Výpisky z Knihy vydané nakl. Vyšehrad 2018
Utíkat před Božskou přítomností a popírat nejen ji, ale i naše vlastní pravé Já, kterým je duše, náš vnitřní osud, naše skutečná identity.
Jsme stvořeni, abychom překročili nám známé skutečnosti a vyšli k nekonečným obzorům, ale naše malé ego se nám obvykle postaví do cesty.
Musíme napravit své Já. Jinak budou mít dokonce i zdánlivě dobré a morální činy nebezpečný ráz.
Ať už si to člověk přizná nebo ne, všichni jsme zamilovaní do toho, jak jsou věci teď a jaké byly v minulosti, ba jsme na tom přímo závislí, i když nás to zabíjí.
Ve všech lidech existuje určitá schopnost pro božskou realitu a touha po ní… To, co hledáme, samo působí ono hledání.
Je v nás něco, co nám nedá spát, co nám nedá spočinout, co nepřestává tlouct hluboko uvnitř, je to tichý, niterný nářek …. je to smutný pohled dětí někam za vzpomínky… stále milujeme život a nepřijímáme smrt… Je úžasné žít ohrožen Vzkříšením… žít v umírání a vidět sebe samé již vzkříšené (části básně Julie Esquivelové z Guatemaly)
Píši… pro velkou skupinu, která přišla o iluze a uzdravuje se z náboženství samého… spiritualita se týká spíše odnaučování než učení… Mnoho věřících si patrně myslí, že Bůh miluje lidskou minulost, nežli přítomnost… To co píši je pravda pro každého a není potřeba náboženského jazyka…
Boží dobrota naplňuje všechen prostor univerza, bez rozlišování a upřednostňování… pracovní náplní Boha je vyrovnávat dluhy ve vesmíru… Milost není něco co Bůh dává, milost je čím Bůh je… ve světě působí nevysvětlitelná dobrota (někdo jí nazývá Bohem, ale mnoho lidí pod slovem Bůh myslí něco jiného než milost a dobrotu)
Smrt není jen fyzické umírání, ale klesnutí do hlubiny, dotknutí se dna, za kterou už nic neovládám… Umíráme během celého našeho života, učíme se, že milost se nalézá v hlubině… smrtelný hřích je plout po povrchu, kde Boha nenalézáme, kde po něm netoužíme…
Pokud sestoupíme až do hlubiny (někdy do hlubiny svého hříchu), vyjdeme ven na druhé straně – tomu se říká vzkříšení… Nikdo nepřejde na druhou stranu díky vlastní snaze… vstupenkou není zásluha
Svátosti a liturgie se příliš často stávají rutinním opakováním… ego se chopí moci s pomocí nejmazanějších přetvářek… Jsme pak víc poháněni vnější autoritou než milující vnitřní autoritou / Duch svatý přebývající v nás)…bez obrácení (změny formy) je náboženství jen systémem skupinové přináležitosti, které nemění naši motivaci… život v rozličných formách byl dán od věků – mimo hranice jakéhokoliv náboženství, národa, etnika, doby a ideologie. Život není jen výlučným vlastnictvím lidí
Je to tak prosté, všechno co znáš opusť, vykroč ke chladné hladině, vyslov dávnou modlitbu syrové lásky a rozevři náruč (David Whyte, Tilicho lake)
Budu všechno poměřovat podle sebe. Stahujeme se do sebe, jinak bychom se ztratili ve vnějším zrcadlovém sále, ale do jakého nitra se stáhneme? Do svého pravého nebo falešného já?… Ti kdo popírají posvátný zdroj vesmíru (Boha) nemají způsob jak pojmenovat to pravé a musí se utíkat k psychologii, filozofii a kulturním normám, aby našli něco směrodatného. To je sice velmi dobrá, ale má to svoje hranice. Falešné já má raději pár malých vítězství, než aby nechalo Boha vyhrát s každým.
„Mé nejvnitřnější Já je Bůh“ – sv Kateřina z Janova… Bůh je zároveň mimo mě, a přitom zcela ve mně…
„Jste zároveň středem světa i jeho okrajem. Střed je nyní všude a obvod nikde“ – sv Bonaventura
„Byl jsi zde pořád a já to nevěděl“ – Jákob (gn28,16)
Začínáme jako elitáři a končíme jako rovnostáři… (Ježíš nebyl křesťan!)
