazení, se kterým vysvobozoval beránky z rukou řezníka. Jak na nás z těchto částí legend dýchá ona okouzlující a podmanivá prostota nevinnosti, někdy až dětinskosti, se kterou se u Františka setkáváme. Jako bychom se vraceli do doby, kdy pro nás pohádky byly skutečností, jako by znovuožívalo něco z toho, čemu jsme jako děti věřili a co postupem času, pod vlivem „racionální“ výchovy, z našeho srdce vyprchalo. A my se jen tak ptáme, jak by měl vypadat náš vztah k Božímu stvoření, jak i v něm věrně a pravdivě následovat sv. Františka, kde končí pohádky a začíná realita?
Podívejme se tedy na Františka pozorně. František od svého obrácení miloval Boží stvoření, protože v něm nacházel živé působení Boha, kterého miloval. Stvoření je pro něho Božím darem, které mu napomáhá vidět Boží krásu, která ho přivádí k úžasu nad skutky Stvořitele, které mu zjevuje onu Boží všemohoucnost a dokonalost. Na rozdíl od tehdejších mnišských tendencí, které pokládaly svět za místo hříchu a lidského pádu, za něco, co od Boha odvádí, František naopak ukazuje, že Bůh je v tomto světě přítomný, že jeho stvoření je bránou, kterou se dá k němu přijít, že je možné ve světě okoušet jeho dobrotu a objevovat konkrétní podobu jeho lásky.
A jak je to možné? Tak, jak jsme to už u Františka viděli mnohokrát – s pohledem upřeným na Krista. Na Krista, skrze kterého, jak vyznáváme, bylo všechno stvořeno, svět viditelný i neviditelný. Který pro nás a naši spásu sestoupil z nebe, přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem… Tím, že Kristus přichází do našeho světa, do tohoto stvoření, přináší Boží vykoupení a spásu celému světu, naplňuje ho svým božstvím a pozvedá do slávy. Svět se stává místem Božího přebývání s lidmi, protože Kristus je Emmanuel, to je Bůh s námi. Proto pravdivým a věrným následováním sv. Františka v jeho vztahu ke stvoření, není nic jiného než ona zahleděnost do Krista jako Vykupitele a Spasitele, Pána veškerého stvoření.
Snad nejlepším Františkovým návodem je jeho známý Chvalozpěv, který je dokonalou syntézou tohoto františkánského pojetí. Víme, že vznikl v době, kdy byl František vážně nemocen, dva roky před jeho smrtí. Tedy v době, kdy se jistě nerozplýval v radostném zanícení nad stvořenými krásami. Jeho píseň není záležitostí básnického vzplanutí nebo nějakého chvilkového uchvácení. Přesně naopak, rodí se ve chvílích bolesti, temnoty, samoty a vyčerpání. A v tom je její síla. Je písní důvěry, odevzdanosti a díků, zrozenou na kříži utrpení, z jistoty víry ve vzkříšení. Je díkem ukřižovaného Františka Kristu, který svou smrtí smrt přemohl. A pro nás je tak opravdovým povzbuzením a pobídkou, abychom i my, jako věrní následovníci jeho šlépějí, toužili, a především chtěli vlastnit tuto neotřesitelnou víru v Boží dobrotu a lásku. Víru, v níž žádná naše obtíž a starost nezastiňuje paprsky pana bratra Slunce, nebrání obdivovat sestru Lunu a hvězdy, nezbavuje krásy vánek, oblohu i každé počasí, neodnímá údiv nad sestrou vodou, bratrem ohněm a nebere vděčnost za naši sestru, matku Zemi.
Kéž i naším životem proniká a v našem srdci zaznívá chvalozpěv víry v Krista vzkříšeného a zmrtvýchvstalého.
K zamyšlení
1. Můj vztah ke stvoření
Jak podstatný je pro mě právě tento vztah? Vychází ze stejného pramene jako u sv. Františka? Jak se vůbec v tomto ohledu na Františka dívám? Je mi blízký? V čem se lišíme? Co je pro mě v tomto případě obtížné?
Vnímám Boží stvoření jako dar? Přivádí mě blíže k Pánu, je mi pomůckou v mém vztahu k Bohu? Uvědomuji si v něm mocné Boží působení a nacházím v něm Boží stopy?
Zamýšlel jsem se někdy nad Chvalozpěvem stvoření? Je to něco, co jen někdy odříkáme na úvod setkání, nebo je pro mě poutem, které mě spojuje s ostatními, s celým stvořením a s Pánem?
2. Chvalozpěv stvoření
Vezměte si text Františkova Chvalozpěvu a zkuste o něm rozjímat. Procházejte jednotlivé sloky a učte se z nich vnímat Pánovu krásu, jeho velikost a vznešenost, dobrotu a lásku.