Řehole 2023 – lekce 2

Br. Jaroslav Antonín Šedivý

1. Já a Kristus: pro Františka byl Kristus vším. Kým je pro mě Kristus? Pro mě je jednou ze tří osob nedílného trojjediného Boha. Po konverzi bylo pro mě důležité si Boha personifikovat v osobě Krista, ale časem vnímám v modlitbě, že komunikuji s Bohem a nevizualizuji si do něj jen Krista.

Mám ho rád? Samozřejmě, ale také jej vnímám jako nejvyšší autoritu, Tvůrce všeho. A co je mi na Bohu blízké – často to zmiňuji – ve svých činech je vždy „originální a má smysl pro humor“. Např.: ráno cestou autem do práce se modlím a onehdy, když jsem odbočil na Výsluní (kde je omezená rychlost 30 km/hod.), se ptám: „Bože, co po mně chceš, co má dělat?“ a na monitoru u silnice se ukázalo, že jedu 49 km v hodině; pochopil jsem to jako okamžitou Boží odpověď: „Uber plyn, synu.“ – nejenom teď, ale obecně; po šedesátce nemusíš být u všeho a za vším.

Říkám mu to jen slovy, nebo i jinak? No, především se snažím ve svých činech blížit k nějaké harmonii, kterou spatřuji ve všem stvořeném. Nic lehkého, snáze se o harmonii mluví.

Mám na něho vůbec čas? Stydím se, ale častěji má on více času na mě než já na něho.

Mluvím s ním a počítám s ním v životě? Mluvím s ním v duchu ve chvílích klidu, nouze (prosba o pomoc) a radosti (vyjádření vděku). Jak už jsem uvedl výše, cením si, že Bůh se mnou stále počítá, o tom jsem naprosto přesvědčený, ale já si často namlouvám, že na vše stačím sám. Není to pravda.

Dávám mu opravdu všechno? Ale kdeže. Na to asi neměli ani svatí, i oni chodili ke zpovědi. Ale nelpět na ničem, jen na Bohu, to je ideál. Pro mě těžko splnitelný. Myslím si, že ho znám, nebo ho chci ještě více poznávat? Jak? Nepotřebuji Boha znát. Stačí mi, že JE. Je na Bohu, do jaké míry se nám dává poznat. Jen člověk potřebuje na vše znát odpověď. Ale dotýkáme-li se jen vzdáleně tajemství, je to dostačující posila na celý život.

2. Já a Evangelium. Evangelium by mělo být mým životem. Co si o tom myslím a jak tomu rozumím? Především si vůbec neumím představit, jak žili lidé v před-evangelijní době. Evangelium je pro nás vysvětlením celých dějin spásy. Veškerá starozákonní příprava Božího lidu našla v evangeliu své vyvrcholení. Díky, Bože.

Jak často si evangelium přečtu? Od začátku do konce jsem si ho souvisle přečetl po křtu, kdy jsme u Bartoloměje dostali onen „zlatý špalík“ s komentáři. Nyní do evangelia vstupuji jen cíleně – někdy, mám-li nějakou komplikovanou situaci, otevírám Písmo po modlitbě a dostávám vždy odpověď (Lectio divina); každodenním setkáním je Slovo na den, které mi přichází z Koinonie – vždy přeruším práci a rozjímám o textu; a pravidelně si předem čtu nedělní texty, abych jel již na mši s nějakou přípravou (učitel má jít do hodiny připravený), i proto, že někdy čtu u ambonu. Mám písmo na nočním stolku, a když spím, často si na něj pokládám ruku, cítím se bezpečně. Ale to je jen úsměvné. Měl bych se s Evangeliem setkávat častěji, je to jeden z Božích darů.

Jak o něm rozjímám? Jako bych vždy otevřel dveře do jiné místnosti plné světla a pokoje.

Jaké je mi nejbližší? Všechna jsou skvělá, jak syrový Marek a Matouš, tak vědecky přesný Lukáš i filozoficky sofistikovaný Jan. Navzájem se skvěle doplňují. Doporučuji třeba srovnání evangelií v knize J. R. Portera: Život Ježíše Krista.

