Místní bratrské společenství Sekulárního františkánského řádu v Plzni
Řehole Sekulárního františkánského řádu (OFS)
Odpovědi sester a bratří na otázky k článku č. 13 až 14 Řehole
Soubor odpovědí sestavil a upravil podle písemných příspěvků Br. Vladimír František Tykvart 18.9.2023  

Naše společenství promýšlí způsob života, který nám ukládá Řehole. Na setkání 10.10. 2023 odpovídali sestry a bratři na otázky, které souvisí s články 13 a 14 Řehole OFS. Jejich reflexe o bratrství mohou obohatit každého z nás o pohledy ostatních a inspirovat nás k životu v duchu Řehole a jeho „alter ego“ bratra svatého Františka, a tím dosáhnout cíle našeho života, tj. spojit se co nejtěsněji s naším Pánem, Ježíšem Kristem.

Otázky, které byly nabídnuté bratřím a sestrám k odpovědím a zamyšlení:

1. Já jako bratr, sestra. Jaký je můj vztah k Bohu Otci? Cítím se být bratrem ostatních lidí, členů bratrského společenství? Jak si představuji dokonalou lásku, chudobu a poslušnost mezi bratry? Co pro to chci udělat já sám? V čem je mi František v tomto postoji bratrství blízký a v čem vzdálený? Je skutečně pro sekulárního františkána nutné opustit otce pro Otce? Co je pro mě v mém životě bratrství to nejdůležitější? Proč? Existuje okamžik, kdy jsem si uvědomil, že mi Pán dal bratry nebo sestry? Co mi brání být menším bratrem nebo sestrou?

2. Čtení doma. Znovu si přečtěte Františkova Slova života a spásy. Zkuste popřemýšlet, jestli se něco u vás změnilo ve vztahu k bratrskému společenství, ve vztahu k Bohu obecně, ve vztahu k vám a k ostatním lidem.

3. Kdo je můj bratr? Odpověď na tuto otázku napište a při příštím setkání se rozdělte s ostatními o váš pohled.

Sestra Anežka Jana Pachnerová

Já jako sestra sekulárního františkánského řádu. Ve svém životě Boha více a více poznávám. Jsem ráda, že jsem poznala i sekulární františkány našeho MBS Plzeň. Cítím se být jednou z nich, ale i sestrou ostatním lidem. Dokonalou lásku, chudobu i poslušnost mezi bratry a sestrami si představuji jako porozumění si navzájem, sdílení se mezi sebou, společné hledání Boží vůle, společným slavením mší svatých a dalších svátků. Také snahou mít o sebe zájem, navštěvovat nemocné, být spolu i mimo kostel a faru, někdy si popovídat, jak se kdo má a co by potřeboval, tedy vzájemné sdílení.

Snažím se připravovat zájemce o terciářství v rámci jejich formace. Svatý František je mi blízký ve své prostotě, jednoduchém způsobu života, a především neustálé touze po Bohu a uskutečňování Jeho vůle. Žil evangelium v čistotě, chudobě a poslušnosti. Naplnit ideály sv. Františka v dnešní době pro mne není jednoduché, jsem vdaná, nemohu ani nechci opustit svou rodinu pro Otce. Můj postoj žít v manželství, a přitom naplňovat františkánskou spiritualitu v mém osobním životě není v rozporu. V mém životě bratrství je nejdůležitější jistota, že mi Pán dal bratry a sestry jako svatému Františkovi. Že jsem poznala bratry františkány a že jsou mi blízcí svým životem. Jsem vděčná, že mám svoji rodinu, své děti, ale i bratrské společenství, svoji farnost a bratry františkány. Je třeba za to neustále Bohu děkovat. Být menší sestrou, tedy uznat svoji nedokonalost, že je někdo lepší, má více schopností, je pokornější, laskavější atd. Neustále je třeba si uvědomovat vlastní nedokonalost a být otevřena pro dary druhých lidí, omluvit jejich nedokonalosti a chyby v pokoře, že i já je mám. Přijmout je takové, jací jsou.

