FORMACE (3. setkání bratří a sester )
Reflexe z minulého setkání,
zabývali jsme se 4. článkem Řehole (tj. zachovávat evangelium našeho Pána Ježíše Krista podle příkladu sv. Františka z Assisi) – náměty k přemýšlení byly následující:
1. Já a Kristus. Pro Františka byl Kristus vším. Kým je pro mě Kristus. Mám ho rád? Říkám mu to jen slovy nebo i jinak? Mám na něho vůbec čas? Mluvím s ním a počítám s ním v životě? Dávám mu opravdu všechno? Myslím si, že ho znám, nebo ho chci ještě více poznávat? Jak?
2. Já a evangelium. Evangelium by mělo být mým životem. Co si o tom myslím a jak tomu rozumím? Jak často si evangelium přečtu? Jak o něm rozjímám? Jaké je mi nejbližší? Čemu moc nerozumím? Proč bych si měl evangelium vůbec číst?
3. Pokuste se vzpomenout, kdy vás evangelium nějakým způsobem zasáhlo (překvapilo, vyjasnilo, pomohlo) a jak byste tuto zkušenost sdělili ostatním?
Dnešní téma:
Život ze svátostí ve společenství církve –
(Článek 5. až 8. Řehole SFŘ)
5.
Ať proto sekulární františkáni hledají Krista živého a působícího v bratřích a sestrách, v Písmu svatém, v církvi i v liturgických úkonech. Ať je pro ně inspirací a cestou jejich eucharistického života víra sv. Františka, který dal napsat tato slova: „Nevidím tělesně na tomto světě z nejvyššího Syna Božího nic než jeho nejsvětější tělo a nejsvětější krev”.
6.
Když byli ve křtu spolu s Kristem pohřbeni a vzkříšeni, a tak se stali živými údy církve, a když k němu byli ještě těsněji připojeni skrze profesi, ať se stanou svědky a nástroji jeho poslání mezi lidmi a hlásají Krista životem i slovy. A protože se nechali inspirovat sv. Františkem a spolu s ním jsou povoláni obnovovat církev, ať se horlivě snaží žít v plném společenství s papežem, biskupy a kněžími a napomáhají otevřenému i apoštolsky tvořivému a plodnému dialogu plnému důvěry.
7.
Jako „kající bratři a sestry” podněcovaní na základě svého povolání dynamickou silou evangelia ať naprostou a dokonalou vnitřní proměnou uvádějí svůj způsob myšlení a jednání do souladu s Kristem. [Tuto proměnu], kterou samo evangelium nazývá „obrácením”, je vzhledem k lidské křehkosti třeba konat denně. Na této cestě obnovy je svátost smíření výsadním znamením Otcova milosrdenství a pramenem milosti.
8.
Tak jako se Ježíš vpravdě klaněl Otci, tak ať i oni učiní modlitbu a kontemplaci středem své existence i činnosti. Ať se účastní svátostného života církve, především eucharistie, a připojují se k liturgické modlitbě jednou z forem, které církev předkládá. Tak ať [v sobě] obnovují tajemství Kristova života.
Slovo k dnešnímu čtení Řehole, tj. k článkům 5. až 8.
Služba Bohu v Církvi
Křtem vstupujeme do Boží rodiny, do důvěrné blízkosti Boha a On nás v něm přijímá za své děti. Křtem umíráme sami sobě a rodíme se pro Boha, pro život navěky s ním, v radosti a lásce. Profes je svou podstatou obnova křestního slibu. A hned jsme u jádra celého dnešního tématu.
Něco podobného se děje při profesi. I tam se něco mění. Prohlubuje se naše postavení, naše odpovědnost i celá naše existence. Zasvěcujeme se službě evangeliu, službě Božímu království tam, kde se od nás naše služba očekává. A přece nejsme pasováni na služebníky, ale na bratry a sestry, protože my víme, kdo je Otec a víme i to, že jsme to nebyli my, kdo si tuto službu lásky zvolil, ale že to byl Pán, který tady s námi počítá už od věčnosti. Proto je tolik důležité rozvíjet onu službu, svůj život, v závislosti na Pánově vůli. Ve věrnosti katolické církvi.
