Třicátý týden: Jen tohle
Otec Richard nás vyzývá, abychom zůstali v přítomném okamžiku a odevzdali se mu:
Naše mysl se věnuje minulosti a budoucnosti, přítomnost je pro ní nudná
Když budeme sledovat svou mysl, zjistíme, že většinu života žijeme v minulosti nebo v budoucnosti. Přítomnost nám vždy připadá nudná a nedostačující. Abychom se zapojili, často si „vytvoříme problém“, který je třeba vyřešit, a pak další a další. Jediný způsob, jak se mnozí z nás umí motivovat, je vytvářet si problémy nebo potřebu něco, někoho jiného nebo sebe sama „napravit“.
Přítomnost má ale svoji hloubku
Pokud nedokážeme být pozitivně přítomni právě teď, aniž bychom si vytvořili problém, nic nového se nikdy nestane. Budeme zažívat jen to, s čím již souhlasíme a co nás a náš preferovaný způsob bytí neohrožuje. Nikdy nezažijeme nečekanou hloubku a spokojenost, která se nám vždy nabízí.
Přítomnost vychutnává přítomnost Boží
Všimněte si, že Písmo představuje Boha jako zloděje neboli pána, který se vrací dříve, než je očekáván (viz Mt 24,42-46), který si dokonce „oblékne zástěru, posadí je ke stolu a čeká na ně“ (viz Lk 12,35-38)! Uvědomujeme si vůbec, jak mimořádnou představu o Bohu musel Ježíš mít, když takto mluvil? Bůh na nás čeká! Žádný problém, který by bylo třeba řešit – jen bezprostřední důvěrnost, kterou si můžeme vychutnat.
Přítomnost je nezasloužená a nečekaná
Právě takový okamžik v nás může vyvolat jak úctu, tak odevzdanost: úctu před něčím naprosto nezaslouženým a nečekaným – a jakousi sladkou odevzdanost před tím, že by to právě mohla být pravda. [1]
Přítomnost daruje úžas a odevzdání se mu
Duchovní cesta je neustálou souhrou okamžiků úžasu, po nichž následuje proces odevzdání se tomuto okamžiku. Nejprve se musíme nechat uchvátit dobrotou, pravdou nebo krásou něčeho, co nás přesahuje a co je mimo nás. Pak z tohoto okamžiku univerzalizujeme dobrotu, pravdu a krásu zbytku reality, až se naše uvědomění nakonec odrazí zpět a zahrne i nás samotné! To je velký vnitřní dialog, kterému říkáme modlitba. My lidé se však bráníme jak úžasu, tak ještě více odevzdání se. Obojí dohromady je životně důležité, a proto se musíme cvičit.
Žijeme totiž v plně svátostném vesmíru
Cesta k jakékoli univerzální myšlence vede přes konkrétní setkání. Jeden je cestou k mnohému; konkrétní je cestou k prostornému; přítomnost je cestou k věčnosti; zde je cestou ke všemu; hmotné je cestou k duchovnímu; viditelné je cestou k neviditelnému. Když se díváme kontemplativně, víme, že žijeme v plně svátostném vesmíru, kde je vše epifanií. (překl.:božské zjevení) Zatímco filozofové tíhnou k univerzáliím a básníci milují jednotlivosti, mystika a kontemplativní praxe nás učí, jak obsáhnout obojí. [2]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Just This (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2017), 40–41.
[2] Rohr, Just This, 10–11.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Wings (detail), digital oil pastel. Izzy Spitz, Tuesday Chemistry (detail), digital oil pastel. Izzy Spitz, Field Study 1 (detail), oil pastel. Used with permission. Click here to enlarge image.
In the midst of color and movement we focus and are present to one point in a sacred sphere.