Jan od Kříže říká: „Člověk, který trochu vidí, se bude bránit vedení; člověk, který nevidí vůbec, vztáhne ruce a nechá se vést do neznáma, kam neví, jak jít.“ [1] To je skutečně to, co pro nás může udělat přiznání. Přiznání je chudoba ducha, je to zkušenostní pokora. Akt přiznání tedy otevírá tuto paradoxní víru.