Čemu moc nerozumím? Někdy mi trochu uniká logika Božího milosrdenství, proč dostanu zaplaceno stejně, ač jsem pracoval méně … Ale právě Boží paradoxy jsou dobrým startérem k obrácení.

Proč bych si měl evangelium číst? Není nic cennějšího.

3. Pokuste se si vzpomenout, kdy vás evangelium nějakým způsobem zasáhlo (překvapilo, vyjasnilo, pomohlo) a jak byste tuto zkušenost sdělili ostatním. Konvertoval jsem před osmnácti lety, ale delší čas před křtem jsem hledal. A neskutečně mě evangelijní příběh zasáhl jednou z dějových linií románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka a poté rocková opera Jesus Christ Superstar. Je-li zasaženo srdce, mysl se přidá.

Sestra Jitka

Asi narozdíl od vás všech, já jsem absolutně nebyla vedená k ničemu. Byla jsem pokřtěná jako kojenec, ale to si samozřejmě nepamatuji. Pak již nic. Cvičila jsem jógu, dělala jsem budhismus, zen, zvyky přírodních národů, všechny duchovní směry jiné než křesťanství. Ale začalo mě to ke křesťanství táhnout ve 33 letech: v těžké chvíli jsem se dostala do stavu, o němž jsem v životě neslyšela, do stavu „zapři sebe sama, vezmi svůj kříž a následuj mě“ a uvědomila jsem si, že to „zapři sebe sama“ je ono „rozpuštění ega“. To se stalo najednou, to nebyla vůbec moje zásluha. „Vezmi svůj kříž“ znamenalo to, co jsem zažívala ve zmíněném těžkém stavu a zároveň to znamenalo, abych vydržela v tom těžkém stavu. To trvalo nějaký čas až jsem s toho spadla a potom trvala desetiletí těch jiných duchovních směrů. A před několika lety jsem měla mystický zážitek s Kristem ve světle, kdy jsem cítila všeobjímající lásku, která je milionkrát větší než mateřská. A že teprve touto lásku Ho mohu milovat. Nikdy jsem Bibli nečetla, ale najednou ke mně přicházely, jak se říká „vlitým poznáním“, některé pasáže z Bible. Takže od té doby vím, že to je jediná cesta a postupně do toho dorůstám od nuly (na rozdíl od vás, kteří jste v tom výrazně déle). Např. dnes formátorka (Jana) říkala, že František uznával všechny kněze, i když nebyli zrovna příkladní. I tak je měl v úctě. To já jsem ještě daleko od Františka, protože jsem k některým kněžím dost kritická. S Evangeliem (s Biblí) mám problém a nacházím k tomu těžce cestu, protože, jak jsem k tomu nebyla vedená a také jsem procházela v čase obdobími, kdy se říkalo, že v Bibli je to „přepsané, vynechané, uzpůsobené, zdeformované“. Snažím se tedy chodit ve středu na biblické hodiny s farářem (Pavlem). Je to pro mě těžké. Hledám tam ten mystický smysl, nejenom ten historický. Evangelium mě dosud nezasáhlo tak, jako zmíněný mystický zážitek nebo i jiné, které jsem prožila. Ještě ke kněžím doplním: za zmínku stojí příhody z doby, kdy mě to začalo táhnout ke křesťanství. Dvakrát jsem tehdy zaťukala před Velikonocemi na dveře fary. Otevřel mi kněz a sdělila jsem mu, že bych chtěla něco vědět o křesťanství. On příkře odpověděl, abych si šla někam do kostela, protože teď nemá čas a zabouchl mi před nosem dveře. Před Vánocemi jsem zase přišla. Otevřel mi stejný kněz a začal ještě přísnějšími slovy. Ale za jeho zády byla sestra ze společenství františkánů (Pavla Ženíšková) a řekla knězi: „otče, snad jí něco řeknete a nebudete ji vyhazovat ?!“ Zřejmě si uvědomil svoji neurvalost a pozval mě dovnitř asi na deset minut. Řekl (celkem bez zájmu) něco o půstu, almužně a modlitbě.   No, asi na pět let mě to odradilo. Ale pak již byla přitažlivost k Bohu tak velká, že mě ani takové příhody s kněžími od Boha neodradilo.