František a Církev
Všichni dobře víme, jak František církev miloval. Byla mu skutečnou matkou, do jejích rukou odevzdal celou svoji práci, celé své dílo. František, i když viděl její nedokonalosti a obtíže, nikdy ji nechtěl reformovat a napravovat, ale spíše se uměl sklonit a i takovou ji přinášet Pánu za oběť. František jí věřil, ale ne slepě jako nějaké instituci, ale jako Snoubence Nejvyššího Krále, protože měl jistotu, že v ní Kristus žije, že je plná Ducha svatého, že jen jako její syn může naplno sloužit svému Pánu a tak naplno být menším bratrem Františkem. František církev miloval, protože poznal Kristovu lásku k ní. Církev mu byla místem nejdůvěrnějšího setkání a sdílení se s Bohem, místem zaslíbení a novým Jeruzalémem, místem, kde se Kristova láska přijímá v plnosti. Z takového poznání pak pramení všechny jeho postoje vůči ní a v takovém postoji lásky pak může skutečně opravovat dům, který se rozpadal. Vždyť láska je svorníkem dokonalosti.
Sekulární františkáni a Církev
Podobně i my jsme povoláni k „zednickému řemeslu“. Byla nám dána možnost, abychom se podíleli na té úžasné stavbě církve. My už teď jsme jejími živými kameny, jestliže se necháváme oživovat Duchem a žijeme podle jeho přání, ale navíc jsme povolání k tomu, abychom zkrášlovali kameny nějak poškozené nebo doplnili ony vypadené, pomáhali přinášet ony zatoulané nebo hledat zcela nové. A to všechno abychom pak spojovali pevnou maltou poslušnosti, mající základ v poslušnosti lásky, na které celá stavba stojí. A žádný stavební plán, uspořádání stavby totiž hierarchie církve, nám pak už nemůže být na překážku, protože tu bude vědomí vlastní užitečnosti a nepostradatelnosti, stejně jako ocenění užitečnosti a nepostradatelnosti druhých a v pochopení vlastní slabosti, porozumění i křehkosti druhých. Nad takovou stavbou pak září duha Boží přítomnosti a milosrdenství.
Církev a svátosti
Církev je pramenem života. Církev přetéká životem, je ho úplně plná. V církvi se
zpřítomňuje a obnovuje tajemství života samotného Boha. V církvi do tohoto Božího života vstupujeme. Bůh se nám daruje a náš dar přijímá ve svátostech. Je to neskutečně veliký projev Boží lásky a důvěry člověku. V nich Bůh nejjasněji ukazuje člověku, co od něho žádá, a ukazuje mu to sám na sobě. Bůh se sklání k člověku, aby se člověk konečně sklonil před Bohem. V tom je celé umění svatosti, sklánět se před Bohem a nechávat se od něho obdarovat, zkrášlovat a prozařovat jeho slávou a životem. Tak Bůh dojatý lidskou křehkostí a slabostí sám sestupuje k člověku a nechává ho stát se Bohem, nechává ho vstoupit do svého srdce, aby ho ukonejšil a nasytil svou láskou. Aby tak mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.
František byl naprosto zasažen tímto Božím jednáním. Nejvyšší pokora samotného Boha mu nedala spát. Pokora to je umění klanět se a sklánět se. Kolikrát se František klaněl Pánu, nejen tady ale i směrem ke všem kostelům na celém světě a chválil ho, že svým svatým křížem vykoupil svět.
Jak miloval kostely, kde věděl, že je uloženo nejvyšší tajemství Boží pokory a jak vroucně k němu přistupoval. S jakou úzkostlivostí se staral, aby bylo Pánu dobře v jeho srdci i na místě, kde bylo jeho Nejsvětější Tělo uchováváno. Jistě to nebylo z přepjaté zbožnosti. František prostě věřil a uměl se klanět, miloval Boží pokoru, kterou chtěl žít. Pokora Krista je základem Františkovy chudoby, Kristova poslušnost je základem Františkovy lásky, Kristova láska je základem Františkova života a svatosti. To se týká i nás. Jestliže půjdeme ve Františkových stopách, nemůžeme zapomenout na setkávání s Nejvyšším ve svátostech. On tam na nás čeká. A při každém takovém setkání je připravený darovat nám celé nebe, jestli budeme chtít. Mějme odvahu za ním přijít úplně prostě a jednoduše ho žádat o jeho lásku, ukazujme mu tak svoji maličkost a nezkušenost, dávejme mu malé a pokorné srdce, které se sklání před jeho vznešeností a On jistě při pohledu na naší upřímnou a radostnou zkroušenost a při vzpomínce na srdce svého Syna, neodolá žádné naší prosbě a daruje nám sám sebe, Dar všech darů. Tak budeme moci odejít bohatí samotným Bohem a takový Dar přinášet svým bratřím a sestrám svým jednáním a celým životem.
