Otec, manžel, dědeček, politik a běžec na dlouhé tratě
Liberec je v Čechách na severu a Plzeň zase na jihozápadě. Vzdálenost 200 km. Jako běžec dlouhých tratí do Plzně zatím nedoběhl a tak si dopisujeme si elektronicky. Z jeho odpovědí voní skromnost. František se od začátku divil, proč jsem si vzpomenul právě na něj. Že není nijak příkladný. Ale v mém podvědomí je už dlouho uložen jako pokorný člověk, který si je vědom toho, že všichni jsme součástí velkého celku a že každý můžeme přispět tím málem co máme, čím jsme sami byli obdarováni. Někteří své dary nepoužíváme, ale František Chlouba je druhým nabídnul s důvěrou v Boží pomoc a s vědomím, že patří k obyčejným lidem jako ostatně my všichni. Náš řád se skládá právě z obyčejných lidí žijících ve světě.
Napiš mi něco o své rodině a o svém dětství.
Jsem rozený pražák, pokřtěný hned po narození v porodnici v Londýnské ulici na Praze 2. Prý tam byla kaple. Rodiče nebyli ani jeden věřící, takže křest má na svědomí babička z matčiny strany. U ní jsem taky strávil polovinu dětství, protože matka byla v domácnosti, jak bylo tehdy ještě častým zvykem, a uchylovala se s námi na venkov, kde bylo příjemněji než v Praze. Po čas té poloviny u babičky jsme chodili v neděli do kostela a babička mě učila před spaním pokleknout a odříkat modlitbu. Když jsme přijeli do Prahy, nechodilo se do kostela ani nebylo vyžadováno pokleknutí před spaním. Od té doby jsem trochu rozpolcený. Někdy kolem devátého roku věku jsem v létě zabloudil v lese, když jsem hledal houby. Strašně jsem se bál, že nenajdu cestu ven, tak jsem se začal modlit (bylo to u babičky). Modlitba zněla asi takto: Pane Bože, vyveď mě z toho lesa a já v Tebe začnu věřit. Během minuty jsem se ocitl na kraji lesa u silnice, kterou jsem znal, asi kilometr od domova. Ještě cestou domů jsem na svůj slib s radostí zapomněl. Vzpomněl jsem si na něj až v sedmadvaceti letech, když mne má budoucí žena přivedla k víře. Tolik k začátku mé cesty.
Jak si se setkal s Bohem?
Pocházím, abych tak řekl, z rozvrácené rodiny. Naši se rozvedli, když mi bylo deset, a rozchod to byl hodně bouřlivý, mírně řečeno. Tak jsem se vlastně stal dítětem ulice, ač jsem měl domov a matku, která ale, aby nás dva kluky uživila, si vzala i druhou večerní práci. Kolem třináctého roku mě od toho potulování na ulici zachránili skauti. První pražský oddíl. O tom by se dalo dlouho vyprávět. Manželku jsem poznal při druhé fázi potulování, když už jsem skautům odrostl a ještě neznal lepší smysl života. To už jsem měl skoro za sebou vysokou školu. V roce 1981 jsme se vzali v kostele v Dolním Lánově, já už jako čerstvý konvertita. Společně jsme se usadili v mém dnešním bydlišti. Po dvaceti sedmi letech v Praze jsem už tedy čtyřicet dva let v Rychnově u Jablonce nad Nisou v podhůří Jizerek. Takže už se snad mám právo nazývat František z Jizerek.
Co tvoje rodina dnes?
Abych završil curriculum vitae, mám čtyři děti a šest vnoučat. Teď už bohužel v jednotném čísle, protože manželka po více než dvouletém boji podlehla letos v březnu rakovině. Smrt to byla vpravdě křesťanská. Zemřela obklopena dětmi doma a mohl jsem být u ní do posledního dechu. Dokázala se velmi hezky rozloučit i se svými malými vnoučaty, byla řádně zaopatřena a v podstatě do poslední chvíle dokázala vzbuzovat radostnou naději. To se nakonec ukázalo i na pohřbu, při němž byl plný kostel vlastně nevěřících. Žena byla dlouhá léta knihovnice a lidé ji měli moc rádi. A když jsem pak na hostině všem řekl, že manželka chtěla, aby se na jejím pohřbu usmívali a radovali se s ní, tak to vzali a usmívali se a radovali. Když nám kdysi soudružka učitelka na základní škole říkala, že křesťani jsou takoví zvrácení, že když jim někdo umře, tak se radují, protože jde do nebe, tak jsem netušil, že to fakt takhle prožiju. Ostatně kdo jiný by měl přijít hned do nebe než žena, která se mnou vydržela dvaačtyřicet let.