Čtení doma. Memoriale propositi bula z roku 1221, kdy byl založen 3. řád papežem Honoriem III.: „Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.“ Osobně poznávat Ježíše Krista jako Pána svého života. Díky seznámení se s ostatními bratry a sestrami v našem společenství poznávám i Boha, jak v životech lidí působí a jakou kdo má životní cestu. Když je seznamuji jako formátorka se svatým Františkem a s terciářstvím, vnímám, jak Bůh zasahuje do našich životů a jak si nás hledá. Je vždy první, kdo hledá nás, i když my si myslíme, že je to obráceně.

Kdo je můj bratr? Každý člověk, kterého mi Pán posílá do cesty, je můj bratr, moje sestra. I když jsme rozdílní a originální, máme vytvářet společenství lásky, pokoje a jednoty v různosti. Máme vytvářet společenství jedné velké světové rodiny a děkovat za vše dobré, co Pán v nás vykonal a koná.

Br. František Vladimír Tykvart

Já jako bratr. Jaký je můj vztah k Bohu Otci? Rozhodně Boha Otce nevnímám jako trestajícího a kontrolujícího tyrana. Říká se, že právě tak mnoho lidí vnímá Otce na nebesích díky pozemským otcům, kteří jim takový typ vztahu v dětství prakticky ukazovali. Také se říká, že i církev v osobách kněží v minulosti někdy inklinovala k takovému autoritářství, protože to bylo pohodlnější pro vedení „oveček“. Bůh Otec je pro mě ten, kdo je Stvořitelem všeho a vše je jeho dílo, živá i neživá příroda. Všechno stvořil ze své lásky a vše miluje, protože to bylo dobré (vzpomeňme si na první slova v Genezi. Vše při stvoření bylo dobré.) Protože vše, živé i neživé je jeho dílem z lásky, proto je vše na světě ve vzájemných vztazích bratrem a sestrou. Myslím, že tak to pochopil a žil František a mám radost, že jsem k takovému pochopení došel i já. V jeho Písni bratra slunce obdivuji oslovení pro bratra slunce, sestru lunu, bratra vítr a mraky, sestru vodu, bratra oheň a sestru zemi, pokojné bratrství mezi lidmi, sestru smrt těla. A na konci písně František volá: „chvalte mého Pána, blahořečte, děkujte mu a s velikou pokorností služte mu!“ Tuto výzvu Františkovu se snažím klopotně následovat.

Cítím se být bratrem ostatních lidí, členů bratrského společenství? Mám radost, že pociťuji sounáležitost obecně se všemi lidmi. Učím se chápat a odpouštět i těm lidem, kteří dělají chyby a jsou podle mě zlí. Bůh je Otcem i těmto nezbedným dětem. Však i já často patřím k této sortě. Zvláštní místo v mém srdci zaujímají lidé z mé pokrevní rodiny, v širším okruhu jsou sestry a bratři z františkánské rodiny a z celé církve, a ještě v dalším okruhu jsou ostatní. Bratrství však by nemělo být příliš diferencované v tom smyslu, že „nejraději“ mám ty pokrevní a méně ty vzdálenější. To by byl nepotismus, který v dějinách (i církve) také můžeme zaznamenat. Nemělo by se také diferencovat tak, že více jsem bratrem těm hodným, méně těm zlým. Bratrství se uskutečňuje setkáváním ve společenství. To je soužití více osob, které spojuje stejný zájem, pohnutky a ideály. Bratrství se zaměřuje na oceňování toho, co nás spojuje, a ne na to, co nás rozděluje. A nás spojuje svobodný příklon k Bohu, který má za následek to, že naše vůle se svobodně přiklání k tomu, co k Bohu vede. Celý náš život je potom usměrňován touto motivací. Řeholi nerozumím tak, jak mnoho lidí ve světě toto slovo chápe: vynucená dřina, tupá poslušnost, nucené plnění příkazů. A zase se ozývá radost, když naši Řeholi chápu jako svobodné rozhodnutí jít podle pravidel, která vedou k lásce k Bohu a lidem. Ano, je sice těžké uskutečňovat bratrství v praxi, ale stojí to za to i tehdy, když se mi to také někdy nedaří naplňovat. Snad budu vždy natolik pozorný, abych si chybných kroků na cestě všimnul a poučil se z nich a nehledal různé zkratky.