Shrnutí: Život sekulárních františkánů je evangelium Ježíše Krista.
K zamyšlení
1. Církev a já
Kdy jste doopravdy pocítili, že patříte do církve a měli jste z toho radost? Jsou i okamžiky, kdy vám v ní nebylo dobře? Co pro mě církev znamená? Co si myslím o její budoucnosti? Jaké je mé místo v církvi? Účastním se nějak aktivně života ve farnosti? Znám lidi, se kterými se v kostele potkávám? A co kněz? Dokážu před nevěřícími svoji církev obhájit? Jaký církevní svátek mám nejraději?
2. Svátosti
Vím, kdy jsem byl pokřtěný(á) a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? Jaký je význam svátostí pro rozvoj duchovního života a které to jsou? Jaká svátost je má nejoblíbenější a proč? S jakou mám největší potíže? Proč vůbec bych měl přijímat svátosti? Proč chodím na mši cvatou? Co od ní očekávám? Najdu si někdy čas na adoraci? Jak se mpodlím – přivádí mne motlitba blíže k Bohu? Chodím ke zpovědi a jak ji vnímám?
Komentáře :
Br. Jaroslav Antonín Šedivý
Církev a já: Kdy jsi doopravdy pocítil, že patříš do církve a měl jsi z toho radost? Již od času
přípravy na křest. Velkou. Jsou i okamžiky, kdy ti v ní nebylo dobře? Není mi dobře s věřícími, kteří pro svůj pohled na přísné dodržování církevních pravidel odmítají bratry a sestry ve víře.
Co pro mě církev znamená? Společenství bratří a sester v Duchu svatém. Co si myslím o její budoucnosti? Je to tělo Kristovo – až na věky věků, amen. Jaké je mé místo v církvi? „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán …“ (1 Kor 12, 4-31) Vnímám, že mě Pán volá ke službě. Účastním se nějak aktivně života ve farnosti? Byť jsme s manželkou plzeňští, aktivně se účastníme života v dobřanské farnosti. Zejména se podílím na organizaci spolupráce mezi školou a farností (rukodělné kurzy na faře, organizace Tříkrálové
sbírky, pomoc při Noci kostelů, kdysi spolupráce při obnově farní zahrady …). Znám lidi, se kterými se v kostele potkávám? Ano, znám jich velké množství, jako své vrstevníky či vrstevníky mých rodičů, děti, které jsem učil, či nové přátele, které jsem poznal až díky farnosti … A co kněz? Kněze Martina považujeme za blízkého přítele, jsme stále v kontaktu, podobně jako s dalšími členy dobřanské Koinonie (Lenka, Maruška, Petr …). Dokážu před nevěřícími svoji církev obhájit? Respektuji svobodu vyznání či nevíry, ale pokud někdo má o nějaké téma zájem, rád si s ním popovídám. Před žáky ve škole neskrývám, že jsem věřícím, ale nikdy jim nevnucuji svůj pohled na svět. Jaký církevní svátek mám nejraději? Není nad obřady velikonočního Tridua.
