Osmnáctý týden: Přechody
Podle otce Richarda nás liminální prostor proměňuje, když jsme pozorní k Boží přítomnosti v časech změn:
Prostor pro změnu, nad kterým nemáme kontrolu
Latinské slovo limen znamená „práh“. Limitní prostor je vnitřní stav a někdy i vnější situace, kdy můžeme začít myslet a jednat novým způsobem. Je to místo, kde se nacházíme mezi, v přechodném období, kdy jsme opustili jednu místnost nebo etapu života, ale ještě jsme nevstoupili do další. Do liminálního prostoru obvykle vstupujeme, když je náš dosavadní způsob bytí zpochybněn nebo změněn – třeba když ztratíme práci nebo milovanou osobu, během nemoci, při narození dítěte nebo při velkém stěhování. Je to milostivé období, ale často se necítíme nijak „milostivě“. V takovém prostoru si nejsme jisti a nemáme nad ním kontrolu.
Jsme prázdní a vnímaví a pokořeni očekáváme nové
Právě zranitelnost a otevřenost liminálního prostoru dává prostor pro vznik něčeho skutečně nového. Jsme prázdní a vnímaví – prázdné desky čekající na nová slova. Liminální prostor je místem, kde jsme nejvíce učenliví, často proto, že jsme nejvíce pokořeni. Liminalita nás udržuje v neustálém stavu stínování namísto potvrzování ega, boje se skrytou stránkou věcí a tvůrčího zpochybňování takzvané normálnosti.
Je potřeba se v něm udržet dostatečně dlouho a učit se nové
Není tedy divu, že se liminálnímu prostoru zpravidla vyhýbáme. Velká část práce autentické spirituality a lidského rozvoje spočívá v tom, že se lidé dostanou do liminálního prostoru a udrží se v něm dostatečně dlouho, aby se mohli naučit něco zásadního a nového. [1]
Na prahu změny potřebujeme i duchovního rádce
Všichni potřebujeme vědomě trávit čas na prazích svého života a potřebujeme moudré starší, aby pro nás takové prostory vytvářeli a udržovali. Liminalita je formou udržování napětí mezi jedním a druhým prostorem. Právě v těchto přechodových okamžicích našich životů může dojít k autentické proměně. V opačném případě jde jen o běžnou činnost a věčně nudnou existenci ve statu quo.
Je třeba dohlédnout dál
V průběhu desetiletí jsem se znovu a znovu přesvědčoval o potřebě takových liminálních prostorů. Bez určitého vedení a přerámování nerozumíme nutnému přílivu a odlivu života, vzestupům a sestupům a potřebě přijmout naše slzy a odpouštění, stejně jako naše úspěchy a triumfy. Bez toho, abychom stáli na prahu déle, než je nám příjemné, nebudeme schopni dohlédnout dál než za sebe, do širšího a všeobjímajícího světa, který leží před námi.
Kristus nás zve k hlubokému a proměňujícímu rozhovoru
Zjevení 3,20 nám říká, že Kristus stojí u dveří a klepe. Příliš mnoho z nás se chce objevit u dveří a vypadat přitom prvotřídně, správně a dokonale. Své ego a úzkosti strkáme do skříně v předsíni, aby je Kristus neviděl, až otevřeme dveře. Ale Kristus se neukáže, aby viděl naše dokonalé já. Místo toho nás zve ke skutečnému, hlubokému, proměňujícímu rozhovoru, tam na prahu mezi tím, kým jsme, a tím, kým se můžeme stát, pokud jsme ochotni pustit to, co nás brzdí. [2]
Přeloženo deepl.com, mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Adam’s Return: The Five Promises of Male Initiation (New York: Crossroad Publishing, 2004), 135–138.
[2] Adapted from Richard Rohr, introduction to Oneing 8, no. 1, Liminal Space (Spring 2020): 17–18. Available in print and PDF download.
Image credit: A path from one week to the next—McEl Chevrier, Untitled. CAC staff, Exercise in Grief and Lamentation. Jessie Jones, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.