Sestra Anna Zdislava Anežka Karpíšková

Já a Kristus: lidé, kteří se připravovali nedávno na biřmování a viděla jsem to jejich nadšení, tak jsem si řekla, jak to mají v tom nadšení snazší než my, kteří jsme byli ve dříve pokřtění, byli jsme vždy nějak vedeni a kněží nám vždycky řekli: „vy všechno umíte a vy žádnou přípravu nepotřebujete.“ Tak to bylo u přijímání, u biřmování. Prý nikam chodit nemusíme, protože všechno známe. Když jsme se měli brát, tak to bylo stejné, že všechno víme. Takže my, kteří chodíme odjakživa do kostela, tak máme nevýhodu proti těm, kteří nyní chodí k farářovi (Pavlu Petrašovskému) na přípravy. Když vidím jejich aktivity při přípravě, tak se nedivím, že se mohou nadchnout pro Krista. Jedinou soustavnou přípravu jsem prožila při vstupu do sekulárního řádu. Víte, kdybych neměla Krista, tak bych tady na světě snad již ani nebyla po tom všem, co jsme si prožili.

Já a evangelium: když si některé čtu, tak se kolikrát musím chytnout za nos, kolik mi chybí k dokonalosti, nebo aspoň k přiblížení se tomu, co je tam napsáno. Např. ta slova o Marii, že mlčela a uchovávala si vše ve svém srdci a v srdci o událostech rozjímala, ta jsou pro mě nyní důležitá a snažím se to nějak zpracovat. Chtěla bych se naučit to, jak si události a slova Panna Maria uchovávala v srdci. Někdy totiž nemile překvapím druhého člověka tím, co řeknu. S evangeliem, které mě oslovuje se setkávám i jinde. Např. v Hruškově zahradě jsem slyšela kněžské kázání zahradníkům (p. Petr). Z toho jsem si vzala pohled na evangelní jednání křesťana, že se i my máme chovat jako zahradníci. Abychom, stejně jako Kristus, kolem sebe všechno zúrodňovali a neničili.

Sestra Jana Anežka Pachnerová

1. Já a Kristus: Kristus je pro mě vzorem pro můj život. Mám ho ráda, hovořím s Ním v modlitbě, při adoraci, setkávám se s Ním v každodenním životě v lidech kolem mě, především v nemocných. V nich Krista nejvíce poznávám v jejich nemocech, které snášejí, jako Kristus snášel všechno utrpení za nás za všechny. Sama musím mít čisté srdce, když jim Krista přináším ve svatém přijímání. Proto i já často chodím ke svátosti smíření a ke svatému přijímání. 
   I já prožívám životní zkoušky, radosti i starosti.

Vše se snažím odevzdávat Kristu, aby On byl v mém životě mým Pánem. Stále poznávám Jeho Lásku a milosrdenství.

2. Já a evangelium: Každodenně čtu evangelium a rozjímám o jeho obsahu (Evangelium na každý den 2023 P. Karel Moravec, Denní tichá chvíle – krátké úvahy nad každodenním evangeliem, P. Petr Karas – Boží slovo na každý den). Každodenně se také modlím breviář a večer růženec. Ne všemu hned při četbě porozumím, ale mám k dispozici výklad evangelia, který mi v tom pomáhá. Evangelium mi pomáhá žít jako žil Kristus, v lásce k bližním a v přátelství ke všem lidem. I pro svatého Františka byl Kristus vším a já jsem františkánská terciářka. Nejbližší je mi evangelium svatého Lukáše a Skutky apoštolů. To, co znám, se snažím předávat dál zájemcům o terciářství při formaci v našem MBS Plzeň, dětem na Lochotíně na Slovíčku (děti od 5 do 7 let, i starým a nemocným lidem v Domově důchodců Bory – Klatovská ulice, kam pravidelně docházím.
3. Evangelium je opravdu Radostná zvěst a mnohokrát mě jeho obsah zasáhl. Tak i dnešní rozhovor Ježíše s Nikodémem. Každodenně se i my rodíme pro Boží věci, ve křtu jsme přijali Ježíšovo pozvání. Nejvíce mě potěšily Pašije mého syna Martina, je to hudební dílo o celém Ježíšově životě z pohledu samotného Ježíše. Martin složil hudbu i text v roce 2009, byla jsem pozvána jako zpěvačka do sboru. Pašije se natáčely za nemalých potíží, ale setkaly se s velkým ohlasem. A to je právě to krásné – předávat evangelium dál, ať se Boží sláva šíří.

