52. týden: Kristus ve všech věcech-Pondělí, 22. prosince 2025-
Kristus je obrazem neviditelného Boha, prvorozeným ze všeho stvoření. V něm byly stvořeny všechny věci na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, trůny i panství, knížectví i mocnosti; všechno bylo stvořeno skrze něj a pro něj. On je před vším a všechno v něm spočívá.— Kolosanům 1:15–17
Otec Richard popisuje, jak raní křesťané chápali Krista jako transcendentní Přítomnost, která přebývá v nich a s nimi a proměňuje všechno.
Přítomnost Krista
Kristovo tajemství je přebývání Boží Přítomnosti v každém a ve všem od počátku času.
Jak řekl anglický mystik Caryll Houselander ve dvacátém století: „Kristus je všude; v něm má každý druh života smysl a vliv na každý jiný druh života.“ [1]
Všudypřítomný a věčný
Pokud se nám to dnes jeví jako něco exotického, pro rané křesťany to tak jistě nebylo. Zjevení vzkříšeného Krista jako všudypřítomného a věčného bylo jasně potvrzeno v Písmu (Kolosanům 1, Efezanům 1, Janovi 1, Židům 1) a v rané církvi, kdy euforie křesťanské víry byla ještě tvůrčí a rozšiřující se.
Potřebujeme obnovu pochopení
V naší době však k tomuto hlubokému způsobu vidění musíme přistupovat jako k jakémusi projektu obnovy. Po rozdělení západní a východní církve během velkého schizmatu v roce 1054 jsme na Západě postupně ztratili toto hluboké pochopení toho, jak Bůh osvobozuje a miluje vše, co existuje. Místo toho jsme postupně omezili Boží přítomnost na jediné tělo Ježíše, zatímco ona je možná všudypřítomná jako samo světlo – a nelze ji ohraničit lidskými hranicemi.
Potřebujeme obnovit hluboký smysl
Pokud je moje vlastní zkušenost nějakým vodítkem, objevování Krista jako transcendentna uvnitř každé „věci“ ve vesmíru může změnit způsob, jakým vnímáme a žijeme v našem každodenním světě. Může nám nabídnout hluboký a univerzální smysl, který západní civilizaci dnes zdá se chybí a po kterém touží. Má potenciál znovu zakotvit křesťanství jako přirozené náboženství, a ne jako náboženství založené na zvláštním zjevení, dostupné jen několika šťastným osvíceným lidem.
Potřebujeme vidění v kontemplaci
Jak vyjádřil G. K. Chesterton, naším náboženstvím není církev, ke které patříme, ale vesmír, ve kterém žijeme. [2] Jakmile poznáme, že celý fyzický svět kolem nás, celé stvoření, je jak úkrytem, tak místem zjevení Boha, stává se tento svět domovem, bezpečným, okouzlujícím, nabízejícím milost každému, kdo se dívá hluboko. Takové hluboké a klidné vidění nazývám „kontemplací“.
Potřebujeme kosmickou představu Krista
Základní funkcí náboženství je radikálně nás spojit se vším (re-ligio = znovu spojit nebo znovu propojit). Kosmická představa Krista s nikým nesoutěží a nikoho nevylučuje, ale zahrnuje všechny a všechno (Skutky 10:15, 34) a umožňuje Ježíši Kristu být konečně božskou postavou hodnou celého vesmíru. V tomto chápání křesťanského poselství je láska a přítomnost Stvořitele zakotvena ve stvořeném světě a mentální rozlišení mezi „přirozeným“ a „nadpřirozeným“ se rozpadá.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Caryll Houselander, A Rocking-Horse Catholic (Sheed and Ward, 1955), 139.
[2] G. K. Chesterton, Irish Impressions (John Lane, 1920), 215. Chesterton wrote “A religion is not the church a man goes to but the cosmos he lives in.”
Adapted from Richard Rohr, The Universal Christ: How a Forgotten Reality Can Change Everything We See, Hope For, and Believe (Convergent Books, 2021), 1–7.
Image credit and inspiration: Maciej Wodzyński, untitled (detail), 2020, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Both the summer daisy and the winter freeze exist as exhalations of God, each a shining expression of the divine unfolding—from the cosmos to the incarnation of Jesus.