Kdo skutečně jsem? Co je mojí podstatou? Existuje nějaké bytostné já? Jaká pravda je skrytá v mém nitru? Sami sobě jsme tajemstvím… Život znamená odkrývat jméno, které jsme vždy nosili…V adolescenci zkoušíme desítky převleků a rolí a dychtíme po uznání a přijetí další naší nové verze… Pak ale touha polevuje a my zapadneme do nějaké úspěšné role… Pokud budete např. příliš posedlí úspěchem, zapomenete žít (úspěch jako podnět k další cestě – to ano- ale není to náš pravý cíl)
Úkolem náboženství je sdělit nám (a opakovat) kdo vlastně jsme… jsme to co přijímáme – lidské tělo, věčný Kristus… Eucharistie není odměna za dobré chování.. Moment, kdy objevíme své pravé já, je zároveň moment, kdy objevíme Boha
Trocha osvícenectví může být nebezpečná- zapadneme do nějaké skupiny, která nejspíš věří, že jen oni sami mají ty správné myšlenky a postoje. Jejich chytrost z nich dělá zlé a arogantní lidi
Radujte se pouze z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích (1K10,20) Náš niterný strach, že nejsme dost dobří, je tedy tím vyřešen… vylepšování malých a křehkých já se tak ukazuje jako ztráta času…
„Nepokračuj v kopání kanálu na vodu, jdi najít skutečný pramen“ – Terezie z Ávily (Hledej pramen v sobě)
Buďte sami sebou, všechny ostatní role jsou už rozebrané – Oscar Wilde
Necháváme se připravit o pozornost nikdy nekončícími vnitřními komentáři, odsudky a snováním samoúčelných příběhů, kterým si dovolujeme říkat myšlení. – Martin Laird OSA
Každá duše je jedinečnou totostí (haecceitas) – Jan Dums Scotus
Haecceita je totožnost člověka nebo objektu, individualizující rozdíl mezi pojmem ‚člověk‘ a pojmem ‚Socrates‘ (tj. Určitá osoba). [wikipedia
Co dělám, to jsem já, proto tu jsem – Gerad Manley Hopkins
Bůh je Veliký Trpělivý. Strpí i všechno zlo (lidé si na to ztěžují – raději bychom měli dominantního a řídícího Boha) Nechává nás do nekonečna opakovat stejné chyby. Připouštíme, aby ten, který strpí vše, strpěl i to naše nejhorší. Přesně takto chápeme spásu. Postupně se učíme, jak sdílet božskou svobodu a musíme Bohu odpustit, že je tak velkorysý. Ježíš: nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Mt20,15). Jakmile duše dojde pravého já, dokáže být úžasně odevzdaná. Duše je přirozeně nespoutaná a nezávislá. Pro mne není zakázaných věcí, ale ne vše mi je k dobru (1Kor6,12) Vykoupená duše miluje Boha a dělá co chce– sv. Augustýn… Většina lidí je však očarovaná falešným smyšleným já, do kterého vložili tolik času, že i ani nedokážeme představit, že by nebylo pravdivé. Většinou však jde o hru ega jen móda a okázalost. Budhisté tomu říkají prázdnota. Naše pravé já nic nemusí hledat – už je doma– už je naplněná a svobodná.
Hrad v nitru – Duše je rozlehlá a nic nemůže umenšit její krásu… Bůh v nás… Už nemusíme usilovat o to abychom se cítili důležití – jsme vnitřně důležití – bylo nám to učiněno stejně jako Marii. Své pravé já si nevyrobíme, nezasloužíme, nevypracujeme nějakým morálním či rituálním chováním ani ničím podobným. Celé je pouhou milostí pro nás všechny a na všechny časy a bez výjimky… vdechujeme a vydechujeme Boha… Diamant naší duše už by vybroušen někým Jiným…
Naše falešné já je naše startovací plocha– náš vzhled, naše práce, vzdělání, oblečení, peníze , auto, sexuální identita, úspěch atd. To jsou ozdůbky. Když se v pravý čas přeneseme za naše falešné já – budeme se cítit jako bychom o nic nepřišli. Když naše falešné já neopustíme včas, budeme polapeni a závislí na sobě. Naše falešné já umírá spolu s námi, pravé já žije věčně. Falešné já vytváříme – předstíráme, žijeme jen ve své mysli, žijeme život bez smrti, žijeme stranou a odděleně od ostatních – každý z těchto postojů zamezuje přístupu k Bohu.
Formální náboženské postavení efektivně podporuje falešné já. I dobrý terapeut nabídne jen dobré kopírovací metody falešného já. (zabývají se psychologickým já) Pomáhá vám přizpůsobit se nemocnému světu. Mezi všemi egy existuje dohoda, že to považujeme za přijatelné a že to jeden na druhého neřekneme. Buddha falešné já nazývá prázdnotou a pravé já osvícením. Znalost našeho já nám pomáhá ukotvit náš život a nic nás pak nerozhodí. Pravé já může propojit vaše lidství s božstvím.
Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je stále horší – James Hillman.
Vstaň vezmi lůžko a jdi domů (mat9,6) uzdravit se znamenalo sebrat odvahu a dělat jako by už to bylo a teprve pak následovalo uzdravení.
