Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Všechny ostatní vnímající bytosti také dělají své maličkosti, zaujímají svá místa v koloběhu života a smrti, zrcadlí věčné sebevyprázdnění a věčné naplnění Boha a nějak tomu všemu důvěřují. Pokud dokážeme rozpoznat, že do takového rytmu a ekosystému patříme, a záměrně se z něj radovat, můžeme začít nacházet své místo ve vesmíru. Začneme chápat, jako to dělala básnířka Elizabeth Barrett Browningová, že „Země je přeplněná nebesy a každý obyčejný keř hoří Bohem“
Na kontemplativní cestě, když plaveme do těchto hlubších vod k pramenům naděje, začínáme zakoušet a důvěřovat tomu, co znamená odložit sebe, opustit běžné vědomí a odevzdat se Božímu milosrdenství. A když se naděje, skrytý pramen milosrdenství hluboko v nás, v tomto doteku uvolní a vytéká ze středu, naplňuje nás plností vlastního Božího záměru, který žije sám sebe v akci, pak v sobě objevíme tajemnou hojnost, abychom mohli žít v akci to, co by naše obyčejné srdce a mysl nemohly udržet.
Své vidění potřebujeme osvěžit kontemplací, protože zapomínáme. Začneme lpět a chránit se. Pokud není ochota pustit se, neuvidíme vidění celku. Boha nelze vidět tak malou čočkou.
Chápu, proč křesťané používají jazyk „znovuzrození“. Zdá se, že velké tradice uznávají, že první narození nestačí. Musíme se nejen narodit, ale také přetvořit. Přetvoření duše a osvěžení oka je návratem k jednoduchosti.
Naším zaměstnáním a posláním jako věřících v této době musí být nějakým způsobem obnovit božský střed tím, že jej budeme sami držet a plně obsazovat. Pokud kontemplace něco znamená, znamená to, že můžeme „chránit ten malý kousek Tebe, Bože, v sobě“, jak to popisuje Etty Hillesum. [2] Jakou jinou moc nyní máme?
Kontemplativní moudrost rozeznává, že sami sobě bráníme v probíhající sebetransformaci, když se přistihneme, jak skrze zaťaté zuby vykládáme principy tance, který nám naše vlastní do sebe zahleděná strnulost nedovolí tančit. Ale bez ohledu na to, jak pošetilí a zlomení můžeme být, soucitná láska je vždy připravena vysušit ze situace strnulost založenou na strachu do té míry, abychom mohli začít rozpoznávat naše stále přítomné pozvání k zapojení se do obecného tance Boha, který je s námi v naší zlomené situaci zajedno.
Zůstat věrný svým kontemplativním praktikám vyžaduje poctivost, s níž zůstáváme věrni závazku, který nikdo nevidí; spočívá v tom, že se celým srdcem odevzdáváme prostým úkonům, které se navenek zdají být jen náhodným plynutím času. Jsme-li však věrni této nenápadné cestě věrnosti našim každodenním kontemplativním praktikám, začne jemné vědomí hloubek, k nimž poskytují přístup, pronikat do samotné struktury naší každodenní životní zkušenosti. Pomalu, zpočátku téměř nepostřehnutelně, se věrnost našim kontemplativním praktikám vyvíjí v obvyklé vědomí, kterému neunikne překvapivý zjev Boha, jenž se objevuje v něčem tak bezprostředním a prostém, jako je sluneční světlo, které náhle zaplní místnost v zamračeném dni.
Sednete si tedy k meditaci nejen proto, že vám pomáhá nalézt odpočinek v náručí beztvarého Milovaného, ale také proto, že zvyšuje vaše šance, že budete ohromeni krásou, až se vrátíte zpět. Setkání s posvátnem, které vyzařuje z jádra všednosti, vám dodá odvahu pěstovat klid a prosté vědomí. Uprostřed světa, který vás prosí, abyste se rozptýlili, to není snadná praxe. Přesto se stále objevujete. Jste nezdolní. Žízníte po úžasu.
Při výdechu se cvičte v přijímání toho, že život je takový, jaký je v tomto okamžiku. Dovolte mu být zde, právě takový, jaký je. Vdechujte pocit dostatku, spokojenosti, že vlastně všechno je v pořádku právě tady a teď, že nic víc nepotřebujeme. Vydechujte přijetí toho, jak se věci mají.
Pamatujte, že celý proces nejčastěji začíná jedním dlouhým, vychutnávaným okamžikem úžasu, jedním plně upřímným okamžikem, kdy vidíme a říkáme: „Právě tohle!“. A jak sliboval Izajáš, budeme vědět, že každý okamžik křičí: „Jsem tady! Jsem tady!“
Rabín a teolog dvacátého století Abraham Joshua Heschel [1907-1972] hodně psal o „radikálním úžasu“ [2], pocitu „wow“ nad světem, který je podle něj kořenem spirituality. Je to něco, co lidé často zažívají v přírodě – na pověstném vrcholu hory, při procházce lesem, při pohledu na nádherný výhled na oceán. Ale myslím, že jde také o to, vnést tento pocit úcty do maličkostí, které často považujeme za samozřejmé nebo za součást pozadí našeho života. Patří sem květiny u silnice; chuť zmrzliny v našich ústech; … nebo najít na zemi opravdu, ale opravdu dobrý klacek. A patří sem i věci, které obvykle ani nepovažujeme za potěšení, jako je teplá mýdlová voda na našich rukou, když myjeme nádobí.