Jak si se potkal s terciáři?
K terciářům jsem se vlastně dostal omylem. Teta mé ženy, pražská terciářka, nám jednou vzkázala, že se máme stavit v libereckém Vesci. Tehdy tam měli společný dům františkáni a školské sestry. Prý nám něco chtějí. Ujal se nás otec Radim. Sice netušil, co nám chtějí, ale sdělil, že chce založit společenství mladých. Byli jsme tehdy dva manželské páry ve stejné věkové kategorii, zatímco existující společenství bylo vesměs o dvacet až dvacetpět let starší. Tenhle začátek s františkány mohl být někde kolem roku 1987. Přesněji to věděla manželka, ale ta už nám to bohužel nepoví. Druhý manželský pár po krátké době odpadl, takže jsme nakonec byli začleněni mezi ty starší. Scházeli jsme se tehdy po bytech a vedle toho jsem často navštěvoval františkány a modlil se s nimi breviář, protože tyhle návštěvy byly čirá radost. Působilo to trochu jako odbojová činnost, ale takhle jsem to tenkrát nevnímal.
Po změně režimu jsi začal být aktivní v místní politice na malém městě…
V roce 1989 jsme byli v listopadu s manželkou v Římě na svatořečení Anežky České. Tam jsme jeli zpoza opony, zpátky jsme se vraceli do svobody. To byl další mezník v životě. Samozřejmě jsem se trochu veřejně angažoval hlavně proto, že v našem miniměstečku bylo málo těch, kteří by se chtěli projevit. Tak se stalo, že jsem se dalším omylem stal starostou, protože nikdo jiný to nechtěl vzít. Takhle to vydrželo dvacet čtyři roky. Vítězství ve volbách nebyla drtivá, spíš s odřenejma ušima. Ale to je asi správně. Za tu dobu jsem ve funkci dost zblbnul, aniž bych si to sám uvědomoval. Vítězit drtivě, to by ze mne byl teprve magor.
Jaké pocity jsi měl jako politik?
Sice jsem si celou dobu opakoval, že ti občani mě platí a já jsem povinen jim za to odvést maximum, musím je pozorně poslouchat, nechat si nadávat a vnímat jejich starosti a bolesti. Ale každý, kdo v takové funkci byl, ví, že se nelze zavděčit každému, a taky ví, že si postupem času vytvoříte takový obranný val a občas se nezavděčíte ani tam, kde byste se zavděčit opravdu měli. Prostě jsem byl rád, když mne nakonec po šesti volebních obdobích porazili mladí a já si mohl zrekapitulovat, že to moje starostování zas nebyla taková sláva, jak se to na první pohled jeví.
Lze spojit křesťanství a politiku?
Samozřejmě mi křesťanství dávalo motivaci snažit se něco dělat a dělat to poctivě přiměřeně k vlastním schopnostem. Ale tak to dělal i Havel a ke křesťanství se nehlásil. Terciářství je v tomto směru jen intenzivnější způsob křesťanství. Myslím, že ke službě v politice, tedy ve veřejné správě, by se měl hlásit každý poctivý člověk, tedy i křesťan, pokud k tomu má alespoň trochu předpoklady. Vykuků je v politice dost, tak ať se to aspoň trochu vyrovná. Nebo jinak řečeno, křesťané, zvláště ti ortodoxní, vnímají politiku jako něco nečistého. Jenže politika, tedy správa věcí veřejných, neumí být čistá nebo špinavá. To umí jen lidé. Pokud se křesťan nechce ušpinit politikou, má podobný postoj, jako ti farizeové, co nechtěli vejít k Pilátovi do domu, aby se neznečistili před svátky, a pak ze dvora volali: Ukřižuj ho. Za sebe myslím, že poctivý křesťan má povinnost jít do politiky a poctivě se angažovat. I když chápu, že je to v tom prostředí těžší než v debatním kroužku na faře.
