Třicátý týden: Jen tohle
Když otec Richard vede ranní posezení pro zaměstnance CAC, často se obrací ke své malé knize Just This o kontemplativním vidění a praxi. Tento týden se v denních meditacích podělí o moudrost, která vzniká ze soustředění na „právě toto“. Richard začíná:
Čisté a pozitivní nazírání
Kontemplace je panoramatické, vnímavé uvědomění, při kterém přijímáme vše, co nám situace, okamžik nebo osoba nabízí, aniž bychom cokoli posuzovali, vylučovali nebo označovali. Je to čisté a pozitivní nazírání, které opouští všechny negativní postoje, aby mohlo rozpoznat přirozenou důstojnost. To vyžaduje mnoho praxe a odnaučení se navyklým reakcím.
Pozor na opakující se vzorce v naší mysli
Musíme na tom pracovat a rozvíjet praxi, díky níž rozpoznáme své nutkavé a opakující se vzorce. Tím si umožníme osvobodit se od potřeby „ovládnout situaci“ – jako bychom to vůbec někdy dokázali!
Jde o to zklidnit neustálé nutkání naší mysli k vnitřním konetářům
Zdá se, že jsme závislí na své potřebě rozlišovat a vynášet soudy, které mylně považujeme za myšlení. Většina z nás si myslí, že jsme svým myšlením, ale téměř veškeré myšlení je nutkavé, opakující se a navyklé. Věčně si ke všemu píšeme své vnitřní komentáře, komentáře, které dospívají ke stále stejným praktickým závěrům. Proto všechny formy meditace a kontemplace učí způsobu, jak tuto nutkavě řízenou a nevědomě naprogramovanou mysl zklidnit.
Nebojujeme s myšlenkami, ale zbavujeme se jich
Pouštní otcové a matky tento proces moudře nazývali „zbavování se myšlenek“. Nebojujeme s nimi, nepotlačujeme je, nepopíráme, neztotožňujeme se s nimi, nebo je dokonce neodsuzujeme, ale pouze se jich zbavujeme. Jsme mnohem víc než naše myšlenky o věcech a budeme to pociťovat spíše jako odnaučování než jako učení se nějakému novému obsahu. [1]
Naše já (ego) je do značné míry výplod našeho mozku
Když meditujeme důsledně, pocit naší autonomie a soukromé vlastní důležitosti – to, co považujeme za své „já“ – postupně odpadá jako nepotřebné, nedůležité, a dokonce neužitečné. Císařské „já“, „já“, které pravděpodobně považujeme za své jediné já, se ukazuje jako do značné míry výtvor naší mysli.
Postupně vzniká přirozená pokora, která začíná ignorovat naší relativní identitu
Pravidelnou praxí kontemplace se stáváme stále méně zainteresovaní na ochraně této vlastní vytvořené, relativní identity. Nemusíme na ni útočit, klidně sama od sebe odpadne a my zakoušíme jakousi přirozenou pokoru.
Začneme si uvědomovat naší duši a míjíme své zapouzdřené já
Pokud naše modlitba jde do hloubky a takříkajíc „vtrhne“ do našeho nevědomí, celý náš pohled na svět se změní ze strachu na spojení. Už nežijeme uvnitř svého křehkého a zapouzdřeného já a necítíme potřebu ho chránit. V meditaci se posouváme od vědomí ega k vědomí duše, od pohonu strachu k pohonu lásky. To je vše v několika slovech!
Potřebujeme Boha, aby nás podržel a vedl
Odvahu k tomu máme samozřejmě jen tehdy, když nás drží Někdo Jiný, zbavuje nás strachu, provádí poznání a uspokojuje naši touhu po Velkém Milenci. Pokud tomuto Někomu Jinému dovolíme, aby nás v tomto tanci vedl, budeme žít s novou vitalitou, přirozenou ladností a uvnitř Plynutí, které jsme nevytvořili. Je to Život Trojice, který se skrze nás točí. [2]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Just This (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2017), 60–61.
[2] Rohr, Just This, 66–67.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Wings (detail), digital oil pastel. Izzy Spitz, Tuesday Chemistry (detail), digital oil pastel. Izzy Spitz, Field Study 1 (detail), oil pastel. Used with permission. Click here to enlarge image.
In the midst of color and movement we focus and are present to one point in a sacred sphere