Třináctý týden: Bezmoc
Spisovatelka Anne Lamottová popisuje své překvapivé obrácení ke křesťanství v době, kdy byla závislá na drogách a alkoholu:
Pán mne oslovil v kocovině
Když jsem se vrátila do kostela, měla jsem takovou kocovinu, že jsem se nedokázala postavit písním….. Poslední píseň byla tak hluboká, syrová a čistá, že jsem jí nemohla uniknout. Bylo to, jako by ti lidé mezi tóny zpívali, plakali a radovali se zároveň, a já cítil, jako by mě jejich hlasy nebo něco houpalo ve svém lůně, drželo mě jako vyděšené dítě, a já se tomu pocitu otevřel – a on mě zaplavil.
Pozvala jsem Boha dál
Začala jsem plakat a odešla jsem ještě před požehnáním, doběhla jsem domů a … šla jsem po molu kolem desítek květin v květináčích, pod oblohou modrou jako jeden z Božích snů, otevřela jsem dveře svého hausbótu, chvíli jsem tam stála a pak jsem svěsila hlavu a řekla: „[Zapomeň] na to: Končím.“ Dlouze jsem se nadechla a nahlas řekla: „Dobře. Můžeš jít dál.“
Tak to byl můj krásný okamžik obrácení.
A tady v prachu a špíně, ó tady.
Lilie jeho lásky se objevují. [1]
Lamottová se zamýšlí nad modlitbou z místa zoufalství a odevzdanosti:
Modlitba … začíná tím, že se zastavíme na místě
Modlitba … začíná tím, že se zastavíme na místě, nebo když se opřeme zády o zeď, nebo když jdeme pod vlny, nebo když jsme prostě tak nemocní a unavení z toho, že jsme fyzicky nemocní a unavení, že se vzdáme, nebo alespoň konečně přestaneme utíkat a konečně k něčemu kráčíme nebo se ploužíme nebo plazíme. Nebo možná jen zázrakem mírně povolíme sevření.
Modlitba je rozhovor s něčím nebo něčím, s čím hledáme spojení
Modlitba je rozhovor s něčím nebo něčím, s čím hledáme spojení, i když jsme zatrpklí nebo šílení nebo zlomení. (To jsou vlastně asi ty nejlepší možné podmínky, za kterých se lze modlit.) Modlitba je přijmout šanci, že navzdory všem předpokladům a minulým dějinám jsme milováni a vyvoleni a nemusíme se dát dohromady, než se objevíme. Opak může být pravdou: Může se stát, že se dáme dohromady až poté, co se objevíme v tak mizerné podobě…..
Když říkáte pravdu o svém stavu , jste blízko Bohu
Mám za to, že když říkáte pravdu, jste blízko Bohu. Když Bohu řeknete: „Jsem vyčerpaný a deprimovaný až za hrob, vůbec se mi teď nelíbíš a od většiny lidí, kteří v Tebe věří, se odvracím,“ může to být to nejupřímnější, co jste kdy řekli. Kdybyste mi řekli, že jste Bohu řekli: „Je to všechno beznadějné a nemám ani ponětí, jestli existuješ, ale potřeboval bych pomocnou ruku,“ skoro by mi to vehnalo slzy do očí, slzy hrdosti na vás, na odvahu, kterou je třeba mít, abyste byli skuteční – opravdu skuteční. Chtěla bych si vedle tebe sednout ke stolu.
Modlitba je tedy naše někdy skutečné já, které se snaží komunikovat se Skutečností, s Pravdou, se Světlem. [2]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovlolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Anne Lamott, Traveling Mercies: Some Thoughts on Faith (New York: Pantheon Books, 1999), 50–51. The closing line is from Henry Vaughan’s poem “The Revival.”
[2] Anne Lamott, Help, Thanks, Wow: The Three Essential Prayers (New York: Riverhead Books, 2012), 5–6, 6–7.
Image credit: A path from one week to the next—Jenna Keiper, Mystic. Jenna Keiper, North Cascades Sunrise. Jenna Keiper, Jonah. Used with permission. Click here to enlarge image.
Regardless of the conditions we find ourselves in, we learn to navigate in the midst of our lack of control.