Jak reagují lidé na politika, který chodí do kostela?
Samozřejmou výhodou malého města je, že všichni o sobě všechno vědí. Věděli od té doby, co jsem se sem přistěhoval, že chodím do kostela. Přesto (nebo možná právě proto) mne v tomto misijním území volili do veřejné funkce. Pravda, někteří pak říkali, že dávám všechny obecní peníze na kostel. A je pravda, že oprava střechy, vitráží a fasády kostela byla dokonána mimo jiné i díky příspěvku z městského rozpočtu. Málokdo si ale přitom uvědomil, že ten příspěvek muselo schválit minimálně osm z patnácti zastupitelů, z nichž kromě mne do kostela nechodil ani jeden. A další výhodou malého města je, že se sejdeme v hospodě, kde po pár pivech a řešení obecních problémů se občas někdo zeptal taky na tu moji víru. Takže jsem byl taky omylem takový trochu misionář. Snad jsem aspoň občas někoho přiměl o tom přemýšlet. To by bylo velké vítězství.
Co tvůj život v místním františkánském společenství? Sekulárním františkánem jsi už 33 let.
Pokud jde o naše terciářské společenství, tak jsem tam byl dlouho jen takovým pasívním naslouchajícím. Dokud byl naživu MUDr. Pur, tak taky bylo čemu naslouchat. Byl to intelektuál, který měl načteno kdeco, dovedl z toho pro nás dělal poutavé výtahy a uměl přednášet. I když kvůli pravidlům jsem i tehdy občas dělal ministra, nenahraditelnou hlavou společenství byl on. Po jeho smrti jsme se ve funkcích různě střídali, protože nás na těch pět povinných postů bylo a je tak akorát. Proto jsem nějaký čas dělal ministra, nějaký čas zástupce ministra a nějaký čas taky sekretáře. Ale tohle nejspíš zná mnoho bratrských společenství, že na funkce je jich jen tak tak. Ostatně myslím, že tohle ani nebylo tím hlavním Františkovým záměrem. Ani Kristus nenutil učedníky, aby si mezi sebou volili funkcionáře. Naše terciářské společenství odpovídá stavu v misijním území, jakým severní Čechy jsou. Setkání máme otevřená všem, kdo mají zájem o svatého Františka. Občas někdo přijde a pak zase nepřijde. Povolání nějak poslední dobou nejsou. Za to samozřejmě může ministr, kterému chybí ten zápal, s nímž František dokázal hlásat radostnou zvěst i ptáčkům a vlkovi.
Jak vidíš budoucnost sekulárního františkánského řádu?
Pokud se ptáš, jak vidím budoucnost řádu, tak v tom jsem optimista. Je-li to Boží dílo, pak ho čeká jen to nejskvělejší a sám Pán si rozhodne, jak ho chce mít. Není-li to Boží dílo, pak ať to klidně zanikne. Ale já věřím, že to je Boží dílo. Akorát my lidi máme pořád tendenci z toho dělat organizaci k obrazu svému. Pořád chceme vyvíjet činnost, prezentovat a zviditelňovat se, jak je to dneska moderní. Ale my přece máme žít podle evangelia po vzoru svatého Františka. To je v dnešní nesmírně bohaté době hodně náročná práce. Ale v podstatě chci říct, že vlastně nejsem schopen posoudit, jestli konáme správně, a tak to nechávám na Bohu a osvícenějších.
Spolupracuješ dlouhodobě s redakcí českého časopisu Zpravodaj bratrských společenství…
Sazbu čtvrtletníku českého Zpravodaje vnímám, jako to nejmenší, co jsem schopen pro naše terciáře udělat. Dělám to mizerně a hlava už nemá tolik nápadů, jako za mlada, abych to dělal lepší a poutavější. Ale vlastně nevím, jestli by bylo opravdu lepší ho dělat poutavější, provokativnější. Není to časopis, jsou to zprávy z rodiny a formování rodiny. Zkrátka službička, kterou dělám, je to nejmenší a odpovídá mé líné povaze, takže za ni se spíš omlouvám, že je nedostatečná.
