| Místní bratrské společenství Sekulárního františkánského řádu v Plzni |
| Řehole Sekulárního františkánského řádu (OFS) |
| Odpovědi sester a bratří na otázky k článku č. 10 až 12 Řehole |
| Soubor odpovědí sestavil a upravil podle písemných příspěvků Br. Vladimír František Tykvart 18.9.2023 |
Naše společenství promýšlí způsob života, který nám ukládá Řehole. Na setkání 5. 9. 2023 odpovídali sestry a bratři na otázky, které souvisí s články 10 až 12 Řehole OFS. Jejich reflexe o chudobě, poslušnosti a čistotě mohou obohatit každého z nás o pohledy ostatních a inspirovat nás k životu v duchu Řehole a jeho „alter ego“ bratra svatého Františka, a tím dosáhnout cíle našeho života, tj. spojit se co nejtěsněji s naším Pánem, Ježíšem Kristem.
Otázky, které mohou pomoci zaměřit pozornost na vyjmenované evangelní ctnosti: Přemýšlím o evangelních radách – čistotě, poslušnosti, chudobě? Co si pod tím představuji? Kde v Písmu můžu najít odkazy na tyto rady? Jaká evangelní rada je mi nejbližší a jaká se mi zdá nejtěžší? Jak to bylo s Františkem? V čem se liším a co je mi vlastní? Umím si vysvětlit slova Řehole? S jakými články konstitucí se pojí? Jak si představuji následování Krista chudého a ukřižovaného? Existují nějaké věci, bez nichž bych být nemohl? Co mi brání ve svobodě a dokonalé službě Bohu a bližním? Doporučení: přečtete si napomenutí sv. Františka č. – 14, 16, 17 a 19 a nechte si nějaký čas k rozjímání. Zkuste v duchu tohoto tématu chvilku s Pánem probrat Chvalozpěv stvoření a chválu ctností od sv. Františka. Zkuste vykonat něco, cokoli, z čeho by zářila radost z povolání k následování Krista po cestě chudoby, čistoty a poslušnosti.
Odpovědi sester a bratří:
Sestra Anežka Jana Pachnerová
Evangelní rady čistota, chudoba a poslušnost jsou nejdůležitějšími ctnostmi, které měl na mysli svatý František z Assisi. Z nich vychází můj osobní vztah k františkánskému způsobu života. Odkazy v Písmu na tyto rady: Mt 6,19 – 21 Shromažďujte si poklady v nebi… Mt 6,24 – Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Mt 6,25 – 34 Nedělejte si starosti…, nejprve hledejte Boží království… Mt 19,16 – 30 O bohatém mladíkovi, který se nechce zbavit majetku.
Nejbližší je mi z evangelních rad chudoba, spojuji si ji s nelpěním na něčem. My nemáme lpět na hmotných věcech (majetku), ale mít na mysli žít jako Kristus, který byl chudý a pokorný v srdci. S tím souvisí i vlastnosti jako je tichost, mírumilovnost, skromnost, vlídnost. Svatý Pavel o tom píše v 2. listu Korinťanům – Byl mi dán osten… Proti vlastní pýše. S chudobou a nelpěním je spojeno i pokorné přijímání nemoci. Nemám závidět druhému, mám k němu zaujmout vždy postoj lásky a pochopení. Jak sv. František zdůrazňoval, spíše se pohoršovat sám nad sebou než nad svým bratrem. Nejvyšší formou chudoby je poslušnost, žít v poslušnosti a bázni Boží. Každý člověk, i já, má svobodu, ale zároveň zodpovědnost. Mám být zodpovědná sama za sebe, za všechno stvoření a za svá rozhodnutí. Tyto 3 evangelní ctnosti mne učí odpoutat se od sebe, od mého egoismu, a žít pro druhé.