Naše falešné já (termín navrhl Thomas Merton) je to co myslíme, že jsme. Je společenským výtvorem, díky němuž se můžeme vydat na cestu. Je to soubor dohod mezi naším dětstvím a rodiči, dohoda s rodinou, se sousedy, kamarády, partnerek či partnerkou a dohoda s naším náboženstvím. Často nesnášíme v tomto ohledu změny. Nakonec jej budujeme celý život. Posun za jeho hranice je vždy považováno za ztrátu.
Amiši mají náskok v rozlišování co je pravé a co pomíjivé. Proto odpustili člověku, který jim 2007 zabil jejich děti. Soustředili se na pravé já v Bohu. Ztratit sebe (myslí se své ego – své falešné já), abychom se nalezli (Mk8,35) nemá smyl sebemrskačství, ale naopak osobní osvobození. Ježíš přišel udělat přítrž falešným představám o obětování. (Mt9,13 Mt12,7) (např. sebeobětování manželky alkoholika vůbec nepomáhá – naopak). Jde o to zemřít svému navyklému, nutkavému a negativnímu vnímání reality. Obřežte svá srdce ne těla. (Kněží čistí jako andělé, ale pyšní jak ďáblové).
Svět v Písmu není stvoření, planeta, příroda, ale to, co bychom mohli nazvat „systém“ vzájemného lichocení a neustálého odměňování falešného já. Ježíš přemohl svět – tedy jeho vábivost a iluzi systému a žil uvnitř Božího království. Nejde o to falešné já ničit, ale odhalit jako šarlatána. Satan nás láká dělat dobré věci, ale z chladně kalkulovaných, zlých a sobeckých příčin a tím právě hřešíme. (Lewis: Satan se ukazuje v krásném obleku.) Svět už je unaven nenávistným náboženstvím, které ďábelsky útočí na ďábla.
Falešné ego nenávidí změnu. Nevzdat se toho co si myslím, že jsem a co potřebuji, abych vypadal dobře. Pravé já nepotřebuje vědět dobré a zlé, našlo svou jistotu ve víře, je si jisté ve své podstatě, jako batolící se dítě ví, že jej maminka zachytí. Svatý člověk už není překvapován svojí malostí. Pravé já spatřuje vše v celku (1Kor12,15-22). Pravé já není morální dokonalost ani psychologická celost. (Jedině Bůh je dobrý)
Před proměnou je hříchem jakákoliv morální chyba, po proměně je hříchem chyb v přesvědčení o tom, kdo jsme a komu náležíme. (Falešné já – dům na písku, pravá já – na skále – ale i nadále potřebuje údržbu) Náboženství může výrazně zpozdit objevení našeho falešného já. Ve skutečnosti pravé Já objevujeme postupně. Jakmile však jednou otevřete dveře už nebudete chtít zpět.
Chvění uvnitř nás -Vrozená hodnota (– např. důstojnost u starších lidí. Nebo ví a těší se z toho – u dětí.) se rozzáří v nás už zde, nyní, v tomto světě. Jakmile jednou pravé já potkáte, falešné já bude postupně odpadat (trvá to celý život) Posuneme se od náboženství pouhé víry k náboženství nového vědění.
Falešné já může obhajovat rasismus, otroctví, válku, klam a necítit žádnou vinu, protože si myslí, že tím uctívá Boha a plní svou povinnost vůči němu. Je tedy nutné nejprve zemřít sami sobě (psychologicky, duchovně, vztahově – uvolnit pouta našeho malého a falešného já) Ježíš (dobrý člověk) musel zemřít, aby mohl povstat Kristus (univerzální přítomnost)
Háfis (perský básník 14. st) – Bůh se ti snaží něco prodat, ale ty to nechceš koupit. Pošetile smlouváš o ceně.
Falešné já je pomíjivé (jen mentální a kulturní produkt), prázdné a zralé náboženství pomáhá jeho smrt či zastavení urychlit – proto svatí žijí tak, že jdou proti proudu – Sv. František říkal: vítej sestřičko smrti. Rosteme uvnitř omezeného prostoru, zamilováváme se do některých částí falešného já a odmítáme celek. Ale Bůh je někdy rád, že milujeme alespoň něco. Pokaždé, když se rozhodnete milovat, odevzdáte část sebe, osvobozujete se a musíte udělat rozhodnutí – ještě více rozšířit své srdce – své pravé já. Co umírá? – naše falešné já a Kdo je vzkříšen? Naše Božské já.
To, jak hledám, určuje i to co nalezneme. Doporučuji hledat v moudrých hlubinách symbolů, metafor a posvátných příběhů.