Jak vnímáš slovenský časopis Františkánská rodina?
Pokud jde o Františkánskou rodinu, tak myslím, že je to časopis dělaný profesionálně. Asi jako býval Poutník v Čechách, když ho dělala Olga Šotolová. Je výborně výtvarně zpracovaný a taky myslím, že se nebojí vybírat mezi příspěvky. Časopis má proto kompaktnější podobu. Má téma. My v Českých zemích jsme rádi, když někdo vůbec něco napíše, takže jsou tu vedle sebe příspěvky značně odlišné literární hodnoty. To je v rodině samozřejmě normální. Ale Slováci evidentně víc dbají na jistou základní úroveň.
Ve svém kraji jsi znám jako běžec, maratonec. Jak jsi k běhu přišel – tedy přiběhl..?
Jestli chceš slyšet o mém běhání… To je tak, že já jsem vlastně levej na všechny sporty. Běh je ale přirozený pohyb, který se na první pohled zdá, že nejde zkazit. Běhat jsem začal na vojně (pro mladé – komunistická povinná prezenční služba, kdy nepřítel byl od nás na západ a vojáky z povolání dělali v drtivé většině politicky spolehliví hlupáci, vojáci tzv. základní služby směli z kasáren jen na zvláštní povolení). Běh jako fyzická příprava byl povolen, a dokonce bylo možno v podstatě legálně vyběhnout do blízkého lesa a tam se cítit chvíli svobodně. V Rychnově jsem si pak našel trasu zhruba dvanáct kilometrů a zjistil jsem, že mi tahle volnost běhu sám kdesi v lese pořád vyhovuje, i když už nejsem zavřený v kasárnách. A tahle čirá radost z běhu mi zůstala, i když ten můj současný pohyb vpřed se už moc během nazývat nedá.
Už máš svůj věk a přesto běháš dál…
Po padesátce jsem došel k závěru, že dvanáct kilometrů je hodně a měl bych ty trasy zkrátit. A pak se mi dostal do ruky onen slavný bestseller Born to run, kde jsem se dočetl o osmdesátiletém indiánovi, který běžel v horách padesát mil, prostě proto, že prý mu nikdo neřekl, že to v jeho věku už není vhodné. Tak jsem se začal zajímat o delší trasy. Nejdřív půlmaraton. Zajímavý výkon, po jehož prvním absolvování jsem měl problém chodit. Pak jsem zkusil maraton a zjistil jsem, že to nejsou prostě dva půlmaratony, ale úplně jiný životní příběh. Nakonec jsem se odhodlal běhat ty opravdu dlouhé trasy, sto kilometrů a víc.
Co ti běh na dlouhé tratě dává?
A tam jsem našel ten svět, který jsem podvědomě hledal. Svět, kdy se ocitáte nejen mimo komfortní zónu, jak se dnes rádo moderně povídá. To je svět, kdy se najednou ocitnete, jak by řekl běžec, úplně v řiti. Nemůžete a nemáte možnost vzdát, není kam se uchýlit, prostě musíte pokračovat. A pak zjistíte, že každá krize jednou přejde a člověk vydrží mnohem víc, než si myslel. A v tomhle světě jsem se cítil Bohu nejblíž.
To mi připomíná zážitky mystiků… Setkávají se s Bohem jinde než v kostele.
Já jsem vlastně nikdy nebyl dobrý běžec. S dlouhými tratěmi jsem fakt začal poměrně dlouho po padesátce. Ani v mládí jsem nikdy nebyl v atletickém oddílu, takže jsem populární pojmy, jako běžecká abeceda, úseky, pyramida a podobné poznal až na stará kolena a nikdy jsem je reálně nezkoušel. Takže jsem běhal, jak mi nohy narostly, ale díky chuti do běhání jsem za závody projezdil půlku republiky a poznal kouty, kam bych se asi jinak nevypravil.