Sv. František sestavil Řeholi pro své bratry a také ji striktně dodržoval. Já žiji v jiné době a v terciářském společenství. Zůstávají pro mě stejné evangelní rady, které musím žít tady a teď, tj. v přítomném okamžiku. Pro mne a naše společenství platí Generální konstituce sekulárního františkánského řádu. Z nich se týká těchto rad Článek 10, 15 a 19. Řehole sv. Františka pro mne znamená konkrétní návod, jak žít můj život v manželství a v našem bratrském společenství. Následování Krista chudého a ukřižovaného vidím v mém způsobu každodenního života, žít a čerpat z evangelia, účastnit se mší svatých, adorací, poutí, být dobrou manželkou a matkou, též babičkou, přijímat životní nezdary, pomáhat nemocným a slabým, mít laskavé srdce. Vidět v každém člověku Krista. V mém životě je nejdůležitější každodenní četba Písma svatého, už bych bez ní nemohla být. Ve svobodě a dokonalé službě Bohu a bližním mi brání moje slabosti, pýcha, někdy odsuzování chování druhých atd.
O prázdninách jsme byli s vnučkami na společné týdenní dovolené v Horní Blatné, často jsem musela své plány a nároky přizpůsobit potřebám dětí. Museli jsme společně dodržovat denní program, vyrovnávat se s pohodlností, zachovat klid a nezvyšovat hlas, být starostlivá k potřebám dětí. To byly evangelní ctnosti v praxi, které ale nakonec rozradostnily nás všechny a prožili jsme krásnou společnou dovolenou.
Br. František Vladimír Tykvart
Může se to zdát zvláštní, že by se i sekulární františkán měl zajímat o takové záležitosti, které přece jsou vyhrazeny řeholníkům – tedy o čistotu, chudobu a poslušnost. Sekulární františkáni jsou sice laici, ale zavázáni řeholní profesí žít evangelium. A žít evangelium, to je život podle těchto evangelních rad, které by měly být vlastní všem křesťanům.
Čistota. Františkův postoj vůči této evangelní radě vychází od Krista a jeho blahoslavenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. František sám dodává, že opravdu čistého srdce jsou ti, kteří pohrdají věcmi pozemskými, hledají věci nebeské a nikdy se nepřestávají čistým srdcem a čistou duší klanět Pánu, Bohu živému a pravému, a patřit na něho. Čistota je tedy především záležitost srdce. A není samoúčelná, vede člověka k patření na Boha, ke kontemplaci.
Co ale tomuto patření předchází? Abychom mohli Boha vidět takového, jaký je, musíme být čistí, musíme se očistit a přijmout očištění. Čistota srdce je vždy výsledkem spolupráce. Na jedné straně stojíme my a na druhé Bůh. Proto František tolik vybízel bratry, aby se nestarali o nic jiného tak, jako o to, aby měli Ducha Páně a jeho svaté konání. Protože jen působením Boží milosti se stáváme čistými, a tak schopnými patření na Boha, jak říká sv. Bonaventura – schopnými Boha. Člověk čistého srdce se pak modlí neustále, protože má před očima neustále Pána, protože v jeho srdci sám Pán přebývá. Čistota je tak cestou k neustálému přebývání s Bohem, není stavem duše, ale procesem, poutí, jejímž cílem je Bůh zahlížený čistým poznáním a čistou láskou. Život evangelní čistoty sekulárního františkána pak spočívá v neustálém očišťování vlastního srdce, myšlenek a jednání, abychom se stali svobodnými pro působení Božího Ducha a pod jeho vedením naplňovali přijaté závazky, zejména přikázání lásky. Je důležité zachovat si vnímavost pro Ducha svatého a neustále v ní růst. Protože čím více necháme v nás Ducha Páně působit, tím více budeme očištěni, tím blíže Pánu budeme a tím více bude Pán v nás.