Františkánská teologická škola: Všichni a všechno se v různých stupních podílí na absolutním bytí. Jan Duna Scotus – opakem dobra není zlo, ale nebytí sebou samým. Opakem jednoty není mnohost, ale nebytí sebou samým. Opakem pravdy není lež, ale nebytí sebou samým. Všechny protiklady se drží a udržují uvnitř čirého bytí, a to i nekonečno a konečno, hmota a duch, muž a žena atd. Tato harmonie mezi věcmi se nazývá krása. Tento pohled vytváří pozitivní teologii a antropologii, založenou na prvotním požehnání, na místo prvotního hříchu. Je to filozofický základ pro neduální myšlení a pojem zla. Zlo je nebytí a nevědomí, krása je plnost bytí a plnost vědomí.
Metafora je jediný použitelný jazyk v náboženství. Ježíš vždy používal metafory. (Jan10,16)
Základní zprávy, která různá náboženství a denominace používají se často výrazně shodují, ale používají rozdílné obrazy, aby sdělily svou zkušenost jednoty s Bohem. Cílem není překonat všechny rozdíly. (Ovce, stádo, jednota a přitom odlišnost) Ježíš mluvil v podobenstvích a byl tak ochoten riskovat nedorozumění v naději, že tím někdo získá hlubší pochopení. Doslovnost je nejchudší a nejnižší úroveň výkladu smyslu. Symbol umožňuje číst symbolické univerzum všem.
Jaký má všechno smysl? Odpověď je v tom pro co žijeme a umíráme. Beze smyslu jsme hluboce nespokojení. Duševní realita je také realita. Žádné ego však nechce opustit svůj domov. Předtucha účasti na něčem univerzálním mi bere moji zvláštnost, nadřazenost a samostatnost. Proto lidé bojovali proti Ježíši.
Mnozí věří v historického Ježíše, ale zřídka kdo v kosmického Krista (zjevil se již při stvoření před 15 bilióny lety). Činí ho tak mnohem menším, stal se jejich kmenovým bohem namísto spasitelem světa.
Sv.Antonín Poustevník – Bůh nás shromažďuje a vzkřísil naše vlastní srdce z úplné smrti a učinil nás, že jsme jedné podstaty.
Carl Gustav Jung (kritik křesťanství) – To, co se děje v životě Krista, děje se vždy a všude.
Ano. Vzkříšení je součástí téměř všeho. Přesto je těžké vstoupit do pravé radosti, a ještě obtížnější v ní zůstat. Falešné já se nabíjí z problémů a cílů, pravé já však potřebuje jednotu a radost a hluboké souznění (smysl). Jakmile víte že život s smrt nejsou dvě rozdílné věci, ale součást jednoho celku, je to počátek zrození neduálního vědomí. Jediné vysvětlení, proč po Ježíši Bůh požadoval i smrt. Vrátím se, abych vás vzal sebou, abyste i vy byli, kde jsem já (Jan 14,3) Pro Boha jsou všichni lidé živí. Nacházíme se jen na různých úrovních „být naživu“. Vzkříšený ježíš představuje konečnou perspektivu každého pravého já. Konečně můžeme smysluplně žít s nadějí. Naše bolesti se stávají domovem naděje (jinak bychom byli cyničtí, zatrpklí a unavení druhou půlkou našeho života) Jsme větší než bytí samo. Jsme v postavení adoptivních synů a dcer Božích, sdílíme v Ježíši jeho božský původ. (čti dílo Teilharda de Chardin). Lidé jsou však zaujati stabilitou, efektivitou a řízením i když to znamená nudu a smrt. Stvoření jako celek je však nastaveno pozitivním směrem (víra, naděje a láska)
Pouze Lásce může být svěřena Velká Pravda. Všechny ostatní přístupy pravdu zabíjejí.
Sv. Theofanos- Zaměření pozornosti do srdce, to je výchozí bod modlitby
Teolog Evagriuus z Pontu – Nelze být teologem, pokud nevíte, jak se modlit. Pouze ti, kdo se modlili jsou teology.
Jan Duns Scotus – První morální kategorií byla harmonie dobra (krása)
Pravdu lze poznat pomocí vlastní přitažlivosti nikoliv cestou propagace. (12 kroků anonymních alkoholiků)
Juliana z Norwiche – Místo, které Bůh zaujímá v naší duši, nikdy neopustí, protože v nás je jeho domov a pro něj je největší radostí tam přebývat. (Jan 14,29 jste ve mně a já ve vás)
Prostor neexistuje jinak než v Bohu. Není žádný čas vně Boha….Jste tím co hledáte a to je důvod proč to hledáte. Boží život a láska proudí skrze vás (pokud to dovolíte). To je hlavní význam víry – odvážit se důvěřovat, že má Bůh s námi věčný soucit.