Jak si představuji dokonalou lásku, chudobu a poslušnost mezi bratry? Co pro to chci udělat já sám? Bratrství stojí na třech pilířích. Dokonalá láska je zapomenout na sebe a dát se do služby Bohu a lidem. Jak jsem ještě daleko od tohoto ideálu! Dokonalá chudoba je nic nevlastnit, být osvobozený od všeho (věcí, vědomostí …). Vše, s čím disponuji, je mi pouhou zápůjčkou, která má posloužit na cestě do Božího království. Jak jsem ještě obtěžkaný batohem vlastnictví! Dokonalá poslušnost vyrůstá z dokonalé lásky, a proto pozorně a bez přestání naslouchám Bohu a činím to, co mi říká. Jak jsem ještě neposlušný, když zapomínám na Boha právě tehdy, kdy to nejvíce potřebuji! Abych se aspoň trochu přibližoval k ideálu, musím překonávat lenost. Do všedního dne vložit chvíle pravidelného naslouchání Bohu (např. v meditaci), každý den obrátit pozornost na udržení svobody od vlastnictví čehokoli a identifikovat skutky sobectví, které brání lásce a vedou k nezdravé sebelásce (např. ve večerním zpytováním svědomí).    

V čem je mi František v tomto postoji bratrství blízký a v čem vzdálený? František byl dokonalý bratr v lásce, chudobě a poslušnosti. Já klopýtám v jeho šlépějích.

Je skutečně pro sekulárního františkána nutné opustit otce pro Otce? Ano, je to nutné. Bůh mě miloval jako první. Ani jsem o tom nevěděl. Jen z jeho lásky jsem na tomto světě. Jsem jeho adoptovaný syn, a tedy bratr Ježíše Krista. Teď to vím. Když budu milovat Boha, jeho láska bude skrze mě proudit na ostatní lidi, a tedy také na mého otce.

Co je pro mě v mém životě bratrství to nejdůležitější? Proč? Nejdůležitější je činit pokroky.

Existuje okamžik, kdy jsem si uvědomil, že mi Pán dal bratry nebo sestry? Kdysi před patnácti roky, když jsem byl sám na třítýdenní cestě, jsem pochopil zhoubnost samoty a sobectví a cenu společenství a bratrství. Co mi brání být menším bratrem? Málo lásky, málo svobody od vlastnění, málo naslouchání Bohu v modlitbě.

Br. Luboš František Kolafa

Já jako bratr. Bůh Otec je mimo jiné také otcem celé Františkánské rodiny. Je však především Otcem všeho stvoření, kterému dal do vínku bratrství. Bratrství je cenná lidská hodnota, přirozeně patřící k lidské duši a není tedy jen věc náboženství nebo bratrských společenství. To pochopil sv. František, a proto pokládal za bratry a sestry nejen všechny lidi, ale vše, co Bůh stvořil. Pro mě osobně má bratrství a sesterství prioritu v mojí pokrevní rodině, pak v celé františkánské rodině a v církvi a v přírodě.

Místní bratrské společenství pokládám za školu bratrství. Nežít už jen individualisticky, což je trend světa. Naším úkolem před Bohem není především chudoba či poslušnost (jak se snaží nás zařadit svět), ale láska projevovaná bratrstvím a sesterstvím. Maturitou pro nás je přijímat i ty, kteří nejsou naladěny na stejnou frekvenci anebo jsou dokonce nepřátelští.