Poslušnost. Poslušnost u Františka je možné přeložit i jiným slovem, a to je následování Krista. František stejně jako Kristus naplňuje své poslání cestou poslušnosti, která skrze kříž vede k oslavení. Titul, který je mu pak vlastní je služebník Boží. I sv. Klára sama sebe často nazývá nehodnou služebnicí Boha i svých sester. Poslušnost je také odpovědí na Boží pozvání a vybídnutí k nějakému úkolu, ke spolupráci s Bohem. A jen ten služebník, který dobře zná hlas svého Pána, mu může dobře rozumět a pochopit, co od něho žádá. Ale my nejsme jen služebníky, jak říká Pán Ježíš, ale jsme jeho bratry. Nepojí nás jen vztah podřízenosti a nadřízenosti, ale hlavním poutem je láska, kterou si On nejprve zamiloval nás. Proto pravá křesťanská poslušnost není nikdy záležitostí nutnosti, že musím, ale záležitostí vůle, srdce, protože chci, protože mám rád, protože miluji. Kristus z lásky k nám vzal na sebe přirozenost služebníka, abychom my mohli být pravými dětmi nebeského Otce a jeho bratry. V Kristu tak nacházíme pravý obraz poslušnosti, poslušnosti z lásky a v lásce. Jde o poslušnost v odevzdání se a v důvěře v Boží milosrdenství a pomoc. Tak člověk nejlépe slouží svému Pánu, když uznává jeho velikost a nadřazenost a s důvěrou dítěte se svěřuje jeho vedení a lásce, protože o jeho lásce nepochybuje a zná ji. Ví, že od Boha pochází vždycky jenom to dobré, co vede k lepšímu, co vede k Dobru, jedinému a dokonalému, nejvyššímu a svrchovanému. Poslušnost Bohu se nejlépe projevuje službou bližním, ve kterých Pán přebývá. A to je smyslem sekulární poslušnosti. Slyšet Boha, který nás ve svých bližních vybízí k poslušnosti lásky.
Podívejme se na Františka, když ho Pán zavolal. Už to není on sám, kdo se rozhodne opravovat kostel sv. Damiána, už to není František, kdo z vlastní vůle jde mezi malomocné, kázat, konat zázraky, obracet odpadlíky a zakládat řád. Za vším stojí Pán. Ten mu dává bratry, ten ho vede, ten se o Františka stará. A František jako dobrý služebník poslouchá jeho hlas a podle svých schopností koná to, co slyší, i když zrovna na poprvé nerozumí dokonale. Důležité je ale stále chtít poslouchat, toužit po spolupráci s Nejvyšším, protože službou Bohu ve svých bližních rosteme v lásce, rosteme v Bohu. Tak se služba stane službou lásky a služba lásky láskou samotnou a bude všechno ve všem.
Chudoba. Vzpomínám si na okamžik, když jsem milované ženě řekl, že mě přitahuje život sekulárních františkánů. Tehdy jsme oba o františkánech mnoho nevěděli. Takové ty populární věci, jako že je František patronem ekologů, že miloval přírodu a rozuměl řeči ptáků, že žil velmi radostně … První, co ženu napadlo bylo, že je konec životu, který jsme dosud žili. Měla pravdu, ale její strach byl daný běžnými povrchními názory a mé nadšení mělo podobný zdroj. Náš život se skutečně začal měnit, ale jinak, než byl prvotní pohled. Žena se bála, že mě bude muset následovat do lesů v jednoduchém hnědém hábitu, kde v nějaké chatrči budeme přebývat a pojídat jen to, co nám dá příroda. Přemýšlet o františkánské chudobě není vůbec snadné. Je to to první, co se lidem vybaví společně s Františkem. Ano, František a chudoba jedno jsou. Ale jak chápat a žít v pravdě, když žijeme v tomto světě? František o chudobu po celý život usiloval a ji si z celého srdce zamiloval. Ona mu totiž nejjasněji a nejzářivěji ukazovala Boží lásku. Skutečně chudým je podle Františka ne ten, kdo jenom vytrvale dlí na modlitbách a pobožnostech a ukládá svému tělu pokání a posty, ale ten, kdo i v těžkostech a když se mu děje nějaká újma, zůstane klidný, protože je svobodný sám od sebe. Chudoba to je pravdivé přiznání si vlastního já. Chudoba srdce je pokorou. František to věděl, a proto ve svém pozdravení ctností říká – Paní svatá chudobo, ať tě Pán chrání spolu s tvou sestrou svatou pokorou. A Pán Ježíš říká, učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. A ne z jiného důvodu sv. Klára vybízí sv. Anežku, aby jako chudá panna objala chudého