Mystika Františka a Kláry – Pátek, 14. srpna 2026
Františkova láska k Bohu prohlubuje jeho lásku k životu. Mirabai Starr to vysvětluje:
Otec Bůh a všechny jeho bytosti
Nyní, když se zamiloval do Boha, František si uvědomuje svou spřízněnost se vším živým. Je-li Stvořitel jeho otcem, pak jsou všechny živé bytosti jeho sestrami a bratry. Tato propojenost ho naplňuje divokou radostí, radostí, která přetéká každou nádobou lidské zkušenosti a proudí zpět do země, čímž dává vzniknout nekonečnému rozvíjení stvoření. František zve všechny ke svému stolu, který je Božím stolem….
Svatost znamená být více člověkem
Čím svatějším se svatý František stává, tím lidštějším se stává. Jeho láska ke stvoření ho udržuje blízko zemi, kde se raduje z prostého, avšak nevýslovně svatého daru být člověkem, člověkem spojeným s ostatními muži i ženami, se zemí i nebem, s lesem i vesnicí, s řekou i mořem, s maličkou mravencem i majestátním orlem, se zimním sněhem i slibem jara, které pod ním spí. [1]
Otec Richard považuje františkánskou mystiku za výzvu k lásce k božské přítomnosti ve světě, v nás samých a v celém stvoření:
Stvoření je jedna obrovská symfonie
O veškerém bytí lze správně a oprávněně hovořit „jedním hlasem“ (univokita), jak to později vyjádřil františkánský teolog Jan Duns Scotus (1266–1308). To, čím jsem já, tím jste i vy, a totéž platí i pro svět. Stvoření je jedna obrovská symfonie vzájemné souzněnosti, nebo, jak rád říkal Augustin: „A tak bude koncem ten jediný Kristus, milující sám sebe.“ [2]
Hledáš Boha? Hledáš sebe.
Abych dospěl k této mystické vizi, musím vědět, že jsem, alespoň zčásti, právě tím, co hledám. Ve skutečnosti je to právě to, co mě vede k tomu, abych to hledal! Boha nelze nalézt „tam venku“, dokud ho nejprve nenajdeme „tady uvnitř“, v nás samých. Teprve pak můžeme téměř přirozeně vidět Boha v druhých i ve všem stvoření. To, co hledáme, je to, čím jsme. Hledání Boha a hledání našeho pravého já jsou nakonec jedno a totéž. Františkova celonoční modlitba: „Kdo jsi, Bože, a kdo jsem já?“ je jednou z nejupřímnějších modliteb, jaké můžeme pronášet.
Mystici jsou vždy pozitivní lidé
Srdce proměněné tímto uvědoměním jednoty ví, že pouze láska „uvnitř“ dokáže rozpoznat a radovat se z lásky „tam venku“. Proto jsou všichni mystici pozitivní lidé – jinak by to nebyli mystici. Jejich duchovní práce spočívá právě v tom, že rozpoznávají a poté odevzdávají veškerou svou vnitřní negativitu a strach Bohu. Velkým paradoxem zde je, že takové vítězství je zcela darem od Boha, a přesto po něm musíme také velmi toužit (viz Filipským 2,12–13).
Zůstávejme v lásce
Ústřední praxí františkánské mystiky je proto to, že musíme setrvat v lásce, a proto je to přikázání jako takové (Jan 15,9) a ve skutečnosti Ježíšovo přikázání. Teprve když toužíme milovat, můžeme vidět lásku a dobrotu ve světě kolem nás. Musíme sami zůstat v pokoji, a pak tam uvidíme a najdeme pokoj. Zůstaňme v kráse a budeme ji všude ctít. [3]
Prameny:
[1] Mirabai Starr, Saint Francis of Assisi: Brother of Creation (Sounds True, 2013), 39, 41.
[2] Augustine, homily on 1 John 5:1–3, in Augustine: Later Works, ed. and trans. John Burnaby (Westminster Press, 1955), 341.
[3] Adapted from Richard Rohr, Eager to Love: The Alternative Way of Francis of Assisi (Franciscan Media, 2024), 8–9.
Image Credit and Inspiration: Pouya Hajiebrahimi, untitled, 2025, photo. Unsplash. Click here to enlarge image. Alone in the mist, we stand quietly before the mirror Saint Clare speaks of, waiting to be transformed.