Ježíš se jen nerovná Bohu, on je spojením mezi Bohem a člověkem. Jak jednou uděláme z Ježíše uděláme pouhého Boha, skončíme sami jako pouzí lidé. A celý proces lidské proměny je u ledu. (Je mi líto, ale takto pracuje dualistická mysl) Bůh je více slovesem než podstatným jménem. Bůh je Láska, což znamená vztah. (jakmile vyjmeme Ježíše mimo Trojici usmrtíme onu vnitřní zkušenost) Ježíšův příběh je univerzálním příběhem nás všech. Jeho jednotu s Bohem přenáší na nás. (tak to vysvětlují i hinduistické védy) To, po čem toužíš jsi také ty. Touha po Bohu a touha po našem pravém já je táž touha. Bůh mezi sebe a všechno své stvoření vložil přirozenou blízkost. Nejhlubší lidskou potřebou je překonat odstup, oddělenost od toho, co se zdá být mimo mne. (někdy tomu brání i uvnitř náboženství různé překážky -viz farizeové i dnes: Moralizování – brání radikální proměně celé mysli a srdce. (Gal 5,6 Obřízka/křest – Josef a Marie nebyli pokřtěni, ale proměněni) Díky jí můžete být dobří bez lásky a milosti Boží. Managment hříchu nás neustále zaměstnává (a Boha to musí nudit). Uvnitř falešné morální čistoty jsou skryté věci : otroctví, sexismus, chamtivost, utlačování původních kultur, pedofilie.
Cukr a bič není potřeba. Bůh v nás působí co chce.(Filp2,13) není to naše jednání podle pravidel, ale naše skutečná identita. Jste hnáni vlastním já. Před proměnou se modlíme k Bohu a po proměně skrze Boha.
Mistr Eckhart – Oko, kterým vidím Boha, je to samé oko, kterým Bůh vidí mne. Jedno vidění, jedno poznávání, jedna láska.
Každé hledisko je pohled z nějakého bodu a ten náš je zcela proměněn Bohem.
Syméon Nový Teolog – Když zapálíš plamen od plamene, je to ten samý plamen, který jsi přijal
Mistr Eckhart – Nejlepší šanci najít Boha mají lidé, když hledají tam, kde jej opustili. (Bůh čeká ve zkušenosti našeho pádu)
Spíše jsme součástí něčeho, než abychom něco pozorovali. Svědčí náš život o setkání s Bohem? Plody ducha (Gal 5,22) Zabývá se naše náboženství v převážné míře určováním, kdo nemůže mít účast? Taková malost nemůže být připravena pro Boží velikost. Helen Kellerová – Většina náboženství tak může být jen lidské zoufalství z nenalézání Boha. Nemám čas na mystiku, tady děláme církev. Oslavy jsou věcí spoluúčasti nikoliv legislativy. Někdy je v církvi jednodušší požádat o odpuštění než o povolení. (Jsme oficiálně zticha a pod pokličkou pěstujeme velkorysou ortodoxii – proto dnes mnoho katolíků znovu objevuje růženec, tichou modlitbu, meditaci za chůze, ikony, kontemplativní sezení, zpěvy Taizé, charismatickou modlitbu, zenová cvičení, hluboké ticho, samotu a řízené duchovní vedení. Dosud jste mohli mít doktorát z teologie a nevědět jak se těšit z modlitby.
Jak můžeme podpořit velké obrácení, znovunalezení? Musíme přebudovávat zespoda nahoru, obnovit posvátnost (chyby zahrnout jako momenty ze kterých se máme učit). Chyby dualistického myšlení cukr a bič, rozchod s východní mystikou, rozchod s protestantismem, odluka od ženského nás odvedly od kontemplativní myšlení.
Simone Weilová – je jednoduší udělat z nekřesťanů křesťany než z křesťanů křesťany. Křesťané jsou od narození přednastavení na model cukr a bič. (Jan Pavel II si vážil úctyhodná tradice všech denominací – Orientale lumen)
Každému lidskému bytí byla vtištěna vrozená důstojnost (naše pravé já) Jsme stvořeni k obrazu a podobě Boha. Podoba je naše osobní předsevzetí a postupné uvědomování si zdarma daného daru. Nevidět jen to, v čem se Bohu nepodobáme (morální výkony), ale v čem ano. Ranná církev kladla důraz na obraz, západní církev pak jen na podobu. (Gen 1,27 a 6,3) Pokaždé jsme ztratili polovinu slávy a dobroty Boží. Teprve ve II. Vat Konc. Se objevují ozdravné tendence, které odhalují falešné tendence maskování falešného já křesťanství. Boží láska nám nikdy nebyla odpírána, jen my jsme nebyli schopni lásku navracet. Bůh vždy miloval sebe v nás i když my odmítáme sebe milovat. (Jan 17,23)
Židé, křesťané i vyznavači jakéhokoliv náboženství by se neměli považovat za první, jimž bylo dovoleno poznat věčné Boží vzorce. Sv. Bonaventura: Bůh je uvnitř všeho, ale ne uzavřený, vně všeho, ale ne vyloučený, nade všemi věcmi, ale nad ně povznesený, pod všemi věcmi, ale ne ponížený (Putování do mysli Boha v8). Nelze sv. Pavla ani sv. Bonaventuru nařknout z panteismu – spíše si přiznat, že my jsme ti, komu to ještě nedošlo. Ježí dle mého myslel, abychom kázali evangelium všem stvořením tak, že máme vstoupit do jejich slov, naučit se jejich terminologii a pokorně chápat jejich domněnky a nečekat, až pochopí oni ty naše. (Sk17,3 Aeropag)
Možná že Bůh a vědomí a bytí jsou jedno a to samé. (Příroda nezná uniformitu, jednotvárnost)
Tomáš Akvinský, Bonaventura, Jan Duns Scotus jasně učí Deus est esse – Bůh je bytí samo.