Krista, který se z lásky k ní stal chudým, aby ona zbohatla jeho bohatstvím a měla účast na věčné slávě. Chudoba je naším bohatstvím, protože ji Pán naplňuje sám sebou. Sám sestupuje do prázdného srdce, aby ho naplnil a namísto křehkosti dal sílu, namísto strachu vlil lásku. Chudoba je cestou milosrdenství. Učí nás pravdivému pohledu na sebe a pravé svobodě. Učí nás opravdovému soucitu se slabostí druhých a uvolňuje nás k jejich pomoci. Podobně jako v životě Nejsvětější Trojice, kde je každý darem jeden druhému v neustálém darování se, tak i naše srdce se v chudobě otevírá darování druhým. Jestliže totiž poznáváme, že jsme bohatí jen Bohem, nemůžeme si ho nechat jen pro sebe, a tak se snažíme ve stejné lásce s jakou jsme přijali, i druhým darovat Boží poklad. A čím více se dáváme, tím více přijímáme, protože čerpáme ne z omezených zdrojů, ale z Boží plnosti. Z jeho plnosti jsme přijali všichni, a to milost za milostí. Chudoba světských františkánů je především chudobou vnitřní, která se navenek projevuje svobodným přístupem v užívání časných statků. Nejde o to, abych měl co nejhorší auto, zastaralou televizi anebo tyto věci raději neměl. Důležité je zůstat od nich svobodný. Jsem rád, že mi slouží, že je mohu mít, ale netrápím se a neužírám, když si je dovolit nemohu, protože vím, že na nich mé štěstí nespočívá. Mé srdce zůstává prázdné pro Boha a jeho dary, vždyť On v každém okamžiku ví lépe než já, co zrovna potřebuji. A co je výsledkem života v chudobě? Je to chvála, která tryská ze srdce. Všimněte si dětí, když jim něco dáte, cokoli i tu nejmenší věc. Mají z ní radost a umí ji dát najevo. Jenom pokorný člověk je schopen chvály a díků, protože si je vědom své chudoby a velikosti Dárce, který ho v jeho chudobě navštěvuje a objímá. Který se ponížil, aby ho pozvedl mezi knížata svého lidu. Ale háv, který si jednou na slavnou hostinu oblékneme, nebude utkán z ničeho jiného než z chvály a díků Beránkovi za přijetí poníženosti z lásky k nám. Život sekulárního františkána v čistotě, poslušnosti a chudobě ale není nic jiného než to, k čemu nás František vybízí na závěr svého Chvalozpěvu stvoření. Abychom chválili a dobrořečili jeho Pánu a vzdávali mu díky, sloužili mu s velikou pokorou.
Br. Jaroslav Antonín Šedivý
Velmi oceňuji vhled Jany a Vládi na dané téma, je hluboký a pestrý. Nemohu jinak než s nimi souznít. Pokusím se tedy k zadání přistoupit jinou cestou.
Především – neomezoval bych čistotu, chudobu a poslušnost jen na sliby sekulárních františkánů. Domnívám se, že část veřejnosti očekává tyto projevy obecně i u kléru a všech křesťanů. Je-li tomu jinak, bývá to častým důvodem ke kritice. Ale na druhé straně, vnější projevy chování křesťanů nemusí vždy potvrzovat i jejich vnitřní způsob následování Krista.
Čistotu, chudobu a poslušnost vnímám především jako formy odříkání se a je pro nás důležité, zda jsme k tomu motivováni vnitřně či zvnějšku, zda je naší popudem nepodmíněná láska k Ježíši Kristu, pýcha („To jsem ale dobrý!“) či obava z morálního odsouzení („To jsi křesťan?“). Nejsme dokonalí, ač více či méně chceme, a vzpomínám si, jak při jedné z duchovních obnov nám Otec Benedikt Holota říkal, že i některý z bratrů u Panny Marie Sněžné těžce nesl, když si některý z jeho bratří udělal čaj do jeho oblíbeného hrnku, či jak jiný se pravidelně těšil na týdenní pudink. Oprošťování se od věcí hmotných je provázeno pokušením na různých úrovních.
Víceméně náhodou jsem si opatřil knihu Libora Rösnera (četl jsem již od něj několik knih o životě svatých) Velikán prostoty – Svätý Charbel Machlúf. Je ve slovenštině a českou verzi jsem na internetu nenašel. Příběh libanonského mnicha Šarbela (narodil se 8. 5. 1828) mě zcela pohltil. Byl příslušníkem maronitské katolické církve a v našem prostředí je tato církev (sloužící své rituály v syrštině a arabštině) dost neznámá podobně jako církev koptská. Vnímám tyto církve v současné době jako most mezi západní civilizací a muslimským světem.
