Třicátý šestý týden: Františkánská cesta
Podstatou prorockého úkolu je formulovat vizi společného dobra, která má sílu zaujmout představivost lidí jako cíl hodný boje a oběti. -Svatý František a Boží bláznovství
Kniha Svatý František a Boží bláznovství popisuje prorockou výzvu Františka z Assisi „změnit strany“ a přijmout vztah s těmi, kteří jsou na okraji společnosti, jako to udělal Ježíš.
Ježíšův svět vzhůru nohama
Pro Františka se řád věcí obrátil vzhůru nohama, stejně jako pro apoštoly…. Ježíš, kterého následovali a nazývali přítelem, objímal, stýkal se, dotýkal se, miloval, léčil a lámal chléb s vyděděnci, lidmi na okraji společnosti a nečistými svého dne…. Ve společenské struktuře utvářené vyloučením malomocných, rituálně nečistých, „nevyvolených“, žen, posedlých, celníků, hříšníků – Ježíš je všechny objímal, a to jak jednotlivě, tak jako sociální skupiny.
Přijal lidskou bídu
Ježíšova identita vlastně spočívala v tom, že byl tím, kdo hlásal dobrou zprávu chudým, kdo ohlašoval příchod Boží vlády a kdo toto hlásání žil tím, že sám stál po boku chudých.
Ve Františkově novém převráceném řádu bylo jeho setkání s malomocným skutečně setkáním s tímto Ježíšem v člověku, který byl marginalizován…. Když František přijal živý příklad lidské bídy, zakusil velkou radost; sladkost, kterou zakoušel, odhalovala Boží přítomnost prostupující jeho setkání s vyvrženým.
Svědectví svatého Františka a Ježíše nás inspiruje k solidaritě, která truchlí s lidmi v chudobě:
Setkání s lidmi na okraji je součástí učednické cesty
Setkání s chudými, chůze na chvíli světem lidí na okraji společnosti a bytí s těmi, kdo nemají náš svět, je nezbytným aspektem učednické cesty. Naše následná vize je utvářena tímto setkáním. Uvědomujeme si a nikdy nezapomínáme na privilegovanou perspektivu chudých lidí, kteří vidí realitu s jasným pohledem, jakého my možná nikdy nedosáhneme. I naše duše jsou tímto setkáním zasaženy a smutek nad bolestí a nespravedlností zbídačování a marginalizace naplňuje štěrbiny našeho bytí…..
Hluboký zármutek nad společenskými podmínkami, které činí lidi chudými, může být prvním krokem, který my, kteří nejsme chudí, můžeme učinit k zvnitřnění blahoslavenství:
Pláči nad bídou?
„Blahoslavení, kteří nyní pláčete, budete se smát“ [Lk 6,21]. Truchlení znamená hrozný pocit ztráty, lítost, uznání skutečnosti a pocit bolesti tváří v tvář této skutečnosti. Pláč a truchlení se vynořují z naší afektivní stránky. A jsou hluboce zdravými emocemi pro ty z nás, kteří jsou privilegovanější, kteří nikdy nebudou plně sdílet úděl těch, kteří jsou zbídačeni systémem, jenž vytváří naše bohatství, ale kteří alespoň mohou plakat nad tragédií lidského utrpení.
Chci být solidární?
Emoce nás pomáhají popsat jako celistvé lidi, a pokud se spojí se spravedlivým rozhořčením nad nespravedlností, která způsobuje marginalizaci, mohou nás vést ke zřeknutí se moci a privilegií, které udržují nespravedlnost, a k solidaritě s těmi, kteří se chudí domáhají spravedlnosti.
Prameny:
Marie Dennis, Cynthia Moe-Lobeda, Joseph Nangle, and Stuart Taylor, St. Francis and the Foolishness of God, rev. ed.(Maryknoll, NY: Orbis Books, 1993, 2015), 5–6, 6–7.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Chemistry of Self 3 (detail), digital oil pastels. Izzy Spitz, momentary peace (detail), digital oil pastels. Taylor Wilson, Transfiguration (detail), cyanotype. Used with permission. Click here to enlarge image.
Amidst our life complexities, we stop, we breath, we look for the pockets of peace.