Bůh zjevně není kmenovým Bohem. Žádná skupina jej nespoutá, neovládne. Samo bytí se nemohlo začít ukazovat až s příchodem posvátných hinduistických knih, Koránu nebo Bible.
Vincent z Lérinsu: Nyní v katolické církvi nejvíce pečujeme abychom zachovávali to, co všude a vždy věřili všichni. Pokud je něco pravda musí to být pravda všude, nebo to není pravdivé vůbec. (pravidlo pro všeobecné a ekumenické) Pokud je to pravda uvidí jí stejně věda, psychologie, poezie, filozofie – jen z odlišného úhlu pohledu. Pravda byla zprvu vepsána do samotného stvoření. (Řím1,19-20)
Příklad: Kristus zemřel, Kristus žije a Kristus znovu přijde (Tajemství víry – mysterium fidei) x prázdnota je forma a forma je prázdnota (Budhismus). Oběma způsoby říkáme totéž: všechny věci umírají a mění formu a nic není trvalé v současném stavu.
Při hledání Boha se naše pole nesmršťuje, nýbrž stále rozšiřuje. Teilhard de Charden (jezuita) to nazval Božím vábením (Ef4,13) Charden spojil vědu, filozofii, mystiku a poezii. Neupřednostňuje kmenové pojetí Boha, ale katolického (všeobecného) Chcete, aby evangelium bylo malou pravdou nebo velkou Pravdou? Pokud chceme velkou Pravdu, pak bychom měli důvěřovat, že ostatní jí vidí ze svých odlišných úhlů, pokud dokážeme o tom mluvit prostřednictvím jejich pojmů. (Řím 1,20)
Tomáš Akvinský: Pokud to je pravda, pochází vždy z jednoho Svatého Ducha. (Jsou ti co nemají přístup do kostela, k Bibli zatraceni?) Jeremiáš to nazval zákonem psaným do srdce. (Jer31,33) Mojžíš – to slovo je nám blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci (Deut30,11-14) (Židé Zákon, křesťané Logos, Taoisté – věčné tao, budhisté Prázdnota či velký Soucit, hinduisté Brahma, súfijští muslimové Tanec, věda univerzální teorie. Všichni věříme, že žijeme ve srozumitelném a dobrotivém vesmíru. Problémem ve spiritualitě zbožných lidí bývá, že odmítají být na chvíli zmatení a bezradní.
Setkání s Bohem i se smrtí pociťujeme jako uchvácení (jako když jsme se poprvé vydali druhé osobě) Při umírání odložíte vše, co si myslíte že jste a stanete se člověkem, kterého jste někde hluboko znali. Je to osvícení s hlavní na spánku (Singhová). Pokud nejsme přítomní při umírání druhých lidí, odkládáme své osvícení. (Jan 14,1-2) Proč jsme z evangelia udělali soutěž na místo radostné výzvy? Pokud jsme jen to, co si myslíme, že jsme není divu, že se bojíme smrti. Falešné já nemá žádnou podstatu, žádné trvání, žádnou životnost, jen různé formy okamžitého uspokojení. Bůh nám naše falešné já ponechává a využívá je k absolutnímu cíli. Tak dokonalá a trpělivá je Boží láska. Duch svatý, vzkříšení i zlo jsou silná silová pole. Můžete z něj vždy čerpat. Uhnětená hlína se stává diamantem. Nejdříve však musíme s Ježíšem sestoupit do hrobu. Zeptejte se lidí, co pracují v hospici. Všichni jednou zemřeme, Bůh, který všechno umírání přivede domů. Ukřižovaný představuje trvalou Boží solidaritu s utrpením a hrůzami všeho času, že nebudou mít poslední slovo
Vcelku nešťastně jsme učinili z Ježíšova umírání mechanickou teorii smíření, které vyžadoval spravedlivý Bůh, což mělo ten efekt, že jsme odvrátili světlo z našeho umírání. Vybudovali jsme druh metafyzické transakce označované jako zaplacení ceny, kterou musel učinit Ježíš. Ježíš neřekl: uctívejte mě, ale často říkal následujte mne Promarnili jsme spousty energie na teoriích zástupné oběti, a přitom vytvořili trestajícího Boha Otce, který nebyl schopen odpustit, když netekla krev. Ježíš se stal naším zástupným poraženým. Ježíš však nepřišel, aby změnil smýšlení Boha o lidech, ale aby změnil smýšlení lidí o Bohu. (R Rohr: proto jsem vstoupil k františkánům. Pod vedením Jana Dunse Scota jsme my, Františkáni, byli v menšině, co se týče chápání smíření, které následují i protestanté : Ježíš musel zemřít za naše hříchy, aby splatil jakýsi kosmický dluh)