A právě svatý Šarbel je pro mě prototypem křesťana, který svým životem – byť nebyl františkánem – zcela naplnil ideál čistoty, chudoby a poslušnosti. Životem v klášteře, později v poustevně v horách, se zcela zřekl již jako mladík světa. Přijal řeholi maronitského mnicha, což kromě jiného obnášelo sedm hodin modliteb denně, tvrdou práci na poli (nosil kameny na tvorbu teras, na nichž mniši pěstovali různé plodiny), bez přímého pokynu představeného nekonal žádnou činnost, nad rámec pravidel jedl jen jednou denně (namáčel si chléb do luštěninové polévky) a pil jen hrnek vody denně. V rámci zachování čistoty se vyhýbal i míjení se s ženami na cestě, raději ustoupil a ani k nim nevzhlédl zrakem. Od vstupu do noviciátu se již nesetkal se svou rodinou (opustil pluh a následoval Krista). Ale především všechny své myšlenky věnoval Ježíši a Panně Marii.
Velice brzy tento mlčenlivý mnich získal pověst svatosti, a to především zázraky, které konal již za svého života, a o to více po své smrti. Jsou zaznamenány desetitisíce případů zázračných uzdravení (slepých, hluchoněmých, ochrnutých a nevyléčitelně nemocných, také několika vzkříšení z mrtvých), kteří byli uzdraveni buď díky intenzivní modlitbě ke svatému Šarbelovi, poutí k jeho hrobu, díky kontaktu s jeho ostatky či tekutinou, která vytékala 67 let z jeho mrtvého těla (měla podobu krevní plazmy a voněla po květinách; její tvorba skončila s Šarbelovým svatořečením 9. 10. 1977).
Papež Pius XII., který Šarbela blahořečil i svatořečil, řekl při blahořečení 6. 12. 1965: „Kéž nám, kteří žijeme v tomto světě poznamenaným honbou za bohatstvím a požitky, dopřeje svatý Šarbel poznat pravou hodnotu chudoby, pokání a askeze, abychom mohli osvobodit svou duši a nechali ji stoupat k Bohu.“ Vnímejme cestu čistoty, chudoby a poslušnosti především jako cestu, která je Bohu milá. Svatý Šarbel je toho důkazem.
Sestra Dagmar Ludvíka Spíralová
Přemýšlím o evangelních radách – čistotě, poslušnosti, chudobě? Ano, přemýšlím. Vlastně pokaždé, když si beru na krk křížek, který jsem dostala při svých slibech. Tyto ctnosti symbolizují tři uzlíky na šňůrce, na které je křížek zavěšen. Tři uzly mají také bratři z prvního řádu, takže se mi zároveň vybavují slova otce Didaka, že jsou tam proto, aby františkáni na evangelijní rady nezapomněli. A také že znamenají „snídaně, oběd, večeře“.
Čistota. Pod pojmem čistota si představuji hlavně čistotu myšlenek – nejen v oblasti sexuality, ale čistotu v uvažování obecně.
Poslušnost pro mě představuje poslušnost k církvi – myslet si můžu, co chci, ale v kněžích musím vidět ty, kteří přinášejí Krista. V tomto ohledu se mi vybavuje příběh z Kvítků, jak svatý František poslal bratra Rufina kázat do Assisi, a protože bratr Rufin nechtěl, čímž se provinil proti svaté poslušnosti, přikázal mu, aby tam šel kázat jen ve spodkách. Poslušnost je pro mě důležitá také v práci – pokud ji požaduji od žáků, musím ji mít také sama.
Chudoba pro mě znamená především nehonění se hmotnými statky nebo za společenským postavením. Snažím se vše používat, dokud to jde – nyní se třeba musím s těžkým srdcem rozloučit se svým mobilem (který jsem si kupovala v roce 2000), jelikož už jde obtížně zapínat a baterie také není moc v kondici.
Kde v Písmu můžu najít odkazy na tyto rady? V Písmu těžko. Trojice rad, jek si je zde uvádíme, se v Bibli přímo nevyskytuje. Za evangelijní rady jsou považovány Kristovy pokyny učedníkům v Mt 19,6-12.21.23-29 a Katechismus se o nich zmiňuje v paragrafech 915, 1973–1974 a 2053.