Být františkánem ve světě znamená být různými způsoby s lidmi v okolí..
A díky svému stáří a nesportovní postavě jsem se stal i populární a získal spoustu kamarádů. Tolik tedy o mém běhání. Pro křesťany to asi není žádný vzor. Snad jen ten fakt, že Bůh je i tam, kde byste ho nehledali, v bolesti, zoufalství, krizi i beznaději. Ostatně myslím, že moje žena byla s Bohem v mnohem drsnějších podmínkách chemoterapie, proti nimž je ta nejhorší běžecká krize jen odpolední čajíček.
Mluvíš o nesportovní postavě- křivá záda?
Nikdy jsem je jako nemoc nevnímal. Já jsem totiž celý život ten nejzdravější člověk. Jediným mým, vlastně jen zdánlivým, problémem je Scheuermannova choroba. Je to věc, která je hodně vidět, ale mně nepůsobí skoro žádné problémy. Tahle záhadná choroba prý postihuje 20% hlavně chlapecké populace. Asi v menší míře, protože tak ohnutých lidí, jako jsem já, jsem mnoho nepotkal. Jenže mne záda bolely delší dobu naposledy asi v pětatřiceti, kdy jsme byli s dětmi u slavné léčitelky Patočkové v Semilech. Ta babča tehdy na mne koukla a říkala: Vás bolej záda. A já, byl jsem tam tehdy kvůli těm dětem, jsem odvětil: To nic není. To je trvalý. Doktoři to říkali. Ona mne hned sprdla: Jíte ovesný vločky? Přiznal jsem, že ne. Ona mi napsala takový recept, směs, které se později začalo říkat müsli. Žádný léky nebo bylinky. Ovesný vločky, med, ořechy, jablko a mlíko. Každý ráno pár lžiček a do čtrnácti dnů záda přestaly bolet a vlastně už nikdy nezačaly.
Takže jakápak nemoc. Mám pocit, že moje povídání není moc o Bohu a o věrnosti křesťana? Tak snad jen dodám, že ona paní Patočková chodila denně do kostela, vedle něhož bydlela. Od lidí nebrala peníze a pomáhala, i když nechápu, jak to dělala. Jednou jsme za ní byli s dcerou, která už pár dní zvracela i po lžičkách vody a doktoři nás poslali do nemocnice na umělou výživu. Patočková se na ni podívala a řekla: „Nebojte se. Ta bude v pořádku. Dejte jí něco, co jí chutná.“ Odvezli jsme dceru domů, dali jí tehdy oblíbený termix, ona ho snědla a byla zdravá.
Co bys vzkázal na závěr , těm co se někdy bojí zapojit se do politiky?
A možná snad na závěr zajímavé zkušenosti z politického života. I v lokální politice jsou situace, kdy nervy pochodují, jde o hodně veřejných peněz, často se vás snaží potopit i političtí spojenci. Párkrát se mi stalo, že jsem měl problémy se spaním a klepal jsem se strachy, co bude. Vždycky jsem zkusil tu modlitbu tenkrát z dětství z lesa. Prosil jsem, ať mne z toho vyvede. Jen jsem už nesliboval, že v Něj uvěřím. A On mne z toho vždycky nějak vyvedl. Před jednáním zastupitelstva jsem si zvykl prosit anděla strážného, ať se domluví s anděly ostatních zastupitelů, aby jednání bylo klidné. Když jsem na tu prosbu zapomněl, pohádali jsme se a nic kloudného jsme nerozhodli. Ale když jsem nezapomněl, šlo všechno jako po másle. Neomylně! Fakt!
Františkovo vyprávění mě dojalo. Narodili jsme se ve stejném roce. Ke Kristu nás oba přivedli naše babičky. Skoro se neznáme, ale jsme spojeni prožíváním života ve stejné generaci. Oba jsme si vědomi toho, že každý jsme jen malou kapkou v moři lidí a andělů. Mám Františka rád i přesto, že se nevídáme. Myslím, že takto jsme všichni nějak propojeni.
