Čtyřicátý týden: Františkánská mystika
Pro Bonaventuru není Bůh uraženým monarchou na trůnu, který metá blesky, ale „plností pramene“, který proudí, přetéká a naplňuje všechny věci výhradně pozitivním směrem. Bůh je jednosměrné vodní kolo lásky, které nemá žádný zpětný chod. Skutečnost je vždy v procesu, je účastná; je to láska sama. -Richard Rohr, Dychtivý milovat
Františkánský mystický teolog Bonaventura (1221-1274) používal k popisu Boha dynamické metafory zaměřené na stvoření. Teoložka a františkánská sestra Dawn Nothwehrová shrnuje:
Bůh je zdroj veškeré rozmanitosti
Bůh jako Trojice je jako tryskající pramen – to znamená zdroj, z něhož vytéká řeka veškeré skutečnosti a do něhož se nakonec vrací. Bůh je opět jako voda přetékající fontány, která štědře zalévá láskou celé stvoření. Nebo je Bůh jako rozlehlé hluboké oceány, které jsou jako nesmírná hloubka Boží věrné lásky. Jako píseň – kde musí zaznít všechny tóny v pečlivě propracovaném pořadí, aby píseň byla znát – tak i různé dynamické kosmické prvky tvoří ve své široké rozmanitosti vzájemně propojený kosmos. Boží sebezjevení je jako kniha: nejprve je „napsáno“ v Božím vědomí… a pak se stává knihou „napsanou vně“ jako celé stvoření – všechny stvořené věci jsou výrazem božského Umělce. . . .
Každý prvek stvoření zjevuje Boží krásu
Pak je tu Bonaventurova metafora okna. Každý prvek stvoření zjevuje něco ze Stvořitele jako řada barevných skel ve vitráži, která se při průchodu slunečního světla blýská dynamickými odstíny. [1]
Ilia Delio, čerpající z Bonaventurových metafor o Bohu, píše, že kontemplace přirozeně vede k soucitné péči o zemi:
Proč žijeme naše já oddělené od Boží krásy ?
Ačkoli je tato františkánská cesta kontemplace v dnešním světě, kde čelíme obrovskému utrpení a rozsáhlým ekologickým krizím, zoufale potřebná, v naší západní kultuře stále žijeme s důrazem na racionalitu, řád a rozum. Protože naše „já“ je odděleno od světa kolem nás, snažíme se být vtělenými lidmi a vidět náš svět prodchnutý božskou dobrotou. Nedokážeme uvažovat o Boží lásce rozlité do stvoření. . . .
Naučme se vidět Boží přítomnou dobrotu
Františkánská cesta k Bohu nás vyzývá, abychom hleděli na ukřižovaného Krista a viděli v něm pokornou Boží lásku, abychom se jako František naučili vidět a milovat přítomnost překypující Boží dobroty skryté, a přesto zjevené v úžasné rozmanitosti stvoření.
Jsme povoláni vidět pomocí kontemplace celou Boží lásku k nám
Ten, kdo kontempluje Boha, ví, že svět je nabitý Boží velikostí. Kontemplace vede k solidaritě s celým stvořením, kdy se všechny bolesti sdílejí v srdci soucitné lásky, všechny slzy se shromažďují v lůně milosrdenství a všechny bolesti se hojí balzámem odpuštění. Kontemplující člověk vidí nitky přetékající Boží lásky, která spojuje celé stvoření do sítě nekonečné lásky. Jsme povoláni vidět do hloubky, abychom mohli velmi milovat. A v této velké lásce se radovat z překypující Boží dobroty. [2]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Dawn M. Nothwehr, Ecological Footprints: An Essential Franciscan Guide for Faith and Sustainable Living (Collegeville, MN: Liturgical Press, 2012), 110, 111.
[2] Ilia Delio, Franciscan Prayer (Cincinnati, OH: St. Anthony Messenger Press, 2004), 139–140.
Image credit: Belinda Rain, Water Drops on Grass (detail), 1972, photograph, California, public domain. Belinda Rain, Nevada, Lake Tahoe California (detail), 1972, photograph, California, public domain. Belinda Rain, Forest (detail), 1972, photograph, California, public domain. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: We look for Spirit in every stone and blade of grass, in everything. We are part of something so much larger, so much grander. God’s grace abounds.