Jaká evangelní rada je mi nejbližší a jaká se mi zdá nejtěžší? Nejbližší je mi poslušnost, jelikož jsem takové morče, které kam postaví, tam ho také najdou. Potíže mám hlavně s čistotou – často se divím, jaké zlé myšlenky je moje mysl schopna vyprodukovat a říkám si, že snad přeci taková nejsem! Svatý František všechno dotahoval na maximum – v tomto ho těžko dokážu napodobit.
V Konstituci jsem našla článek 15 a 11, který se pojí s evangelními radami.
Jak si představuji následování Krista chudého a ukřižovaného? Pán Ježíš přišel na svět bez ničeho a bez ničeho z něho odešel. Jsem si vědoma toho, že jsem pouhým správcem svého majetku a nic si z něho do hrobu nevezmu, jelikož rubáš nemá kapsy. Ale sebekriticky musím uznat, že jsou věci, bez kterých bych být nemohla – mám ráda knihy. Také mám místa, která pro mě představují ostrovy jistoty, ulitu, kam můžu zalézt. Co mi brání ve svobodě a dokonalé službě Bohu a bližním? Ve svobodě a dokonalé službě mi brání sobectví. Avšak o prázdninách jsem vykonala něco, z čeho skoro zářila radost z povolání k následování Krista po cestě chudoby, čistoty a poslušnosti. Našla jsem na chatě měsíc a půl staré koťátečko. Měla jsem pro ně k jídlu jen pamlsky pro psy, protože ke mně občas nějaký zavítal od sousedů a pokaždé se tvářil, že týden nejedl. Nepřišly mi na krmení úplně ideální, a tak jsem vyrazila do Nepomuku koupit pro kotě něco vhodnějšího… A byla jsem připravená, že pokud tam nic neseženu, tak oběhnu pejskaře v osadě a vyžebrám pro toho nebohého tvora alespoň hrst psích granulí… Nakonec jsem v nepomucké Normě koupila docela pěkně vypadající konzervičky, a navíc jsem se z podnětu sousedky rozhodla, že se o kotě postarám. Takže teď mám toho malého teroristu doma a říkám mu Johánek. A myslím, že z něho bude skvělý kocour.
Br. Luboš František Kolafa
Poslušnost: nejprve uvádím zamyšlení nad evangelní radou poslušností, která je v článku 10 naší řehole: Vykupitelská poslušnost Ježíše je jako obraz pro každého z nás. Ve slovníku jsem našel, že slovo poslušnost pochází z latinského oboedire – naslouchat. Ježíš naslouchal Otci a poslechl jej. František naslouchal Kristu a poslechl jej. A my nasloucháme Duchu Božímu a měli bychom na rozdíl od Jonáše poslechnout.
Svatý Benedikt překračuje běžné chápání slova poslušnost jako výhradně autoritářské, shora dolů směřující dynamiky. Místo toho zdůrazňuje vzájemnou poslušnost, horizontální vztah, v němž každému členu komunity náleží pečlivé naslouchání a ohleduplnost od každého člena, jako bratrům a sestrám. Říká, že právě touto cestou poslušnosti jdeme k Bohu.
Jak uplatnit vzájemnou poslušnost (naslouchání) v každodenní praxi? K odpovědi se nabízí vzácná slova křesťanských velikánů. Tak sv. Bonaventura říká: „Ať se bratři snaží o to, po čem mají toužit nade všecko, totiž aby měli Ducha Páně a ten, aby v nich svatě působil, aby se k němu modlili neustále čistým srdcem, aby byli pokorní, trpěliví v pronásledování a v nemoci a milovali ty, kteří nás pronásledují, ponižují a tupí.“
Ranný životopis sv. Františka uvádí příklad poslušnosti takto: František z Assisi nalezl způsob, jak spojit kontemplaci a činnost. Na počátku jeho života ho přitahovala kontemplace a život v tichu v přírodě. Nebyl si však jistý, zda je to to, co po něm Bůh chce. František proto posílá dva bratry k sestře Kláře a bratru Silvestrovi, aby každého z nich požádal o modlitbu a odpověď: má žít v modlitebním ústraní, nebo má cestovat po Itálii a sloužit lidem jako kazatel?
Sv.Pavel rovněž přemýšlel o poslušnosti: jednou z dialektik, kterou předkládá, je věčný konflikt, který dnes nazýváme konzervativní a liberální. … Pavel vidí, jak se Židé snaží vytvořit pořádek ve světě poslušností zákona, tradice a příbuzenských svazků. Řekové se zase snaží vytvořit řád rozumem, porozuměním mezi lidmi, logikou a vzděláním. Jenže ani jeden z obou sytému nevystrnadil ze světa bídu a chudobu. Proto Pavel nabídl lidem pohled na kříž jako třetí cestu.