Br. Karel František Ženíšek

Přistupuji k předmětu povídání „technicky“, tj. otázka – odpověď.

1. Já a Kristus: otázka: kým je pro mě Kristus? Odpověď: přítel. Mám Ho rád, sebe víc. Otázka: říkám to slovy nebo i jinak? Snažím se nějak sloužit, protože když Kristus řekl: „umyju ti nohy, tak služte i vy“ (zrovna nedávno jsme to absolvovali v katedrále). Mám na Krista vůbec čas? Mám takovou příhodu ze svátosti smíření, když tady byl Michal Pometlo (již zemřelý františkánský řeholník). Já jsem se mu zpovídal, že se málo modlím a málo čtu Písmo. A místo toho pořád na zahradě pleju mrkev a sázím kedlubny. A on mi říkal: „tak, když pleješ tu mrkev, tak říkej ‚Pane Ježíši, ať tu mrkev dobře vypleju‘.“ Mluvím s Ním a počítám s Ním v životě? Nejvíc, když je mi nějak zle. Dávám mu opravdu všechno: Ne. Myslím si, že Ho znám? Ne. Nebo Ho chci ještě více poznávat: Ano! Jak? V Písmu, v lidech a nejvíc v těch trpících.
2. Já a evangelium: Co si o tom myslím, jak tomu rozumím, jak často si Evangelium přečtu? Jsme na tom s manželkou Pavlou stejně jako Jana (formátorka), že máme brožurku Evangelium na každý den a každé to evangelium si každý den přečteme. Jak o něm rozjímám? Málo. Čemu nerozumím: Že v Bibli je spousta rozporů. Třeba na jedné straně Jakub říká, že ze skutků dokážeš svoji víru, a přitom na druhé straně říká, že tvoje spásy nezáleží na tvých skutcích. Tak to mi dělá trochu problém, vyrovnat se s tím. Proč bych si měl evangelium vůbec číst? Myslím si, že je to nejlepší návod na život.
3. Pokus se vzpomenout, jakým způsobem tě evangelium zasáhlo, překvapilo: řeknu svůj zážitek ze včerejška, kdy na biskupství byla beseda nad knihou Kázání na hoře od redemptoristy pátera Petra Beneše. Moderoval to metodista Petr Vaďura. A on tam jednu chvíli ten Beneš říkal: „nehledejte pořád v sobě“ (aniž by tím říkal, abychom nezpytovali svědomí), „ale hledejte Boha.“ V sobě, že stejně nic pěkného nenajdeme, ale máme hledat Boha. Konec.

