Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
„Kdo chce být mým učedníkem, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě“ (Mk 8,34–36)…. My, kteří chceme být jeho učedníky, objevujeme svou lidskost, svou osobnost v napodobování jeho – v tom, že bereme svůj kříž, abychom proměnili zlo v dobro, neboť kříž nepatří jen Kristu, ale celému lidstvu. „On si jej zvolil kvůli nám a my si jej volíme kvůli němu.“ (.M.S. Copeland)
Evangelium je prostě moudrostí těch, kteří souhlasí s tím, že ponesou svůj podíl na nekonečném utrpení Boha. Je třeba si uvědomit, že mnoho nekřesťanů toto povolání plně přijímá s větší svobodou než mnoho křesťanů.(R.Rohr)
Skutečné učednictví je… způsob života, který není politický, ale má závažné politické důsledky… Učedník veřejně zpochybňuje hodnoty světa, který zvýhodňuje pouze ty, kteří jsou již zvýhodněni… Pohrdá systémy, které se více zaměřují na to, aby z nich vyloučily nevhodné lidi, než aby do nich vítaly všechny lidi. Skutečné učednictví se vždy, vždy, vždy staví na stisterranu chudých, menšin, vyvrhelů, hanobených, odmítnutých, těch „jiných“, navzdory moci bohatých a mocných. (Joan Chittister)
Ale ať je to jakkoli bolestivé, když nám jsou odňaty nezdravé myšlenky, návyky a identity, na které se spoléháme, vytvoří se tím prostor pro to, co je skutečně skutečné a skutečně svaté… (Nadia Bolz-Weber)
Myslím, že přijetí této výzvy k solidaritě s širší bolestí světa je tím, co znamená být „křesťanem“. Být Ježíšovým následovníkem vyžaduje velkou vnitřní svobodu. Jeho život je pro nás možností, volbou, povoláním a my máme naprostou svobodu říct ano, ne nebo možná. Nemusíme to dělat proto, aby nás Bůh miloval. O to je již postaráno. Děláme to proto, abychom Boha milovali také a milovali to, co Bůh miluje, a tak, jak Bůh miluje! (R.Rohr)
Ačkoli to Ježíš během svého života dal zcela jasně najevo, my jsme křesťanství přesto z velké části proměnili v náboženství, jehož hlavním programem byla jakási osobní morální dokonalost, dosažení nějaké formy spásy, „dostání se do nebe“, obracení druhých spíše než nás samotných a získávání většího zdraví, bohatství a úspěchu v tomto světě. V tomto úsilí jsme nakonec do značné míry stanuli na straně impérií, válek a kolonizace naší planety, místo abychom se postavili na stranu Ježíše nebo bezmocných. To vše nás v jednadvacátém století dohnalo. (R.Rohr)
Pokud procházíme životem uvězněni za maskou falešného já, přicházíme o spojení a intimitu s naším světem. Ve vztahu k sobě samým i k ostatním zapomínáme na vědomí a lásku, které oživují naše pravé bytí. (Tara Brach)
Efezským to nemohli vyjádřit jasněji: „I vy jste byli označeni pečetí zaslíbeného Ducha Svatého – to je záruka vašeho dědictví“ (1,13–14). Jen málokterým křesťanům bylo kdy vážně vysvětleno jejich přirozené sjednocení s Bohem, a proto si najdou nejrůznější důvody vycházející z nenávisti k sobě samým, aby to popřeli. Pouze pravé já se odváží uvěřit dobré zprávě evangelia.(R.Rohr)
Podíváme-li se na velké náboženské tradice, vidíme, že všechny používají podobná slova, aby ukázaly stejným směrem. Františkánským slovem je „chudoba“. Karmelitánským slovem je nada neboli „nicota“. Buddhisté hovoří o „prázdnotě“. Ježíš ve svém úplně prvním blahoslavenství mluví o tom, že jsme „chudí v duchu“ (Matouš 5,3).(R.Rohr)
Jak skutečný jsem, zeptal jsem se sám sebe. Jaké iluze jsem si vytvořil? Jaká falešná já musím odřezat? To jsou ty otázky, které nás ořezávají. Bereme-li je vážně, jsou těžké a mučivé. „Nejsme příliš dobří v rozpoznávání iluzí, nejméně pak těch, které si o sobě tak vážíme,“ napsal Merton. (T.Merton)