Třináctý týden: Bezmoc
V Mystické střízlivosti, nejnovějším online kurzu Jamese Finleyho s CAC, James něžně zkoumá transformační sílu Dvanácti kroků z kontemplativní perspektivy. Zamýšlí se nad Prvním krokem a paradoxní silou, která pramení z přiznání naší bezmoci:
Přiznání je transformační silou
„Přiznali jsme si, že jsme vůči alkoholu bezmocní a že se náš život stal nezvladatelným.“ (1. krok). První krok je tedy přiznání. Rád bych se zamyslel nad transformační silou přiznání. Jedná se o věc týkající se komunity zotavujících se ve všech různých režimech. Víte, když se přiznáte, jste přiznáni. Pokud se nepřiznáte, nejste připuštěni. A pokud se přiznáš, žiješ; a pokud se nepřiznáš, můžeš zemřít. Čím to tedy je, že přiznání je tak nesmírně bolestivé, a právě to, co je tak bolestivé, nám zachraňuje život? Zdá se, že akt přiznání je velkým kóanem či velkou hádankou v našem srdci, nad níž stojí za to meditovat. Právě tento transformační bod vstupu nás vede stále hlouběji do střízlivosti, kterou zkoumáme.
Moje přiznané zoufalství otevírá nové možnosti
To, co přiznání předchází a co přiznání umožňuje, je dopad na dno. Je velmi bolestné přiznat si, že se náš život stal nezvladatelným, protože všichni potřebujeme pocit vlastní účinnosti. Všichni potřebujeme pocit: „Podívejte, já to zvládnu.“ Takže se tu vlastně snažíme dojít k bolestnému přiznání. Přiznání nás pak přivádí na místo, ve kterém, pokud je to na mně, to nevypadá dobře. Ve skutečnosti, pokud je to na mně, myslím, že je to zoufalství. Ale právě to, že jsem riskoval zoufalství, otevírá zcela novou možnost, protože to možná nezáleží na mně. Možná existuje jiná cesta.
Vztáhneme ruce a necháme se vést
Druhý krok Dvanácti kroků zní: „Dospěli jsme k víře, že síla, která je větší než my sami, nás může přivést k zdravému rozumu“. Dokud jsme se stále drželi ideologie naší zlomenosti jako toho, kdo má poslední slovo v tom, kdo jsme, nebyli jsme schopni to vidět, protože jsme vlastně věřili ve svou vlastní zlomenost jako moc pojmenovat, kdo jsme. Jan od Kříže říká: „Člověk, který trochu vidí, se bude bránit vedení; člověk, který nevidí vůbec, vztáhne ruce a nechá se vést do neznáma, kam neví, jak jít.“ [1] To je skutečně to, co pro nás může udělat přiznání. Přiznání je chudoba ducha, je to zkušenostní pokora. Akt přiznání tedy otevírá tuto paradoxní víru.
Přicházíme k Bohu
Proto si myslím, že člověk na této cestě uzdravení ve vztahu ke své Vyšší moci … přichází říci Bohu: „Víš, nevím, kdo jsi, ale vím, kdo jsi: ty jsi ten, kdo mi zachránil život. A já také nevím, kdo jsem, ale vím to: Jsem ten, koho jsi zachránil.“
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] See John of the Cross, Dark Night of the Soul, book 2, chap. 16, part 7, 8.
Adapted from James Finley, Mystical Sobriety (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2022), online course.
Image credit: A path from one week to the next—Jenna Keiper, Mystic. Jenna Keiper, North Cascades Sunrise. Jenna Keiper, Jonah. Used with permission. Click here to enlarge image.
Regardless of the conditions we find ourselves in, we learn to navigate in the midst of our lack of control.