Týden čtyřicátý první: Prorocká naděje
Emeritní profesorka CAC Cynthia Bourgeaultová píše o naději jako o kvalitě Boží milosti, která je nám plně k dispozici:
Naděje leží na počátku
Naděje je doma v našem nejvnitřnějším bodě a ve všech věcech. Je to kvalita živosti. Nepřichází na konci, jako pocit, který je výsledkem šťastného výsledku. Spíše leží na začátku, jako impuls pravdy, který nás posílá vpřed. Když je naše nejvnitřnější bytost naladěna na tento puls, vyšle nás vpřed v naději bez ohledu na fyzické okolnosti našeho života. Naděje nás naplňuje silou zůstat v přítomnosti, setrvat v proudu Milosrdenství bez ohledu na to, jaké vnější bouře nás přepadají. Vždy a pouze skrze odevzdání, to znamená skrze ochotu opustit vše, na čem právě lpíme. A přesto, když do něj vstoupíme, vstoupí do nás a naplní nás svým vlastním životem – tichou silou, která přesahuje vše, co jsme kdy poznali.
Naděje je kouskem božství
A protože tato síla je ve skutečnosti kusem Boží cílevědomosti, která jako míza proudí naší vlastní bytostí, povede nás správným směrem. Vede nás ve větším proudu božského života, kterým se Bůh pohybuje … směrem k naplnění božského záměru, který je hlubším, intenzivnějším, jemnějším a důvěrnějším zjevením Božího srdce. [1]
Bourgeault věří, že prostřednictvím kontemplativní praxe a odevzdání se můžeme zakusit mystickou naději Boha a stát se pro svět uzdravující přítomností:
Naděje nás spojuje s Bohem
Na kontemplativní cestě, když plaveme do těchto hlubších vod k pramenům naděje, začínáme zakoušet a důvěřovat tomu, co znamená odložit sebe, opustit běžné vědomí a odevzdat se Božímu milosrdenství. A když se naděje, skrytý pramen milosrdenství hluboko v nás, v tomto doteku uvolní a vytéká ze středu, naplňuje nás plností vlastního Božího záměru, který žije sám sebe v akci, pak v sobě objevíme tajemnou hojnost, abychom mohli žít v akci to, co by naše obyčejné srdce a mysl nemohly udržet. Když se hluboce ponoříme do skrytého zakořenění celku, kde jsou všechny věci drženy pohromadě v Milosrdenství, jsme osvobozeni ze sevření osobního strachu a uvolněni, abychom mohli sloužit obratnými prostředky a opravdovým soucitem světu, který zoufale potřebuje znovuspojení.
Naděje nám pomáhá odevzdat své srdce Bohu
Naděje není imaginární ani iluzorní. Je to sonar, díky němuž Kristovo tělo drží pohromadě a nachází svou cestu. Pokud jako živí členové Kristova těla dokážeme odevzdat svá srdce … a naslouchat tomuto sonaru ze všech sil, bude nás opět vést, jednotlivě i jako celek, k budoucnosti, pro kterou jsme určeni. A Kristovo tělo bude žít a vzkvétat a bude nás něžně držet v sounáležitosti. [2]
Prameny:
[1] Cynthia Bourgeault, Mystical Hope: Trusting in the Mercy of God (Cambridge, MA: Cowley Publications, 2001), 86–87.
[2] Bourgeault, Mystical Hope, 98–99.
Image credit: A path from one week to the next—Alma Thomas, White Daisies Rhapsody (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snoopy—Early Sun Display on Earth (detail), 1970, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snow Reflection on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Click here to enlarge image.
A rainbow hope, curved and welcoming, bends toward the horizon.