Osmnáctý týden: Proměny
Benediktinka a keltská učenkyně Esther de Waalová nachází inspiraci pro zvládání životních změn v Písmu svatém:
Cesta z otroctví do svobody
Pokud se chystáme vnímat život jako sled prahů, které je třeba překročit, připomíná nám to cesty izraelského lidu pouští a my pak nacházíme symboly a obrazy, které můžeme aplikovat na naši vlastní zkušenost. Samotná slova pascha a exodus nesou plnost významu jako cesta z otroctví do svobody. Je důležité si uvědomit, že pesach byl každoročním rituálem, aby se jeho památka udržovala a cyklus znovu a znovu prožíval…..
Písně židů kteří cestu okusili
Žalmy jsou písněmi o cestě lidí, kteří tento přechod uskutečnili. Znovu a znovu zvedali k Bohu pěst a hněvivě na něj křičeli….. Jsou to písně lidí, kteří se ze známé situace vydávali do neznáma, a často se zlobili na Boha, který je zbavoval všech jistot a který je místo toho zdánlivě vedl po nejisté cestě.
Neposedávali dlouho u mírně tekoucích potoků ani se nezdržovali na svěžích loukách…..
Kristus odmítl jistoty
V evangeliích sledujeme Krista, který nám tím, že odmítá jistoty, ukazuje, co může znamenat svoboda. Sledujeme způsob, jakým vstupuje do lidských životů a rozpouští stávající situaci, ať už je jakákoli. Pravděpodobnost byla taková, že stav sliboval jistotu, bezpečí, ale nyní Kristus vyzývá lidi, aby opustili své sítě nebo opustili pěkný bezpečný stánek a následovali ho. Říká Petrovi, Jakubovi a Janovi: „Pojďte!“ a Matoušovi: „Vstaňte, hýbejte se, choďte, pojďte se mnou.“ Všichni jsou v bezpečí.
Jsme připraveni odmítnout jistoty i my?
Náš Bůh je Bůh, který se pohybuje, a zve nás, abychom se pohybovali s ním. [Bůh] nás chce odtrhnout od všeho, co by nás mohlo držet příliš pevně: od naší kariéry, rodinného systému, vydělávání peněz. Musíme být připraveni se odpojit. Přijde čas, kdy věci, které byly v minulosti nepochybně dobré a správné, musíme nechat za sebou, protože vždy hrozí nebezpečí, že by nám mohly bránit v pohybu vpřed a ve spojení s tím jediným potřebným, se samotným Kristem.
De Waal se s námi podělí o to, jak se můžeme vypořádat s odporem, který pociťujeme, když stojíme na prahu něčeho neznámého:
Naše zranitelnost nás učí důvěře v Boha
Samozřejmě, že je tu ztráta a je správné truchlit a nepředstírat opak. Nejistota činí jistotu přitažlivou, a právě v takových chvílích chci Boha spoutat do svého preferovaného schématu věcí, protože je riskantní být tak zranitelný. Právě tato zranitelnost však žádá důvěru a naději v Boží plány, nikoliv mé. Proto se snažím učit pokaždé, když jsem vyzván, abych šel kupředu, svobodně předat minulost, nechat ji za sebou a jít dál s rukama otevřenýma a připravenýma na nové.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
Esther de Waal, To Pause at the Threshold: Reflections on Living on the Border, rev. ed. (Harrisburg, PA: Morehouse Publishing, 2004), 54, 55–56.
Image credit: A path from one week to the next—McEl Chevrier, Untitled. CAC staff, Exercise in Grief and Lamentation. Jessie Jones, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.