Osmnáctý týden: Přechody
Učitelka CAC Rev. Dr. Barbara Holmes píše, že naše západní zvyky získávání a lpění činí životní přechody náročnějšími:
Je potřeba se nejprve otevřít novému
Přechody se mohou uskutečnit pouze tehdy, pokud jsme ochotni opustit to, co jsme znali, světy, které jsme si vytvořili, a naše předpoklady o tom, „jak se věci mají“. Opuštění je předstupněm znovuzrození. Odhodíme zavazadla společenských očekávání a jako jitrnice se otevřeme možnostem každého nového dne, každého nového okamžiku, i když jsou tyto možnosti stinné a dezorientující.
Nejsme však na opuštění zvyklí, na mnohém lpíme
Na Západě bohužel nic neopouštíme. Držíme se pověsti a hmotných statků dlouho poté, co už je nepotřebujeme. Získané věci ukládáme do všech koutů a zákoutí domácnosti, než si pronajmeme skladovací jednotku, abychom si je mohli nadále držet. Omámeně se chytáme vztahů i dlouho poté, co jsou na hranici života, a lpíme na minulosti, která už neexistuje, chápavě, zoufale a zmateně.
A hlídáme si to svoje
Říkáme, že se pouštíme, ale v naší společnosti se pouštění podobá spíše přetahování. Pilně si hlídáme své příběhy (ať už pravdivé, nebo ne), svůj životní styl a systémy přesvědčení, dokud nám je někdo nevytrhne ze zpocených dlaní. A přesto je odpoutání se nezbytnou součástí transformace…..
Jenže narodit se znovu, znamená zemřít dřívějšímu
Nechat jít může být jedinou cestou ke znovuzrození. Pravda je taková, že se nedržíme ničeho! Svlékání už začalo. Když dojde k nejhoršímu, naplno se projeví naše návyková touha po kontrole a marnost našich přání. Jsme-li moudří, otevřeme svou mysl, ruce i srdce a pustíme se.
Každé opouštění má samozřejmě své následky
Nechci vás však uvádět v omyl: Nechat jít má své důsledky. Nakonec končí snažení, končí snaha něco zachránit a napravit, být nebo udělat. Je to, jako bychom se drželi zdi hory, kterou jsme si sami vytvořili, hory očekávání, snažení a cílů. Když tato hora zmizí, padáme….
Jediné co nám zůstane je Boží láska a příslib
Když se pustíme, jedinou konstantou je Boží láska a Boží příslib, že nikdy nezůstaneme sami. Opouštíme svou veřejnou osobu a své snažení a usilování. Někdy je zapotřebí krize, aby nám připomněla, že to nemáme pod kontrolou. Tento prostor, který nazývám kontemplativní, je místem zlomu, zřeknutí se a čekání. [1]
Spisovatelka a bývalá pastorka Felicia Murrellová popisuje nejistotu, která k přechodu neodmyslitelně patří:
V záři temnoty se odehrává proces:
Rozvíjení tajemství,
věci, které nelze vyjádřit slovy,
práh svobody, který mysl nedokáže pochopit.
Ale tělo to cítí,
srdce ví:
Jsem na prahu změny
Práh přechodu,
od smrti k životu, od večera k ránu,
od těhotenství k porodu.
Neznámé je součástí toho všeho. [2]
přeloženo deepl.com, mezi nadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Barbara A. Holmes, Crisis Contemplation: Healing the Wounded Village (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2021), 46–47.
[2] Felicia Murrell, “Liminality and Certitude,” Oneing 11, no. 1, Transitions (Spring 2023): 19–20. Available in print and PDF download.
Image credit: A path from one week to the next—McEl Chevrier, Untitled. CAC staff, Exercise in Grief and Lamentation. Jessie Jones, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.