Pravý život se vždy proměňuje v lásku, odpouští všemu, co je, čím je, a tak je mnohem silnější než smrt. Nedržme se svého falešného já, nedržme se kapitalistického pohledu, ve kterém je vlastnění nejen normou, ale i cílem (je to vězení). V Bohu není žádná nenávist ani násilí. Všechno, co Bůh dopouští, je důkazem, že nemůže být násilnickým a trestajícím Bohem, natož aby vše ovládal. Nezastavil mučení, holokaust. Bůh používá smrt a naše vlastní chyby, včetně zla, aby nás přivedl k plnému životu. (Jan 9,3 – nehřešil on ani jeho rodič, je slepý aby se na něm zjevila Boží moc)
Boží věrná láska se stává oddanou svobodě. Bůh je láska a to je jediná forma jeho všemohoucnosti.
Pojetí Boha jako Trojice je základem křesťanského myšlení. Bůh je spíše sloveso než podstatné jméno. Bůh je ve třech vztazích. Jeho Tajemství nemůže být pochopeno instrumentální a mechanickou myslí. Bůh je jakýsi kruhový tanec úplného sebe vydávání a sebe přijímání mezi třemi důvěrnými partnery, kteří si navzájem předávají své úplné já. Představa Boha, který sám sebe nevydává v naprosté lásce je teologicky vyloučená. Bůh vždy a pouze miluje.
Důvěrnost dovoluje vyjít ze sebe a nechat druhé vstoupit. Pravé Já je sdílené a sdílitelné já, jinak to není pravé já.
Naše vzkříšení není popřením a zapomenutím zranitelnosti, natož úplným uzdravením. Je vždy proměněnou zraněnosti. Stále si dál poneseme jizvy.
Vnitřní vědomí Boha lásky je samo o sobě Božím přebýváním v nás. Trojí zapření Petrovo, bylo odčiněno trojím vyznáním lásky. Pravý přítel chrání a tvoří toho druhého. Tak i my se stáváme součástí velkého tajemství, které Bůh skryl před učenými a dal ho maličkým – hledá důvěrný vztah s lidskou duší. A v tom mají maličcí výhodu – nemají problém ostatním sdělit, kým jsou. Všichni soběstační zůstanou mimo tajemství Boží lásky.
V základě láska funguje pouze v pokoře. Lidská zranitelnost dává duši nesmírný náskok na jejích cestách. Kristus odhaluje své rány, a to vede k odhalení ran jeho učedníků. Bůh je solidární s lidským utrpením. Kdo miluje je z Boha zrozen a Boha zná. (1Ja4,8) Když my odhalíme své nitro (nikdy nevíme, jak to druzí přijmou), pomáháme tím druhým k jejich důvěrnosti. (Nenechat se odradit strachem z odsouzení od druhých) Bůh (Kristus) na sebe vzal tohle riziko. Důvěrnost je vstupem mezi lidskou láskou a božskou láskou.
Láska říká, že nepatříme sami sobě. Sv. František z toho důvodu miloval chudobu a považoval pokoru a zranitelnost za šokující a neuvěřitelnou přirozenost Boha. Byla to pokora a chudoba Boží, do které se František zamiloval. Falešné Já by neuneslo holou chudobu, a tak žil František ze svého pravého Já. Zamilovat se do majestátu, moci či dokonalosti nepovede k lásce, ale důvěrná láska je opravdový chrám.
Bůh se nevnucuje. Bůh nás svádí, ale nenutí nás. (Jer20,7, Mt 11,28-30) Bůh je zcela svobodný a respektuje naši svobodu. Život a láska je jedna a táž věc. Život se mění v lásku, která existuje mimo prostor a čas. Naším úkolem je přidat naše vlastní doteky lásky, náš vlastní dech k velkému dechu života.