Sestra Ludmila Marie Františka Kučerová

1. Já a Kristus. Pro Františka byl Kristus vším. Kým je pro mě Kristus. Mám ho rád? Říkám mu to jen slovy, nebo i jinak? Mám na něho vůbec čas? Mluvím s ním a počítám s ním v životě? Dávám mu opravdu všechno? Myslím si, že ho znám, nebo ho chci ještě více poznávat? Jak? Pro mě je zásadní, jak mě Kristus oslovil při jedné pěší pouti – vyznání víry: „Skrze Něho všechno je stvořeno“. To je zásadní – když všechno, tak všechno – každá moje buňka, každá buňka každého stvoření – člověka, zvířete, rostliny, kamene, země, planety – vše září Kristem. Je to jedna veliká symfonie stvoření, kterou mohu stále nově obdivovat a říkat díky, že jsem součástí tohoto stvoření, že mu patřím, i když jsem často tak ubohá – sobecká, hádavá, s vlastními názory atd., atd. Ale vím, že Kristus stále tvoří nové, je to jedna dynamika evoluce – i s mým životem. Takže se mohu stále těšit na evoluční Kristovy proměny – překvapení…
2. Já a evangelium. Evangelium by mělo být mým životem. Co si o tom myslím a jak tomu rozumím? Jak často si evangelium přečtu? Jak o něm rozjímám? Jaké je mi nejbližší? Čemu moc nerozumím? Proč bych si měl evangelium vůbec číst? Evangelium je sdělení, že Bůh je láska – která žije ve mně a já žiju v Něm. Jsem vděčná za zasílání Slova na den od Koinonie – vždy to sedí na moji situaci – mohu navázat modlitbou. K dalšímu čtení se většinou nedostanu, leda Misál na den. Mám ráda evangelium sv. Jana. To mně přijde autentické – jak Jan chápe Krista jako Slovo života. Kdyby člověk domýšlel, co nám chtěl Ježíš opravdu svým životem sdělit, už dávno bychom žili v Božím království tady a teď. Takhle aspoň „okoušíme“ při četbě Boží blízkost a nové impulzy. Jak Ježíš říká: „Všechno tvořím nové.“
3. Pokuste se vzpomenout, kdy vás evangelium nějakým způsobem zasáhlo (překvapilo, vyjasnilo, pomohlo) a jak byste tuto zkušenost sdělili ostatním? Těch zásahů je hodně. Teď jsem hodně promýšlela Ježíšův křest. Ta zkušenost pokory, kdy se On – Strom života – ponořil do naší špíny – kterou denně tvoříme okoušením ze stromu poznání dobrého a zlého. A definitivně tuto špínu hříchu zničil

na kříži. Naším křtem jsme už napojeni na Strom života. Záleží jen na nás, z jakého stromu budeme okoušet. Svoboda je úžasná věc…

Br. Milan Ludvík Kučera

Byl jsem pokřtěný coby miminko. O prázdninách jsem se začal seznamovat přes babičku s vírou. Na průmyslovce jsme měli partu kluků, kteří jsme chodili do kostela k redemptoristům. Pak jsem měl to štěstí, které mi Pán dal, že jsem se oženil do silně věřící rodiny. Do té doby jsem sice měl Pána rád, ale bylo to takové vrtkavé. Potom jsme se společně s manželkou a jejím bratrem zaměřili na františkánský život. Největší zážitek jsem měl v Roztokách u Prahy ještě za hluboké totality. Bylo to při exerciciích., když probíhala adorace. Tehdy jsem byl v přítomnosti Krista v noci od jedné do dvou hodin. Na začátku jsem byl rozespalý a najednou se vše pode mnou a kolem rozsvítilo a začal jsem vnímat Pána. Od té doby na Něho nedám dopustit. Od té doby až do současnosti se snažím mít pro Něho aspoň trochu času každý den. Poslední dobou dělá manželka Lída obvykle až do 23. hodiny. Nejdřív si společně pustíme modlitby na Noe. Ona pak pracuje a pracuje a co mi zbývá? Já si vezmu Písmo nebo se modlím (poznámka VT: Milanův mírný úsměv. A potom Karlova replika vyvolala všeobecný smích: „to je ten důsledek, že ses oženil do katolické rodiny“). Začal jsem taky používat Para-Bibli. Úryvky z ní porovnávám s Písmem standardním. Snažím se taky pomáhat Manželce Lídě v jejích trablích. Modlit se za mi. Jinak to nejde. Přes den, kdy je méně času, říkávám střelné modlitby, vzpomenu na naše patrony. Jak říkala kdysi naše sestra (Jitka Polívková): „pomodli se a ono to přijde.“

