Sedmnáctý týden: Odpoutání
Richard Rohr vyzývá, abychom se v kontemplativní modlitbě naučili „umění odstupu“. Zdůrazňuje, že při takové modlitbě nepopíráme své pocity, ale jednoduše se vzdáváme jejich ultimativnosti:
Kontemplativní modlitba – opustit potřeby svého ega
Potřebujeme takové formy modlitby, které nás osvobodí od fixace na naše vlastní vědomé myšlenky a pocity a od ztotožnění se s nimi, jako bychom byli naším myšlením. Kdo jsme dříve, než máme své myšlenky a pocity? To je naše nahé bytí. Musíme se naučit být duchovně prázdní, nebo jak říká Ježíš ve svém prvním blahoslavenství: „Jak blahoslavení chudí v duchu“ (Mt 5,3). Jsme-li naplněni sami sebou, není v nás místo pro druhého a už vůbec ne pro Boha. Potřebujeme kontemplativní modlitbu, v níž jednoduše opustíme své neustále se měnící potřeby ega, aby se nás mohlo ujmout Něco Věčného.
Opustit své pocity ale není jednoduché
Může to znít jednoduše, ale není to snadné! Protože jsme ztratili umění odpoutat se, téměř plně jsme se ztotožnili s proudem svého vědomí a se svými pocity. Nechápejte mě špatně; neříkám, že bychom měli své pocity potlačovat nebo popírat. Vyzývám nás, abychom je pojmenovali a pozorovali, ale abychom s nimi přímo nebojovali, neztotožňovali se s nimi a neupínali se na ně. Dokud se nenaučíme své pocity pustit, nemáme své pocity my, ale naše pocity mají nás.
Musíme se zmenšovat, aby On mohl v nás růst
Můžeme se ptát: „Co to má společného s Bohem? Myslel jsem, že modlitba má být rozhovor s Bohem nebo hledání Boha. Zdá se, že tohle říká, že modlitba je o tom, abych se zbavil svých pocitů.“ Tohle se mi nelíbí. To je přesně to, co říkám. Jak říká Jan Křtitel: „Musím se zmenšovat, aby on mohl růst“ (Jan 3,30). [1]
Zmenšovat povrchní ego a nořit se do hloubky vnitřního já napojené na lásku
Pro každého z nás pohodlných lidí zní odpoutání se jako prohra, ale ve skutečnosti jde o přístup k hlubšímu, širšímu smyslu sebe sama, které je již celé, již spokojené, již naplněné životem v hojnosti. To je ta část nás, která vždy milovala Boha a vždy mu říkala „ano“. Je to ta část nás, která je Láska, a jediné, co musíme udělat, je nechat se jí unášet a propadnout jí. Už tam je. Jakmile posuneme svou identitu na tuto úroveň hluboké vnitřní spokojenosti a soucitu, uvědomíme si, že čerpáme z Života, který je větší než náš vlastní a z hlubší Hojnosti. Jakmile se to naučíme, proč bychom se ještě někdy spokojovali s nějakým modelem nedostatku pro život? [2]
Začněme tím, že se ztišíme, umenšíme a pouze prostě budeme
Bůh je již přítomen. Boží Duch v nás přebývá. Nemůžeme hledat to, co už máme. Nemůžeme Boha přemlouvat, aby přišel „k nám“, delšími a naléhavějšími modlitbami. Jediné, co můžeme udělat, je stát se tiššími, menšími a méně naplněnými vlastním já a neustálým přívalem myšlenek a pocitů. Pak bude Bůh zřejmý v samotném teď a v prostotě věcí. Abych to shrnul: Nikdy se tam nemůžeme dostat, můžeme tam pouze být. [3]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, A Spring within Us: A Book of Daily Meditations (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2016), 230–231.
[2] Adapted from Richard Rohr, The Art of Letting Go: Living the Wisdom of St. Francis (Boulder, CO: Sounds True, 2010). Available as CD.
[3] Rohr, A Spring within Us, 231.
Image credit: A path from one week to the next—Margi Ahearn, Exercise on Grief and Lamentation. McEl Chevrier, Untitled. CAC Staff, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.