Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Kdybyste mohli znovu prožít nějaký okamžik, který vám přinesl radost, který by to byl? Co se v tom okamžiku stalo, že byl tak životodárný? Posaďte se s tímto okamžikem a dovolte mu, aby vás znovu oživil. Nabídněte Bohu svou vděčnost za tento okamžik.
Hovořili jsme o tom, jak nás naše tradice víry mohou spojit se skutečnou půdou, vodou a tvory Země. A jak by toto spojení mohlo být duchovním základem pro environmentální hnutí. Nejvíce si pamatuji zlatou nit mystického spojení s božskou přítomností, kterou jsme všichni vyjadřovali ve vztahu k přírodě. Dokonce i v naší různorodosti jsme všichni cítili, že máme více společného mezi sebou – s krajními chodci z jiných tradic – než s lidmi pevněji usazenými ve středu naší víry…..
Naším zaměstnáním a posláním jako věřících v této době musí být nějakým způsobem obnovit božský střed tím, že jej budeme sami držet a plně obsazovat. Pokud kontemplace něco znamená, znamená to, že můžeme “chránit ten malý kousek Tebe, Bože, v sobě”, jak to popisuje Etty Hillesum. [2] Jakou jinou moc nyní máme?
Ovocem rozjímání je, že si klademe nové otázky, nikoliv jako reakci, vzpouru nebo odpor vůči náboženství či církvi. Na to nemáme čas. Je plýtváním našeho života zabývat se jakoukoli opoziční nebo negativní energií, protože se brzy stane další formou spravedlnosti, a to by byla smrt našeho kontemplativního života.
Dorothy Day: Když uznala další holocausty, zejména turecké útoky na Armény a nacistické pronásledování Židů, “Bohem vyvoleného národa”, zněla pak jako prorok. “Je to děsivá myšlenka, že pokud nebudeme činit pokání, zahyneme,” prohlásila rozhodně a připomněla posluchačům, že právě v té chvíli do nedaleké katedrály nastupují vojenští velitelé…..
Kolik cynických a zahořklých lidí známe v církvi a v řeholním životě? Kolik duchovních ztratilo schopnost této tvůrčí rovnováhy? Nikdo je nenaučil, jak jít po této úzké cestě, na níž jsou lidmi uvnitř/venku. Možná církev nedovolila, aby kolem nás zůstalo mnoho příkladů, které by nám to ukázaly, protože jsme po léta likvidovali proroky. Každý, kdo nemluvil podle stranické linie, byl považován za kacíře. Každý, kdo to neříkal jediným pravověrným a vhodným způsobem, byl vyhozen. Tak jsme přišli o tyto tvůrčí vzory, které nám ukazovaly, jak být uvnitř, a přesto tvořivě mluvit z vnějšího pohledu. To je moudrost, kterou potřebujeme.
Podíváme-li se na některé, kteří v moderní době plnili prorockou úlohu, jako Martin Luther King mladší, Dietrich Bonhoeffer, Dorothy Dayová, papež Jan XXIII, Simone Weilová a Óscar Romero, všimneme si, že všichni zastávali právě tuto pozici. Měli tendenci být, každý svým způsobem, ortodoxními, konzervativními, tradičními duchovními, intelektuály nebo věřícími; ale tato skutečně autentická vnitřní zkušenost a příslušnost jim umožňovala naprosto kritizovat právě ty systémy, jejichž byli součástí.
František četl a učil se o Bohu všude, i mimo kostel nebo učebnu, a reagoval na slovo, jak bylo živé ve všem…. Slovo a svět – to je přece náš domov a my nacházíme způsoby, jak se rozhodnout žít zde společně jeden s druhým. Musíme vzít do rukou Bibli a zároveň náš svět, držet je a nechat je, aby nás držely, něžně a jemně je otevřít a začít jimi listovat, ale jen tak, jak se nám samy nabízejí. Musíme se dívat všem a všemu do tváře a žasnout nad tím, jak se na nás dívá Boží tvář.
Vztah mezi Františkem a Klárou modeloval toto: všichni jsme si rovni – muži i ženy, bohatí i chudí, zdraví i nemocní, dobře oblečení i oblečení v hadrech, papež i biskup i laik. František nás dokonce učí odmítat rozlišovat mezi křesťanem a muslimem, židem a ateistou, protože všichni jsme milováni Bohem.
Lepší než nikdo, rovni všem, kteří potřebují Boží milost, a závislí na Božích darech pro život samotný, František a Klára našli Boha v těch nejmenších. Sloužili Kristu tím, že se vzdali moci, aby se stali sourozenci všeho stvoření.