Dvanáctý týden: Pěstování mysli začátečníka
Otec Richard popisuje, jak nás mysl začátečníka otevírá úžasu, údivu a opravdové přítomnosti s Bohem a ostatními:
Být stále v úžasu a nadšeni
Pokusím se to shrnout a popsat takto. Mysl začátečníka je připravenost být stále v úžasu, být stále nadšený. Vidíme ji u dětí a u lidí, kteří vše nefiltrují přes mozek. Mysl začátečníka je mysl člověka předtím, než nás životní bolesti přiměly k opatrnosti a sebeobraně. Stále můžeme být nadšení, stále můžeme být v úžasu, stále můžeme očekávat, že zítřek bude jiný než dnešek. Většinou je mysl začátečníka někdo, kdo ještě nemá v hlavě jasno. To je ta svoboda. Stále mohou prožívat nahé bytí bez filtrování skrze mentální kategorie. K tomu to směřuje.
Prožívat přítomnost
A myslím, že tito lidé jsou schopni toho, co by katolíci nazvali „skutečnou přítomností“. Přítomnost nelze definovat. Přítomnost lze pouze prožívat. Snažili jsme se definovat eucharistii, jak byl Ježíš v chlebu a víně, a rozdělili jsme církve kvůli těmto mentálním kategoriím. Ale jediní lidé, kteří mohou zažít „skutečnou přítomnost“, jsou ti, kteří jsou zranitelní a nemají žádné hranice ega, které by museli bránit. [1]
Autor Cole Arthur Riley identifikuje svobodu, kterou máme k dispozici, když se vrátíme k dětské bázni a úžasu:
Byli jsme stvořeni k úžasu už v dětství
Děti jsou stvořeny z úžasu. Máme se od nich co učit, ale málokdy se o to snažíme. Když se setkáme se svobodou dítěte, můžeme se rozhodnout, zda se budeme podílet na jeho osvobození, nebo v nás svoboda vyroste a budeme k ní cítit odpor. Slova dětský a mladistvý se stávají hanlivými, protože se začínáme příliš zabývat vážnými věcmi. Je to předstíraná nadřazenost. Tragédií je, že jak se vzdalujeme od rozkoše mládí, jsme stále více náchylní k rozčarování. Úžas a krása nejsou přesným lékem na rozčarování, ale rozhodně mohou odvrátit jeho zoufalství. Znovu získat údiv našeho dětského já, nechat se uchvátit krásou věci, umožňuje dobru zaujmout místo, které je mu v našich vnitřních světech často upíráno…..
To hluboké ve stáří nemá být na úkor krásného…
Jak stárneme, stává se „vážnost“ simulakrem moudrosti, a dokonce i cti. Ochuzeni o čest, která nám byla v dětství odepřena, se stáváme velmi ochotnými účastníky jakéhosi duchovního zrání, které ctí hluboké a vážné, a to i na úkor prostého a krásného. Ve skutečnosti cesta k úžasu není sofistikovanost, intelekt nebo artikulace; je to zpětně natažená hodina…..
… na úkor prožitku
Mou víru drží pohromadě údiv – každý vzdorný závazek k přítomnosti a věnování pozornosti. Nemohu vám s přesností říct, co způsobuje západ slunce, ale mohu vám říct, jak mi ty barvy, rozmazané dohromady, uklidňují hlavu a mění dech. Zemřu s vědomím, že jsem žil víru, která změnila můj dech. Víru, díky níž jsem uvěřil, že vidím vzduch. [2]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Beginner’s Mind (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2002).Available as CD and MP3 download.
[2] Cole Arthur Riley, This Here Flesh: Spirituality, Liberation, and the Stories That Make Us (New York: Convergent, 2022), 29, 30–31, 41.
Image credit: A path from one week to the next—Jenna Keiper, Winter Bird. Jenna Keiper, Mystic. Jenna Keiper, North Cascades Sunrise. Used with permission. Click here to enlarge image.
There is humility in accepting how much we don’t know.