Dagmar Ludvíka Spíralová

Já a Kristus: kým je pro mě Kristus? Především Král. Ano, já, hrdá na demokratické zřízení naší republiky, jsem šťastná, že mohu být v takovém Království. Christus regnat, Christus vincit, Christus imperat! Tomuto světu nevládne ani ďábel, ani apokalyptické šelmy, ale Bůh. Vládne tomuto světu teď, ne někdy v budoucnosti, a tady, není někde netečně vzdálen. Boží království je přítomné na Zemi a mohou v něm být všichni, kdo mají Ježíše ve svém srdci, i ti, kdo ač sami jinověrci či nevěřící, přijímají Ježíše ve svých bližních. Na myšlence Božího království na Zemi se mi také líbí, že je to odpověď na různé chiliastické směry, podle jejichž scénářů příhod tohoto Království nastane někdy v budoucnu a ve kterých obvykle hrajeme více či méně zápornou roli. 

Mám ho ráda? Ano. Říkám mu to jen slovy, nebo i jinak? Kdysi jsem měla s větou „Miluji tě, Ježíši!“ problém. Slova „miluji Tě“ mi přišla jako otřepaná fráze, co se píše na valentýnská srdíčka, jako sladká lež, co si šeptají milenci ve chvílích vášně. Ale pak jsem zažila jedno ze svých obrácení díky modlitbě bolestného růžence. Před očima mi vytanula scéna, kdy američtí vojáci ponižovali a mučili irácké vězně, a ještě si to natáčeli na video a zveřejňovali na internetu. Vždyť to samé pro mě podstoupil Ježíš – a kdyby tehdy měli římští legionáři kameru a byl by internet, určitě by to také natočili a zveřejnili. To, co On pro mě nikdo z lidí nikdy neudělal. Nikdo pro mě nepodstoupil ponižování, utrpení a potupnou a bolestivou smrt, jen Ježíš! Pak už mi slova „miluji Tě“ jako fráze a lež nepřišly, už je dokážu vyslovit upřímně. Miluji Tě, Ježíši!

Já a evangelium: mám na něho vůbec čas? Uvědomila jsem si, že jsem se v poslední době více než svému Pánovi věnovala jeho svědkům – svatým. A to navíc v podobě legend a pověstí. Ale už to napravuji.

Mluvím s ním a počítám s ním v životě? Ano. Krom jiného mám univerzální střelnou modlitbu na všechno: „Ježíši, milosrdenství!“ Používám ji ve chvílích radosti, pokušení, za sebe i za druhé nebo když kolem mě projíždí vozidlo IZS se zapnutým majáčkem. Protože jediné, co opravdu všichni potřebujeme, je milost Boží. To ostatní je už navíc.

Dávám mu opravdu všechno? Otec Šebestián mi jednou poradil Novénu odevzdanosti. Musela jsem se k ní trochu přemáhat – přeci jen všechno hodit na někoho jiného, byť v tomto případě na Boha, nepatří k mé povaze. Ale nakonec jsem k tomu odvahu našla: „Ježíši, zcela se Ti odevzdávám, postarej se o všechno!“

Kdy mě opravdu zasáhlo evangelium? Dřív jsem také zanedbávala účast na mších a tím pádem i svaté přijímání. Pak jsem někde objevila rozbor 6. kapitoly Janova evangelia, ve které Pán Ježíš vysvětluje, že On je tím živým chlebem, který sestoupil z nebe. Až do verše J 6,53 používá slovo „jíst“ (řecky „pfago„). Patrně když viděl nechápavé pohledy svých posluchačů, začal používat slovo „kousat“ (řecky „trogo“). To už bylo hodně konkrétní. Tehdy jsem si uvědomila, že se vlastní hloupostí sama o tento Chléb připravuji. Šla jsem ke zpovědi a po dlouhé době k přijímání a bylo to stejný, možná i intenzivnější zážitek, jako první přijímání. Od té doby se snažím Ježíše v Eucharistii přijímat při každé příležitosti.

Br. Martin Košťálek

Já a Kristus: Kristus je pro mě neodmyslitelnou součástí každého dne. A to i tehdy, když ho ignoruji. Je pro mě mým přítelem, i ve chvílích, kdy se k němu stavím, jako k nepříteli. Je součástí mého bytí, láskou, se kterou se snažím několikrát za den komunikovat. Je více jako člen mé rodiny.