Svátosti: vím, kdy jsem byl pokřtěný(á) a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? V den
křtu jsem byl i biřmován a s manželkou jsme přijali i svátost manželství (po dávném civilním sňatku), bylo to den před výročím narození Jana Ámose Komenského (tj. Den učitelů) a v roce úmrtí sv. Jana Pavla II., papeže. Dokážete stanovit přesné datum? Jaký je význam svátostí pro rozvoj duchovního života a které to jsou? Nebudu vyjmenovávat, ale velmi si uvědomuji, že právě svátosti a svátostiny jsou to, co katolickou církev odlišuje od jiných církví. Díky Bohu za ně. Jaká svátost je má nejoblíbenější a proč? Eucharistie, to je sám „zhmotněný“ Bůh. S jakou mám největší potíže? Netajím, že se svátostí smíření. Především pýcha mi brání se otevřít Bohu před osobou kněze. Proč vůbec bych měl přijímat svátosti? Z vnitřní potřeby. Bůh se mě dotýká. „Buďte bdělí, protože neznáte den ani hodinu.“ (Mt 25, 13). Proč chodím na mši svatou? Stejný důvod. „Nebeské království bude podobné deseti pannám, které si vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi.“ (Mt 25, 1 a další). Rád bych patřil k těm pěti rozvážným, které si kromě lamp vzaly i nádobky s olejem. Díky mši svaté jsem – kromě jiného – stále ve spojení s živou církví. Co od ní očekávám? Kromě výše uvedeného i posilu. Najdu si někdy čas na adoraci? Velmi rád, ale není mnoho příležitostí. Jak se modlím – přivádí mě modlitba blíže k Bohu? Ráno zpravidla v autě (Otčenáš, Zdrávas, Pod ochranu tvou a modlitba vlastními slovy), mám-li volný den, tak i breviář ráno a večer. Jednoznačně – komunikuji s Pánem, vnímám, že mi naslouchá. Kéž bych i já uměl vnímat Boží hlas, tak tichý v hluku světa. Chodím ke zpovědi a jak ji vnímám? Mám s tím problém, občas jdu, vyhledávám kněze, s nimiž nejsem v častém kontaktu. Pro mě je problém se otevřít Bohu před konkrétním, mně známým člověkem (knězem), jak jsem uvedl již výše.
Sestra Jana Anežka Pachnerová
Církev a já: do církve patřím od svého křtu, který jsem měla 10.1.1960 v kostele svatého Bartoloměje v Plzni (nyní katedrála). Bylo mi tehdy 14 dní. Ale byla jsem vychovávána ve víře, chodili jsme s rodiči do kostela. Také jsme jezdili na poutě, to byla zásluha mé babičky, byla velká mariánská ctitelka. Opravdu jsem pocítila, že patřím do církve, když jsem byla v Praze biřmována panem kardinálem Tomáškem 14.5.1978. Můj život se pak začal ubírat směrem k prohlubování víry, poznala jsem společenství mladých lidí, kteří chodili do kostela, a scházeli jsme se i u nás doma. Jsem ráda, že patřím do církve, je to taková velká rodina, kde má každý své nenahraditelné místo. V církvi mi někdy nebylo dobře, když jsem poznávala, že nikdo není dokonalý, každý má své chyby, někdy dochází k neporozumění a nedorozumění. I v církvi existuje závist, pomluvy a nepřejícnost. Přesto věřím v bratrské společenství, které má rysy dobra a pokory po vzoru svatého Františka z Assisi. Myslím si, že církev nezanikne, že se bude i nadále obnovovat. I letos byli noví katechumeni pokřtěni na velikonoční vigilii. Jsem zapojena do života církve v naší lochotínské farnosti (vedu sbor předškolních dětí, zpíváme dětské písničky se zaměřením na Boha, učím Slovíčko, což je katecheze předškolních dětí, v uplynulých letech jsem připravovala děti na 1. svaté přijímání a vedla tzv. „pokračovačky“, tj. katecheze dětí po 1. svatém přijímání, v neděli při mších svatých často doprovázím mše sv. hudbou společně s mým manželem a mým mladším synem Janem). Jsem zapojena také v našem MBS Plzeň v našem sekulárním františkánském řádu jako formátorka, připravuji lidi, kteří se zajímají o františkánskou spiritualitu, na profesní slib. Lidi, se kterými se potkávám v kostele u Všech svatých na Roudné i v kostele PMN ve městě i v katedrále sv. Bartoloměje, většinou znám. Rovněž kněze. Dosud jsem neměla příliš možnost obhájit církev před nevěřícími, snad jen v domově důchodců Bory, kam docházím na mše svaté a jsem tam jako pastorační asistentka pro nemocné. Bývám až příliš ve věřícím prostředí, ale i tam je třeba někdy obhájit kněze i církev jako celek. Z církevních svátků mám nejraději Vánoce.