Jednou z mnoha lekcí školy sesterství a bratrství je rada z Písma (Mat 7 kap. Řím 14 kap) – nesoudit druhé a nesrovnávat se s druhými. To vlastně znamená respekt k cestě druhého člověka. Přát mu pokoj a dobro i když s ním nesouhlasím. Být spolu i přes rozdílnost povah a názorů. To, co nás spojuje je duch Boží, který nás povolal do řádu.

Lekce: jak se vyhýbat sporům? Jednou z možností je nekomentovat hned názor druhého. Nedávat hned najevo můj osobní jiný názor, což může vyznít jako kritika. (Nakonec je často náš slovní odpor k názoru druhého výsledkem naší osobní podvědomé nejistoty, zda je můj názor správný, když má někdo jiný než já).

P.S. Nedávno jsem se účastnil akce, kde bylo sto chlapů, kteří toužili po mužské iniciaci do opravdové dospělosti. (františkán Richard Rohr OFM). Mimo různých rituálů pro chlapi, jsme se také každý sdíleli ve skupinkách po osmi mužích. Tam jsem zažil v praxi to, co se snažím popsat výše o jedné z lekcí – naslouchání druhým bez sporů a prosazování svého názoru. Mohu říci, že tento postup skvěle vytvářel bratrství a přátelství. Vypisuji některá z pravidel pro skupinky, která by se mohla hodit i nám. Ale předem upozorňuji, že to byla pravidla pro chlapi a že ženy to mají v sobě možná jinak. Takže jen pro inspiraci:

– nejsme tady od toho, abychom se navzájem napravovali, posuzovali nebo se srovnávali, ale abychom se navzájem vyslechli a uvažovali o tom, co jsme slyšeli.

– nereagujme – tj. nemusíte souhlasit nebo nesouhlasit, nemusíte posuzovat, komentovat nebo

kritizovat co druzí říkají. Prostě to přijímejte tak, jak to bylo řečeno. Říkáme tomu posvátné

naslouchání. S tím souvisí i to, že jsme si neskákali do řeči a nechali vždy druhého domluvit. Kdo měl v ruce předávané žezlo (klacík) ten mluvil a ostatní povinně mlčeli.

Br. Jaroslav Antonín Šedivý

Budu reagovat především na myšlenky, které mě nějak inspirují. Začnu otázkou „Kdo je můj bratr?“ Obecně můj bratr je můj bližní a evangelium, např. v podobenství o milosrdném samaritánovi, nám bližního hezky definuje. Já ale bratrství vnímám šířeji, považuji za své bratry a sestry všechny stvořené živé bytosti a tvory, byť je to někdy trochu komplikované, překrývají-li se mé životní zóny se zónami komárů, vos a much. Velmi respektuji hady, velké pavouky a všemožnou kroutící se, plazící se, lezoucí apod. havěť a nelikviduji ji hned, jak se s ní setkám. Mrzí mě, když někde v trávě rozšlápnu hlemýždě, a pokud mi slimák přímo nelikviduje kadeřávek, nechám ho žít tam, kde je, ač je jakkoliv hnusně skvrnitý.

V roce 1982 jsem s kamarády založil v Dobřanech základní organizaci Českého svazu ochránců přírody, a i když už nemám takový odpich jako zamlada, dost vcelku užitečných věcí jsme spolu pro přírodu učinili. Za klíčové považuji, že jsme k tomu léta vedli i děti z našeho oddílu mladých ochránců přírody. Právě Františkovo kázání ptactvu či Antonínovo rybám, Františkův vlk z Gubia či Antonínův osel, to vše jsou pro mě atributy františkánské spirituality, a to mě kdysi oslovilo, když jsem se s františkánstvím setkal. Celý život jsem obklopen nějakým zvířectvem a vnímám, že i rybičky, kanárci, morčata, psi reagují na lidskou přítomnost příznivě a radostně (a nebývá to jen kvůli krmení). Sousedi přes ulici mají psa, který zuřivě oštěká každého kolemjdoucího (zrovna dnes velmi vyděsil čtyři tmavé spoluobčany, kteří atak neočekávali), ale když jdu večer kolem s naší Růženkou, pozdravím ho „Ahoj pejsku“ a vrtí ocasem a běží s námi až na konec plotu.