Já a evangelium: Evangelium je pro mě o poznávání Krista, prohlubování vztahu s ním a učení se být jeho následovníkem. Snažím se ho číst a vnímat i v naslouchání při liturgii. V osobním čtení mi skrze něj Bůh odpovídá na mé životní situace. Nejoblíbenější ze všech evangelií je pro mě evangelium podle Jana.

Evangelium mě hodně zasáhlo v životě mnohokrát. Ať již při mých vnitřních konverzích při cestě od dětského vnímání Ježíška ke Kristu, tak asi poprvé v mých dětských letech, kdy jsme měli audio kazetu Evangelium podle Jana. Tato nahrávka ve stylu rozhlasové hry mě už jako malé dítě zasáhla, vedla k osobním otázkám, tehdy kladených na maminku, v dětské formě a dodnes si na to pamatuji. 

K předání evangelia v běžném životě se stavím dle slov sv. Františka: „Hlásejte evangelium stále, ale slova používejte, jen když je to nutné“. Následováním našeho Pána.

Sestra Helena Marie Tykvartová

Já a Kristus: Bůh je mi opravdovým Otcem, Jeho jednorozený Syn Ježíš Kristus je můj Pán, bratr, přítel, ochranitel, kterému věřím a mám Ho ráda. S manželem žijeme jako terciáři a každý den se modlím breviář ráno, v poledne a večer. Manžel se občas připojí. V tomto (novém) životě mohu žít pouze s vírou v Evangelium. Snažím se dát Bohu to nejlepší ze sebe a odevzdávat se. Není možné úplně Boha poznat, ale věřím v Jeho lásku k člověku a děkuji za Jeho pochopení a trpělivost s lidmi.

Já a Evangelium: ráda a často čtu v Písmu. Především čtyři Evangelia jsou pro mě vzorem myšlení, chování a trvalé pokory před Bohem. V Breviáři jsou krásné evangelní texty. Rozjímám nad nimi a hledám odpovědi na své otázky, které vyvstanou v průběhu všedního dne. Nejraději mám Lukášovo evangelium. Ještě je hodně toho, čemu nerozumím, ale nezoufám, protože věřím, že dalším životem, čtením a snahou poznám Boha více a více. Číst Evangelia je dobré proto, že tam Pána najdeme, jaký JE.

Zasáhl mě příběh o Samaritánovi. Ostatním lidem bych tento příběh chtěla předat svým jednáním, postojem a láskou ke všem lidem, i k těm, kteří ještě Boha nenašli. Tak to dělal svatý František, který miloval Boha, lidi a stvoření vždycky více než sám sebe.

Br. Vladimír František Tykvart

1. Já a Kristus. Pro Františka byl Kristus vším. Krista mám rád. Důležitý je stupeň lásky, se kterou ho miluji. Jsou chvíle, kdy si nejsem jistý, že Kristovu lásku vracím tak, jak si On zaslouží. Celý problém spočívá v tom, že Krista nemohu vidět tak jako jeho učedníci nebo jako vidím mé milované blízké lidi kolem mě. Když jsem odloučený fyzicky od svých milovaných, tak je má láska k nim živená vzpomínkami na ně, jak vypadali, co říkali, jak jednali. Toužím je znovu spatřit a zakoušet jejich přítomnost. A když by se stalo to, že někdo z nich přejde přes práh smrti, je pak odloučení s nimi v tomto světě definitivní. Ne tak na věčnosti. Tam se znovu setkáme. A tu si uvědomuji, že láska ke Kristu teď v tomto životě na zemi může růst pouze s vírou v evangelium, tj. v to, že Kristus žil, zemřel na kříži za nás za všechny, vzal na sebe vše zlé od počátku světa a že vstal z mrtvých a připravil nám místo v nebeském království. Jako vím, že mí zemřelí milovaní skutečně žili, tak z evangelií vím, že Kristus skutečně žil, zemřel a vstal z mrtvých. Čím silnější je tato víra, tím více může růst moje láska ke Kristu. Jakub řekl, že pravá láska se projeví v jednání člověka. Ten, kdo skutečně miluje Krista (a to může jen ten, kdo Kristu důvěřuje a přijme dar víry), ten je nakloněn ke konání pravého dobra a k vyhýbání se zlu. Takový člověk chce dobro a činí dobro druhým lidem i stvoření. Pokud tedy činím dobro druhým, pak mohu říct, že miluji Krista v nich. A to je potom také důkaz mé pravé víry. Sebekriticky říkám, že jsou dny, kdy sice lidem a stvoření neublížím, ale také nic dobrého neučiním. Ale jsou i dny, které jsou bohaté činěním dobra. Modlím se, aby těchto dní přibývalo a tak, abych dorostl do podoby Kristovy. 