Kristus chudý a ukřižovaný jako třetí cesta k poslušnosti: gen. ministr SFŘ Tibor Kauser: „Ať jsou naše bratrská společenství znameními této víry, naděje a lásky, místy, kde svobodně nabízíme se zářící štědrostí naše služby, místy, kde s Ježíšovou otevřenou náručí vítáme a objímáme každého, místy hlubokého modlitebního ducha a místy prorockých vizí našeho křesťanského a františkánského povolání!“ Sv.Pavel byl přesvědčený, že dokážeme-li vstřebat tajemství kříže, neupadneme do cynismu, selhání, hořkosti nebo skepticismu. Kříž nám poskytne zřetelnou vnitřní cestu skrze stinné stránky života a zklamání, jež občas přináší.
Tři evangelní rady: Kde v Písmu můžu najít odkazy na evangelní rady poslušnost, čistota chudoba? V Blahoslavenství (Mat 5). Jaká evangelní rada je mi nejbližší? Čistota srdce. Pomohl mi R. Rohr OFM: Nebraň se špatným myšlenkám. Poznej je, ale nech je odplavat. Jak to bylo s Františkem? V čem se liším a co je mi vlastní? Sv. František není formulář, který mám vyplnit. Je to obraz člověka, který obdivuji a žiji podle svých darů či ne-darů. Umím si vysvětlit slova Řehole? Ano. Důvěřuji, že nasloucháním Duchu svatému objevím to, co je tam pro mě. Ale je to jen pro mě. Většinou ne pro druhé. Toho se odvažuji jen málokdy. Rozhodně nechci druhé přesvědčovat o mé cestě jako o cestě pro druhé.
K chudobě: existují nějaké věci, bez nichž bych být nemohl? Při prvním nahlédnutí to je rodina, zahrádka, pohodlí. Když však nechám chamtivost a strach odplout podle evangelijních rad, tak jediná věc, bez které bych nemohl být je Bůh.
Co mi brání ve svobodě a dokonalé službě Bohu a bližním? Nejspíš ještě nepoznané moje vlastní já. Jinak mi nic vědomě nebrání. Nepovažuji málo času, nebo málo sil nebo málo vůle za překážku. Okolnosti jsou prostě jen normální součást života. Nenechávám si od druhých vnutit jejich představu, jak by měla moje nebo jejich služba vypadat.
Mám radost z povolání k následování Krista po cestě chudoby, čistoty a poslušnosti. I když bych si mohl myslet, že moje věrnost katolické církvi je hodnotově mnohem víc než nesouhlasný názor mé rodiny na církev a křesťanské náboženství, i když bych si mohl myslet, že moje cesta do nitra Boha je lepší jak jejich cesta, jsem poslušen Duchu Božímu a velkorysému názoru sv. Františka, že je dobré nikomu nenutit svoji „pravdu“. Rodina je pro mě v duchu Písma a Řehole boží dar, kterého si s pokorou vážím. A tomu i přizpůsobuji svůj života, čas a síly.
Tomáš Pio Čihák
Úvodem bych chtěl říct, že jsem člověk, který ve všem musí dojít ke kořenu, musí vším projít s praktickou zkušeností a vše dělá do hloubky. Z těchto tří věcí pramení všechny moje názory na probírané otázky.
Přemýšlím o evangelijní chudobě, čistotě a poslušnosti? Ano, každý den o nich přemýšlím do hloubky.
