Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Při výdechu se cvičte v přijímání toho, že život je takový, jaký je v tomto okamžiku. Dovolte mu být zde, právě takový, jaký je. Vdechujte pocit dostatku, spokojenosti, že vlastně všechno je v pořádku právě tady a teď, že nic víc nepotřebujeme. Vydechujte přijetí toho, jak se věci mají.
Pamatujte, že celý proces nejčastěji začíná jedním dlouhým, vychutnávaným okamžikem úžasu, jedním plně upřímným okamžikem, kdy vidíme a říkáme: „Právě tohle!“. A jak sliboval Izajáš, budeme vědět, že každý okamžik křičí: „Jsem tady! Jsem tady!“
Rabín a teolog dvacátého století Abraham Joshua Heschel [1907-1972] hodně psal o „radikálním úžasu“ [2], pocitu „wow“ nad světem, který je podle něj kořenem spirituality. Je to něco, co lidé často zažívají v přírodě – na pověstném vrcholu hory, při procházce lesem, při pohledu na nádherný výhled na oceán. Ale myslím, že jde také o to, vnést tento pocit úcty do maličkostí, které často považujeme za samozřejmé nebo za součást pozadí našeho života. Patří sem květiny u silnice; chuť zmrzliny v našich ústech; … nebo najít na zemi opravdu, ale opravdu dobrý klacek. A patří sem i věci, které obvykle ani nepovažujeme za potěšení, jako je teplá mýdlová voda na našich rukou, když myjeme nádobí.
Když se díváme kontemplativně, víme, že žijeme v plně svátostném vesmíru, kde je vše epifanií. (překl.:božské zjevení) Zatímco filozofové tíhnou k univerzáliím a básníci milují jednotlivosti, mystika a kontemplativní praxe nás učí, jak obsáhnout obojí
Pokud naše modlitba jde do hloubky a takříkajíc „vtrhne“ do našeho nevědomí, celý náš pohled na svět se změní ze strachu na spojení. Už nežijeme uvnitř svého křehkého a zapouzdřeného já a necítíme potřebu ho chránit. V meditaci se posouváme od vědomí ega k vědomí duše, od pohonu strachu k pohonu lásky. To je vše v několika slovech!
Potřebujeme Boha, aby nás podržel a vedl
Ježíšův vhled přivedl k tomu, že zde v CAC klademe důraz na kontemplaci a duchovní obrácení, a ne na čistý a prostý aktivismus. Pokud univerzální spřízněnost, solidaritu, společenství s Bohem, se sebou samými a se zbytkem světa denně prožíváme a žijeme, máme skutečně velmi fundovaný plán a rozjezd pro mírotvornou činnost, práci pro spravedlnost, sociální reformu, občanská a lidská práva – ale nyní z velmi pozitivního místa, kde „já a Otec jsme jedno“ [Jan 10,30]
Zpomalit“ … se zdá jako špatná věc, když na hoře hoří. Ale tady jde o to, že neustálým „spěcháním“ často ztrácíme ze zřetele hojnost zdrojů, které by nám mohly pomoci čelit nejnáročnějším krizím dneška. Spěcháme podle stejných vzorců, na které jsme zvyklí. Samozřejmě neexistuje jediný způsob, jak reagovat na krizi; neexistuje žádný univerzálně správný způsob. Nicméně výzva ke zpomalení funguje tak, že nás staví tváří v tvář neviditelnému, skrytému, nepovšimnutému, dosud nevyřešenému….. Jde o to zůstat na místech, kde straší. [1]
Krizová kontemplace je tím duchem, který se vynoří, když dojde ke zlomu. Najdeme ji v každé kultuře. Číňané tomuto duchu říkají čchi (qi), Egypťané ho nazývají ma’at a hinduisté prána. Kuzipa Nalwamba píše o konceptu Mupasi, což je africký popis ducha, který přebývá v každém z nás. [1] Je individuální, ale také společný….. Když všichni trpíte, Mupasi je onen vitální duchovní hlas, který splétá životy nás všech v nerozlučné pouto. Vytváří z reality jeden celek. Dává nám všem příbuznost. Když se nad tím zamyslíte, znamená to, že láska k bližním není jen malou anekdotou nebo možností. S hnutím Ducha je to neodmyslitelná součást našeho bytí, neboť tam, kde přebývá Duch, je vždy jednota.
Pro každého z nás pohodlných lidí zní odpoutání se jako prohra, ale ve skutečnosti jde o přístup k hlubšímu, širšímu smyslu sebe sama, které je již celé, již spokojené, již naplněné životem v hojnosti. To je ta část nás, která vždy milovala Boha a vždy mu říkala „ano“. Je to ta část nás, která je Láska, a jediné, co musíme udělat, je nechat se jí unášet a propadnout jí.
Když poutník vkročí na zem, každý krok je cílem a poutník říká „teď, teď, teď“; žije v přítomnosti a hlásí se o přítomnost Svatého Boha nyní uprostřed sebe [2], na této půdě, plně si uvědomuje posvátnou zemi, po které kráčí….. Ať už jsme na skutečné pouti, nebo vnímáme, že cesta života, po které jdeme, je naší poutí, každý krok, každý krok, který člověk udělá, je požehnán Duchem. Jak skutečná pouť, tak pouť každodenního života je totiž cestou víry.