Svátosti: křest má jako svátost pro člověka prvořadý význam, stáváme se Božími dětmi a přáteli. Katolická církev má 7 svátostí, po křtu biřmování, svátost manželství, svátost kněžství, svátost smíření, pomazání nemocných a svátost eucharistie. Mou nejoblíbenější svátostí je svátost eucharistie, kdy mohu přijmout Pána Ježíše při mši svaté do mého srdce a být s ním. Z ostatních svátostí je pro mě důležitá svátost manželství, jsme s manželem už skoro 42 let a stále je co vylepšovat v našem vzájemném vztahu i ve vztahu k Bohu. Svátosti nám pomáhají na naší cestě k Bohu, jsou to dary od Boha pro církev, proto je třeba si těchto darů vážit. Na mši svatou chodím, abych vzdala dík Pánu za všechno, co od něho mám a dostávám, abych se stala součástí církve a svůj vztah s ní neustále obnovovala a prohlubovala. Chodím i na adorace, což je pro mě osobní setkání s Pánem Ježíšem. Modlím se ranní chvály, večerní nešpory, denně růženec a čtu Denní tichou chvíli s rozjímáním Božího slova. Ke zpovědi, svátosti smíření, chodím jednou za měsíc nebo podle potřeby i dříve. Vnímám ji jako milost nových začátků, staré je smazáno a nové začíná. Ta radost z odpuštění je pro mě vždycky posilou. Jana
Sestra Helena Marie Tykvartová
Církev a já. V tomto velkém společenství lidí mě přitahuje společný cíl, přátelství a pomoc druhým i sobě. Hlavně na exerciciích prožívám v klidu promodlených míst radost ze spojení s Bohem. Co pro mě církev znamená? Cesta s jasným cílem a řád (nemám ráda chaos). Církev je jako rodina, ve které mi je dobře, protože si rozumíme a snažíme se o stejný cíl. Jaké je moje místo v církvi? Jsme s manželem terciáři a chodíme pravidelně do společenství sester a bratří. Jsme tam noví, a tak postupně poznáváme jejich životy. Osobně znám tři františkánské kněze, protože se snažíme chodit na bohoslužby tam, kde je oni konají mimo město poblíž našeho bydliště na venkově. Dokážu obhájit svoji víru? Ano, vyznávám svoji víru otevřeně. Když se lidé zajímají o mé prožívání života s Bohem ve víře, snažím se odpovědět jasně, ale hlavně naslouchám a nabízím podle svých sil pomoc a pochopení. Z církevních liturgických období a svátků mám nejraději Vánoce společně s adventem s jeho očekáváním. A potom ta radost obdarovat ostatní. Mám na to krásné vzpomínky.
Svátosti: vím, kdy jsem byla pokřtěná a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? Ano, i čas křtu znám. Bylo to hned šest dní po mém narození. Jaký je význam svátostí? Bůh se nám ve svátostech daruje. Daruje všechno, co potřebujeme k životu směřujícímu ke svatosti. Např. v eucharistii. Také my zde přinášíme svůj dar chleba a vína, který je při bohoslužbě přeměněný na tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista a toto tělo a krev je obětí církve. Je to oběť Syna, kterou jsme byli usmířeni s Bohem. A všichni, kteří přijímáme tělo a krev Syna, jsme naplnění Duchem, a tak se stáváme jedním tělem a jednou duší v Kristu. Člověk se před Bohem pak svobodně s úctou a láskou sklání a nechává ho vstoupit do svého srdce. Nejraději mám svátost manželství. Jsme jeden pro druhého a oba jsme pro ostatní. Je to veliká kotva mého života. Se žádnou svátostí nemám potíž. Vždyť jsou to vzácné dary, které pomáhají prohlubovat vztah s Bohem. Přivádí mě modlitba blíže k Bohu? Jistě. Je to místo nejdůvěrnějšího setkání a sdílení. Naplňuje mě to velkou pokorou. Chodím ke zpovědi? Vnímám tuto svátost jako prostředek (nástroj), kterým nabízím své srdce, které se sklání v pokoře před vznešeností, milosrdenstvím a láskou našeho a mého Boha.
Br. Vladimír František Tykvart
Církev a já. Církev je sice velká instituce s hierarchickou strukturou, ale hlavně je společenstvím lidí, jejichž pravým cílem je spojení s Bohem. Znám lidi, kteří tvrdí, že jsou věřící, ale že k tomu církev nepotřebují. Na počátku cesty víry mě tato myšlenka trochu přitahovala. Brzy jsem však pochopil, že je to chybná úvaha. Člověk se stává celým až ve spojení s druhými lidmi. Nikdy nemůže existovat jen jako individuum oddělené od ostatních. Vztahy s druhými jsou součástí přirozenosti člověka. Přirozená je i lidská touha po transcendenci, přesahu, že něco nad námi je. Křesťanská touha je v tomto konkrétní, když poznává smysl a cíl touhy, kterým je spojení s Bohem.
