Všichni v sobě cítíme touhu po domově – po bezpečném místě, kam můžeme přijít takoví, jací jsme, a kde nás nikdo nebude zpochybňovat.(—Maya Angelou )
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Všichni v sobě cítíme touhu po domově – po bezpečném místě, kam můžeme přijít takoví, jací jsme, a kde nás nikdo nebude zpochybňovat.(—Maya Angelou )
Běžným výrazem pro toto vnitřní místo přebývání Ducha, které je zároveň místem touhy, bývá obvykle slovo duše. Rodíme se se svou duší. Konec je v nás zasazen již na počátku a sžírá nás, dokud se k němu nedostaneme svobodně a vědomě.(R.Rohr)
Kéž bychom se vždy vraceli na místa, kde příběhy začínají, abychom je zpochybňovali, přijímali a ctili a šeptali sobě i sobě navzájem, že vždy, vždy přicházíme.
„Domov,“ říká Glinda Dobrá, „je místo, které musíme všichni najít, dítě. Není to jen místo, kde jíš nebo spíš. Domov je poznání. Poznání své mysli, poznání svého srdce, poznání své odvahy. Pokud známe sami sebe, jsme doma vždy a všude.“
Existuje vrozená a vytoužená nespokojenost, která nás posílá i táhne vpřed a která pochází z našeho původního a radikálního spojení s Bohem. To, co se jeví jako minulost a budoucnost, je ve skutečnosti tentýž domov, totéž volání a tentýž Bůh, pro něhož “tisíc let je jako jediný den“ (Ž 90,4) a jediný den jako tisíc let.
Hrdinova cesta nespočívá jen v tom, že se stále vydáváme na nová místa a děláme si z cesty dovolenou nebo cestopis. Musíme se vrátit tam, odkud jsme vyšli, a poznat to novým způsobem a žít novým způsobem. Nejsme nějak „mimo“ řád a nepořádek našeho života; naučili jsme se obojí integrovat. O této fázi návratu se učí tak zřídka. Co je dobrého na řádu, co je dobrého na nepořádku a jak je spojit dohromady? To je „přerovnání“ neboli návrat.