1. Já a evangelium. Evangelium by mělo být mým životem. Slova evangelia mají být “mustrem” podle kterého poměřuji veškeré své myšlení, mluvení, jednání. Také zde mám značné rezervy. Ti nejzkušenější říkají, že v evangeliu je skrytý kompletní návod na život vedoucí k dokonalosti, ke Kristu. Z toho tedy jasně vyplývá to, že mám evangelium číst a rozjímat a hledat odpovědi v něm každý den. Zatím jsem to takto nedělal (neomlouvá mě ani to, že čtu duchovní literaturu, nebo knihy o evangeliu každý den). Tedy můj postup by mohl vypadat takto: uvědomovat si význam evangelia pro život, pojmout záměr číst evangelium každý den a v něm hledat odpovědi na otázky běžného života, rozhodnout se začít a pak vytrvat. Jen vlastní vůle je málo a cíle nedosáhnu sám ze sebe. Proto je nutná každý den prosba k Bohu k poskytnutí síly a vytrvalosti (Kardinál Špidlík tomu říkal synergie konání Boha a člověka, tj dobrá vůle ze strany člověka a milost ze strany Boha).

1. Pokuste se vzpomenout, kdy vás evangelium nějakým způsobem zasáhlo (překvapilo, vyjasnilo, pomohlo). “Horské kázání v Matoušově evangeliu je jeho Mount Everestem a snad i celého Nového zákona,” řekl náš duchovní otec asi v roce 2010, když jsem byl v katechumenátu. Nikdy jsem se pořádně nenaučil zpaměti básničku, vtip apod. Byl jsem smířený s tím, že prostě nemám na to paměť. Tehdy v roce 2009 (ještě před křtem) jsem zkusil naučit se kapitoly 5 až 7 z Matoušova evangelia. A ono to šlo! Pro mě to byl tehdy zázrak. Každodenním opakováním jsem postupně vnikal do bohatství významů. Poslední čas si Horské neopakuji, a tak již musím v paměti hledat slova (pokud ten zvyk obnovím, tak to bude jen k dobrému). Je to skutečně krásné a hluboké evangelium: nejprve o těch, kteří jsou skutečně šťastní (blahoslavenství) a že mají zářit do okolí. Potom čteme, jak máme naplňovat a završit Boží zákon (např. v Zákoně je “nezabiješ”, ale člověk zabíjí už když se na druhého “hněvá”. Nebo podle Zákona budeš ”milovat bližního svého a nenávidět nepřítele”, ale my máme “milovat i své nepřátele a modlit se za ty, kteří nás pronásledují”). Pak jsou tam (viz kap.6) příklady pýchy při konání dobra, modlitbě, postu a o zbytečné starosti o materiální dostatek. 7. kapitola začíná kritikou posuzování druhých lidí, je o vyslyšení proseb a o tom, kdo jsou praví učedníci. Horské je fakt perla evangelií! Na jedné pěší pouti v roce 2009 mně hluboce oslovil tento verš: “Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno …”  Plakal jsem štěstím a rozhodl se jít ke křtu. Křest, tento významný den mého znovunarození si lehce pamatuji. To má totiž narozeniny má milovaná manželka. Bylo to 24.4.2011.