Dvacátý šestý týden: Rozjímání o krizi
Emeritní biskup a občan kmene Choctaw Steven Charleston čerpá ze svých indiánských zkušeností, aby se zorientoval v kolektivní krizi.
Možná bude hůř
Žijeme v období dějin, které se zdá být plné konfliktů. Svět se stal nejistým, temným místem, kde nevidíme, co se může stát příště. Jediné, co na základě našich nedávných zkušeností víme, je, že věci se mohou – a pravděpodobně se i zhorší…..
Víra indiánů přetrvává i přes kruté zacházení
Moji předkové po tisíciletí následovali duchovní cestu, která byla ohleduplná k Zemi, zahrnovala celé lidstvo a měla vizionářskou transformační sílu. Tato tradice přežila. Je to jedna z nejstarších nepřetržitých duchovních cest na Zemi. Víra mých předků přetrvává dodnes navzdory všem těžkostem a pronásledování, které byla nucena podstoupit…..
Zažili apokalypsu a získali zkušenost
Byl jsem požádán, abych napsal krátký komentář o křesťanské teologii apokalypsy: poslední, hrůzné vizi konce světa. Řekl jsem, že moje indiánská kultura má jedinečné postavení, aby mohla hovořit o tomto druhu vize, protože patříme k několika málo kulturám, které ji již zažily. V historické paměti jsme viděli, jak se naše realita hroutí, když nájezdníci ničí naši domovinu. Zažili jsme genocidu, koncentrační tábory, náboženské pronásledování a všechna myslitelná porušení lidských práv. Přesto jsme stále tady. Žádná temnota – ani konec světa, jak jsme ho znali – neměla sílu nás přemoci. Naše poselství je tedy mocné ne proto, že by bylo určeno pouze nám, ale proto, že promlouvá ke každému lidskému srdci, které touží po světle nad temnotou, a pro ně. [1]
Byla to dlouhá cesta samoty a strachu
Charleston se inspiruje nadějí, kterou ztělesňovali jeho předkové v době krize a vysídlení.
Moji předkové nepřežili Stezku slz, protože byli vyčleněni ze zbytku lidstva. Jejich exodus nebyl projevem jejich výlučnosti, ale naopak inkluzivity. Ve svém utrpení ztělesňovali konečný a zranitelný stav celého lidstva. Zažívali to, co v průběhu dějin v té či oné době zažívalo celé lidské plémě: životní boj, bolest z útlaku a strach z neznámého. Jejich dlouhá cesta byla cestou každého člověka, který poznal, co to znamená být sám a mít strach. Kráčeli však odvážně a důstojně, protože v sobě měli naději Ducha…..
Naděje nás osvobodila abychom viděli lásku
Naděje vytváří ve světě prostor pro lásku. Všichni ji můžeme sdílet, všichni v ni můžeme věřit, i když se ve všech ostatních ohledech radikálně lišíme. Už se nemusíme bát svých odlišností, protože máme společný základ. Můžeme doufat společně – proto nás naděje osvobozuje. Osvobozuje nás od strachu z druhého. Otevírá nám oči, abychom viděli lásku všude kolem nás. Sjednocuje nás a prolamuje naši izolaci. Když se rozhodneme přijmout naději – když se rozhodneme, že to bude náš cíl a naše poselství – uvolníme proud energie, který nelze překonat. Naděje je světlo, které temnota nikdy nemůže zadržet. [2]
Prameny:
[1] Steven Charleston, Ladder to the Light: An Indigenous Elder’s Meditations on Hope and Courage (Minneapolis, MN: Broadleaf Books, 2021), 14–15.
[2] Charleston, Ladder to the Light, 62, 67–68.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Untitled, watercolor. CAC Staff, Untitled, watercolor. Izzy Spitz, Field Study 2, oil pastel on canvas. Used with permission. Click here to enlarge image.
When the world swirls around us we go to the sacred center.