Bratry a sestry vnímám jako učitel i v žácích, které vyučuji. Nebyla to pro mě jednoduchá cesta, ze začátku své profesní cesty jsem býval k žákům velmi náročný a požadoval jsem stoprocentní výkony. Lajdáky jsem neměl rád, a když někdo podváděl při nějaké kontrolní práci, nedokázal jsem mu to dlouho odpustit. Ale časem – díky křesťanství a sv. Františkovi – jsem začal svou přísnost omezovat. Teď jsem rád, když s dětmi mohu mluvit o různých věcech, které jsou pro ně důležité a nemusí souviset s výukou (s jedním chlapcem si i dopisuji morseovkou), práce ve školním senátu mi dovoluje s dětmi připravovat i různé akce a činnosti (třeba charitního rázu – Adopce na dálku, Adopce na blízko, Tříkrálová sbírka …), které jdou za hranice školy.

Rovněž v našem bratrském společenství po mnoha společných létech vnímám, jak jsme – ale naprosto – různí. Měli jsme s manželkou dlouhou přípravnou fázi před vstupem do SFŘ (5 let)

a vnímali jsme ten úžasný kolorit osobností s vědomím, že ne každý by dokázal to vše přijmout. Ale pro nás to bylo naprostým obohacením, a čím dále tím více mě mrzí, že s některými bratry a sestrami se už na tomto světě nesetkám. Jejich opravdovost a nasazení byly neopakovatelné. Vzácní Jindřiška a Vašek Ptákovi, tiší Mirek Němec a Anička Kroyová, nezapomenutelná Anežka Křiváčková … Velmi děkuji Pánu, že mi dal bratry a sestry, protože rozumím, že On je uprostřed nich. Bratrství je – podle mě – postaveno na toleranci, a bojíme-li se slova láska, tedy na bezpodmínečném přátelství.

Sestra Dagmar Ludvíka Spíralová

Já jako sestra. Jaký je můj vztah k Bohu Otci?Do vztahu s Bohem Otcem se promítá náš vztah k vlastnímu fyzickému otci. Já jsem měla to štěstí, že jsem měla báječného tatínka (maminku také, samozřejmě). Byl přímý, zásadový a poměrně přísný, ale také hodný a laskavý. Měl samozřejmě i své chyby, nu dej mu Pán Bůh nebe. Díky jemu mám podobný obraz Boha Otce: přímý, zásadový, poměrně přísný, hodný a laskavý. 

Cítím se být bratrem ostatních lidí, členů bratrského společenství? No jejej! Také vzhledem k tomu, jak jsem se dostala k terciářům – povolání do řádu se mi dostalo v okamžiku, kdy jsem řešila, jak si nadále uspořádám svůj život. 

Jak si představuji dokonalou lásku, chudobu a poslušnost mezi bratry? Tato otázka pro mě představovala poněkud ořech, protože jsem se nechtěla opakovat z minula. Nakonec mi inspiraci poskytl náš bratr Tomáš, kterému se stala historka jako vystřižená z Kvítků: Chtěl dvěma žebrákům poskytnout almužnu. V peněžence měl sice spoustu mincí, ale samé koruny a dvoukoruny. Tak každému dal hrst těch mincí – a od obou dostal vynadáno, co že jim to dává.  Pro mě je hluboce inspirující. A co pro to chci udělat já sama? V čem je mi František v tomto postoji bratrství blízký a v čem vzdálený? František považoval za bratry celé stvoření – dokonce i smrt těla. 

Je skutečně pro sekulárního františkána nutné opustit otce pro Otce?To mi připomíná výrok Pána Ježíše o tom, že když má člověk ruku na pluhu, nemá se obracet zpět (L 9, 62). 