Jakýkoliv strach, že váš nedostatek může zrušit Boží věrnost, je absurdní. (Řím3,3) Rozdíl mezi lidmi a zvířaty je ten, že zvířata přitakávají svému bytí a drží se své nitě osudu mnohem pokorněji a oddaněji než my.
Po svém vzkříšení se Ježíš jako první ukázal Marii Magdaleně, které musely být odpuštěny mnohé hříchy. Magdalena je archetypem potřebné, darované, přejaté a dál předávané lásky. Prošla tajemstvím, stojí pod křížem, jako první běží k hrobu. Je archetypem pro ty kteří žijí ze svého pravého já.
(Marii – věčně panenskou a bez poskvrny počatou posunulo její archetyp za hranice možností napodobení. Mohla být pouze uctívána. Možná bychom se měli vrátit k tomu co o sobě říkala ona: Jsem nepatrná služebnice)
Zkuste se stavět takto ke druhým (místo hledat chyby): Chci abys to byl ty, celý ty, to nejlepší z tebe. Takto se snaží Bůh i vůči nám. Vytvořit radostné ano nalézt své Já. Pravé já činí to co miluje, a proto miluje co koná. Jdi za svým snem (Joseph Campbell)
Nefungujeme již sami sobě, ale jako část toho největšího ekosystému. Ale jen málo křesťanů svěřuje své skutečné já (dobré i špatné) společnému Kristovu tělu. Ani naše hodnota, ani naše nehodnota není jen čistě naše. Západní individualismus se pro nás stal kamenem úrazu. Neexistuje nic, co by pravé já nenávidělo, odmítalo, popíralo, odsuzovalo jako nehodné a nepotřebné. Soucit a milosrdenství se pak projevuje snadněji, když žijeme uprostřed velkého těla lásky. Bůh využívá vše, aby vytvořil diamant lásky. Můžeme tak těžit z nezasloužené lásky v nás. Nenaleznete velkou lásku, aniž jste nalezli také sebe. Nemůžete nalézt své pravé já, dokud jste nespadli do velké Lásky. Milovaní už nyní jsme Božími dětmi (1Ja3,2)
Prach jsi a prach se obrátíš, ale Láska je vždy silnější než smrt.
Pravé Já
Naše absolutní identita, naše duše, kdo jsme v Bohu, kdo je Bůh v nás, ze své podstaty spokojené a naplněné a je nesmrtelné, Velké Já, Kristovo Já, božské Já, Buddhovo Já, ratolest na vinném kmeni
Falešné já
Naše: relativní identita, náš startovací balíček do života, identity, kterou jsme si vytvořili pro sebe, Já , které se mění a umírá, nuzné a křehké ze své podstaty, pomíjivé, uzavřené do sebe, vztažené k sobě, nespokojené, stále vytvářející novou podobu, malé já, odříznutá ratolest, malé obilné zrno, oddělené – samostatné já, iluze, která pomine.
Čekání u hrobu
Naplnění trhliny přítomnosti, Magdalena nebdí sama, čekání bez odpovědi, naděje bez důkazů, láska udržující se touhou, vnitřní prostor, práce s žalem bez řešení a útěchy, modlitba jako pozorování a čekání, modlitba jako nevědomí a nevědění, modlitba ticha, cvičení se v nevynucování si, nesnaží se pohnout kamenem.
Z hlavy do srdce
Hlavní myšlenka mnišství. (Robert Sardello Ticho, tajemství celosti) Nejsvětější srdce Kristovo (máme-li něco proti tomu obrazu – pak se to děje v naší mysli) V srdci se však obklopte tichem. V tomto prostoru je nemožné komentovat, posuzovat, domýšlet si, být nepřátelský. Láska žije a daří se jí v srdci. Modlit se za někoho znamená držet ho v srdci. Nejsvětější srdce je pak to vaše.
Modlitba
Modlitba z hlíny (Adam), mentální modlitba – prosba o milost, čekání na Ducha svatého, Tělesná modlitba – spočinout v těle Kristovi energie (nesnažte se vtáhnout Boha do sebe) – pomocí hudby, tělesných gest, vy neprovozujete modlitbu, ale padáte do sjednoceného prostoru.
Praxe
Odmítejte ztotožňovat se s negativními myšlenkami, omlouvejte se druhým, když je zraníte, napravte své chyby pozitivním činem, nevěřte svému falešnému já (společenské očekávání), zvolte svou radikální jednotu s Bohem, nejdřív se snažte vždy změnit sebe, snažte se sloužit – nenechte si posluhovat, upřednostňujte obecné dobro před svým vlastním, upřednostňujte ty co žijí v bolesti, vyloučené, postižené (jakkoliv), vyhledávejte spravedlivé společenské řády a zásady, ne pouhé milodary, ujistěte se, že vaše prostředky odpovídají vašemu poselství, nikdy nepochybujte, že ve všem jde nakonec o lásku.
.