Kdy jsem doopravdy pocítil, že patřím do církve a měl jsem z toho radost? Je více okamžiků, při kterých jsem pocítil, že patřím do společenství katolické církve. I to mělo svůj vývoj. Pamatuji se, jak jsem po třech letech praktikování jógy byl sice pružný jako guma, ale nervózní, stresovaný a zoufalý. Tehdy mi manželka povídá: „nevím proč hledáš cestu někde ve východních praktikách. Žiješ přece uprostřed Evropy. Máme tady snad taky i my vlastní způsob, jak žít duchovně.“ Měla pravdu. Začal jsem hledat doma. Vzpomněl jsem si na to, když jsem byl obdarovaný počáteční vírou v Boha a konečně našel odvahu a když jsem poprvé oslovil faráře katolické farnosti s úmyslem nechat se pokřtít. Měl jsem tehdy poprvé radost z církve. Pociťoval jsem velkou radost při pěších poutích z Levého Hradce na Velehrad. Církev tam reprezentovali krásní lidé plní prosté a pevné víry. Pociťuji radost z církve, když stojím každý rok na náměstí ve Staré Boleslavi a účastním se slavnostní mše při svátku našeho patrona sv. Václava. Mám radost pokaždé, když přijdu do křesťanského chrámu nebo jen kostelíka. Jsem hrdý na tradici, moudrost a pravdivost katolické církve. A naše bratrské společenství terciářů je součástí tohoto celku. A tak se raduji i z našeho františkánského společenství. A raduji se také, že tvoříme doma s manželkou takovou malou církev. Jsou i okamžiky, kdy mi v církvi nebylo dobře? Ano. Na počátku jsem viděl na tvářích některých lidí takový podivný, útrpný, pobledlý výraz. Nebo jsem zase jinde viděl pohupující se těla a zvednuté ruce a oči zírající někam do dálky. Ano, takové projevy vídám i dnes. Ale nejsem již tak posuzující a kritický. Pán Bůh dává každému takový způsob prožívání spojení s Bohem, který padne přesně tomu dotyčnému. Také mi vadila a vadí přílišná pompa a bohatství stavěné na odiv, které vidím ve Vatikánu. Papež František jde naštěstí správným směrem. Co pro mě církev znamená? Co si myslím o její budoucnosti? Církev je pro mě součástí víry. Věřím v jednu svatou, katolickou a apoštolskou církev. Církev potrvá až do konce tohoto světa. Určitě se bude měnit. Dělo se to po celou její historii. Myslím, že jsme na počátku její nové podoby. Začalo to II. Vatikánským koncilem, pokračuje to v současnosti důrazem na synodalitu. Nyní i v budoucnu je však nejdůležitější to, aby uchovala tradici a tu rozvíjela podle podmínek, které ve světě nastanou. Jaké je mé místo v církvi a účastním se nějak aktivně života ve farnosti? V církvi jsem ve společenství terciářů sv. Františka. Bydlíme na venkově. Fara, do které nominálně patříme, je 8 km a správa farnosti je 16 km vzdálená. Bratři františkáni mají v péči místa, která nám jsou blíže (3 km a 10 km). Tak jsme začali docházet tam. Při mši čteme ze SZ a z listů. Farář navrhoval, že bych se mohl ujmout služby akolyty. Souhlasil jsem. Znám lidi, se kterými se v kostele potkávám? Před rokem byli pro nás všichni noví a neznámí (přistěhovali jsme se). Postupně se poznáváme a již jsme s několika navázali známost a rodí se první přátelství. Znám osobně kněze? Ano. Navštěvujeme tři farnosti. To je důsledek našeho místa bydliště. Znám osobně všechny tři faráře. Nejvíce se vídám s kněžími františkány. Dokážu před nevěřícími svoji církev obhájit? Rozhodně se netajím tím, že jsem katolický křesťan. Pravda evangelia mě natolik oslovila, že se nebojím, jak budu vypadat v očích nevěřících lidí i posměváčků. Ty lidi spíše lituji, protože je nepotkalo štěstí v podobě daru víry od Boha. Na začátku mě nadšení z toho daru víry „nutilo“ k mluvení o ní, i když o to okolí nestálo. Pochopil jsem, že takto víře nedělám příliš dobrou reklamu. Nyní se spíše snažím být s druhými přítomný v jejich radostech a trápeních a ukazovat dobrou vůlí a svými činy, jak Bůh ve mně pracuje. Jsem přesvědčený, že církev nejlépe obhajuji činnou láskou k lidem a ke stvoření. Zbývá jen činit to pořád, a pro takový cíl je nutné se modlit k Bohu bez přestání. Jaký církevní svátek mám nejraději? Každým rokem vnímám více a hlouběji význam Velikonoc. Svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova mě doprovází od počátku mé víry.