Co je pro mě v mém životě bratrství to nejdůležitější?Nechci, aby to znělo jako klišé, alenejdůležitější je pro mě Pán Ježíš, kdo také jiný by měl být důležitější. A mí bratři a sestry ze společenství jsou také pro mě důležití, samozřejmě.

Existuje okamžik, kdy jsem si uvědomila, že mi Pán dal bratry nebo sestry?Ano, když jsem se dozvěděla, kolik je na celém světě katolíků. A hned na to jsem si uvědomila, že díky pojetí Františkova všeobecného bratrství mám za bratry a sestry celý vesmír a všechno, co je v něm.  A co mi brání být menším bratrem nebo sestrou? Sobectví.Kdo je tedy můj bratr? Opět – celý vesmír a všechno, co je v něm. I včetně temné hmoty, ať je to, co chce.

Četla jsem Františkova Slova života a spásy. Úryvek o lamentování dědiců mi připomněl skutečnost, že člověk syslí majetek a dře na něm jako mourovatý a dědici to nakonec jeho movité věci nahrnou do kontejneru a nemovitosti nechají zpustnout. 

Sestra Helena Marie Tykvartová

Bratrství se uskutečňuje setkáváním lidí, které stmeluje dobrá vůle hledat a žít stejný zájem vedoucí k dobru. Bratrství se daří tam, kde roste láska k Bohu a lidem, kde nelpím na své osobě a dávám se druhým a dělám to svobodně tak, jak chce Bůh. Vždyť jsem jeho stvoření, a tak mě uhnětl, aby mé lidství bylo sesterstvím se všemi lidmi a tvory. Tomáš Halík v jedné své knize citoval Rabiho Pinchase: „Kdy končí noc a začíná den? Je to tehdy, kdy můžeme ve tváři kteréhokoli člověka rozeznat bratra nebo sestru. Dokud to nedokážeme, je ještě noc.“

Nyní slova těch, kteří se nemohli účastnit mluvení o bratrství:

Sestra Anna Ludmila Srbová

Moji milí, bez fyzické přítomnosti, ale s velkým díkem čtu to, co se rodí ve vašich srdcích a žasnu nad věcmi, které by mne bez vás nikdy nenapadly. Moc všem děkuji za každý podnět a za to, že se můžeme sdílet i takto. Díky všem a za všechno.

Br. Petr František Koukal

Tento týden mám dovolenou a budu na Moravě, takže dneska nebudu přítomen. Ale během cesty vlakem barevnou podzimní krajinou se rozdělím o několik myšlenek o bratrství a službě:

  • bratrství v nejradikálnější formě (Pán Ježíš v evangeliu – kdo je má matka, bratr a sestra?)
  • bratrství v mém užším pojetí: rodina, farnost a MBS, pracoviště, zájmové aktivity.
  • bratrství ve všeobecném františkánském pojetí = Chvalozpěv stvoření.
  • služba, poprvé to bylo v nemocnici a nyní považuji za “ své malomocné “ svěřené odsouzené a jejich rodiny.
  • jít na periferii – město Rokycany mi schválilo o prázdninách žádost o byt a nyní bydlím v bytovém domě, kde romská menšina je většinou. Je to výzva, kterou jsem si nevybral, ale nadělil mi ji Hospodin. Nicméně mám krásný výhled z okna do koruny borovice a smrku 🙂 A všichni zdraví a odpovídají na pozdrav.

Sestra Ivanka Anna Ludínová

Než jsem poznala blíže františkánskou spiritualitu bylo mým mottem z dob studia, určitě všichni znáte: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ GS 

Když k nám do farnosti přišli bratři františkáni, bylo to velké požehnání a pro mne velký dar.   

V pracovním životě jsem začala vnímat své, do té doby klienty, jako bratry a sestry, kterými mne Bůh obdaroval, pochopila jsem, že ne já pro ně, ale oni pro mne jsou vyzvou ke změně v mém životě. Zda jsem schopna sklonit se k nim, tak jak se Bůh, ve své nesmírné lásce, sklání k nám a sloužit svým bratrům a sestrám.