Svátosti. Vím, kdy jsem byl pokřtěný a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? Zcela přesně: 24.4.2011. Vědomí čehokoli může růst. Tak i vědomí významu křtu. Narodil jsem se do nového života, byl jsem očištěný od poskvrny všech hříchů díky vykupitelské smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. To jsou slova, která vnímám, a ještě i další významy. Mám to v mysli, v hlavě. To je jedna stránka věci. A co srdce? Mám to taky v srdci? Ano, ale: vezmu-li škálu od 0 do 10, tak jsem pocitově asi někde kolem 6. Tolik mi ještě zbývá do plného vědomí významu křtu. Jaký je význam svátostí pro rozvoj duchovního života a které to jsou? Již samo slovo „svátosti“ napovídá, že jejich přítomností v životě roste naše svatost. Křtem jsem se znovu narodil, biřmováním jsem obdržel plnost Ducha svatého a odpovědnost za šíření víry, a to světlem vlastního života. Eucharistie je mým duchovním pokrmem. Bez ní můj duch hladoví, Duch svatý stojí před zavřenými dveřmi mého srdce a víra se ztrácí. Zápas starého a nového člověka ve mně vyhraje čas od času právě ten starý (u některých slabostí skoro pořád). Upřímná lítost a pokání vede mě ke zpovědi. Bůh je milosrdný a miluje všechny včetně hříšníků. Svátost smíření však není stroj na očistu. Bez opravdové lítosti to nejde. Bůh zná všechno, vidí i do hlubiny mého srdce. Svátost pomazání nemocných není jen pro toho, kdo stojí na prahu smrti. Prodělal jsem těžkou operaci. Před ní jsem musel podepsat, že beru na sebe riziko neúspěchu. Bylo to 10 %. Bůh vyslyšel modlitby při pomazání nemocných a modlitbu společenství a nejbližších a pomohl k úspěchu operace a umožnil mi pokračovat v životě na tomto světě. Vážím si svátosti manželství a velmi ji oceňuji. Je to jakási zkušebna, jak se naučit být s druhými lidmi v pokoji a lásce. Učím se sice metodou „pokus a omyl“, ale snažím se vše rámovat do láskyplného vztahu mezi námi. Stačí jen na chvíli opustit tento rám bezpečí a pokoje, a již se utápím v problémech. Přináší nám radost, že víme, jak být v manželství svatí. Jsme tolerantní a chyby si nevyčítáme. Vše pro lásku. A jaká svátost je má nejoblíbenější a proč? Nevím. Všechny jsou vzácné dary od Boha a důležité pro život s Bohem. Pokud bych měl říct nějaké „hodnocení“, tak asi toto: nejraději mám manželství, nejvíce úcty a obdivu mám k eucharistii, a největší respekt u mě budí svátost smíření (vyznat hříchy a poznat pravdu o sobě, stát se pokorným, tj. zbavit se Ega je nejtěžší právě zde. I když také u všech ostatních svátostí je pokora nutností. Zde to však nejvíce vnímám). Najdu si někdy čas na adoraci? Někdy ano, ale možnosti, které církev nabízí, úplně nevyužívám (ke své škodě). Nejvíce mě adorace oslovuje při duchovních cvičeních. Tam je pro mě dostatečně dlouhá doba na to, abych v tichu a soustředění začal vnímat Krista v hostii, uvědomil si Ho a pocítil jsem jeho přítomnost. Musím přiznat, že se mi to stalo jen párkrát.