Chudobu františkánského terciáře vnímám jako pokoru, jako svobodu od závislosti na věcech a názorech druhých, a také jako svobodu od honby za mamonem. Na druhé straně žijeme ve světě, a tak musíme také vydělávat peníze a udržet si určitý životní standard. Jde o to, aby se majetek, peníze a moc nestaly falešným bohem. Mojí životní zkušeností je, že pokud si udržuji určitý životní standard, ale Bohem je Ježíš, tak život je naplněný, plný lásky a spokojenosti. Z mnoha letitých životních zkušeností učitelských, v různých zaměstnáních, ale i životem v Praze a dvěma roky strávenými v Anglii jsem si jist, že kořenem všeho zla je pýcha. Chudoba (pokora) je dobro …
Čistota: v blahoslavenstvích je psáno, že ti, kteří mají čistá srdce, uzří Boha.Pokud mám čisté srdce, tak mám radost ze života a chuť dělat mnoho věcí. Vždy, když hřeším proti čistotě nebo poslušnosti, tak se mi to vždy vrátí hořkostí a také občas pořádným úderem od Satana. Poslušnost pro mě znamená plnit to, co po nás chce Kristus, ale ne zákonicky, že musím, ale s chutí a vědom si toho, že je to pro mě a pro mé okolí to nejlepší. Kořenem neposlušnosti jsou
hlavně naše vlastní slabosti. Vždy si však musíme být vědomi toho, že vždy budeme někdy hřešit proti těmto přikázáním, ale Bůh je zároveň ohromně milosrdný v odpouštění!
Kde v Písmu můžu najít odkazy na tyto rady? Každé písmeno Písma svatého je odkazem na tyto rady, protože bez pokory, čistoty a poslušnosti nemohu nic v Písmu správně pochopit. Ježíš je cesta, pravda a život a kdo nezná Ježíše, tak nezná Boha. A Ježíš je pokora, poslušnost
a čistota.
Jaká evangelní rada se mi zdá nejtěžší? Pro mě jsou všechny těžké žít!
Jak to bylo s Františkem? Zde je důležité si uvědomit, že první iniciativa k našemu jednání přichází od Boha a my odpovídáme. Bůh Františka povolal a on plně odpovídal. Žil v čistotě, chudobě a poslušnosti! Dále ctil Pannu Marii, církev, znal Písmo svaté, modlil se celé noci, jeho každodenní život byl modlitbou. Byl nezávislý na lidech i na majetku, Ježíš byl jeho přítelem, Bůh Otcem a on jeho dítětem! Výsledkem bylo, že na hoře La Verna dostal stigmata!
Již 28. července 1228 jej papež Řěhoř IX. prohlásil za svatého. I my můžeme být svatí, když budeme dělat to, co po nás chce Bůh. Není to výsada výjimečných! Četl jsem příběh z Františkova života. Nějaký člověk hledal celebritu velikosti filmové hvězdy v osobě Františka a odešel zklamán, protože našel obyčejného člověka. František byl skutečným svědkem! V čem se liším a co je mi vlastní? František je mi vlastní ve všem, ale liším se hlavně životním způsobem. Umím si vysvětlit slova Řehole? S jakými články Konstitucí se pojí? Vysvětlení je výše v mém příspěvku a pojí se se všemi články Konstitucí, protože bez pokory, čistoty a poslušnosti není možné pochopit další články.
Jak si představuji následování Krista chudého a ukřižovaného? Kořenem následování jsou čistota, poslušnost, chudoba, důvěra, modlitba a komunita. V tomto bodě to měl František trochu jednodušší než my, v současné době. V jeho době všichni měli víru v Boha a věděli, co je v bibli psáno. Toto neplatí pro dnešní dobu, ale i přes toto pro nás platí to samé, co pro Františka. Musíme být hlavně svědky! Svět bude vždy stejný, protože budou vždy války, stárnutí, nezaměstnanost, nemoci, ztráty zaměstnání, inflace, přírodní katastrofy, rozpady rodin atd. Lidé budou donuceni změnit status quo. My musíme v první řadě poskytnout komunitní zázemí, které závisí na důvěře v lidi a v Boha. Toho se dá dosáhnout pouze modlitbou. Matka Tereza říkala, že od modlitby se odvíjí všechno. My se musíme modlit a pracovat! Bůh udělá zbytek a začne proměňovat lidi!!
Existují nějaké věci, bez nichž bych být nemohl? Velmi těžká otázka, na kterou nechci odpovídat. Co mi brání ke svobodě a k dokonalé službě Bohu a bližnímu? V současné době mi nic nebrání.
Závěrem bych chtěl říct, že řádový život a Řehole jsou pro mě obrovskou milostí!
Sestra Ludmila Marie Františka Kučerová
Přemýšlím o evangelních radách – čistotě, poslušnosti, chudobě? Co si pod tím představuji? V každodenním životě o nich záměrně často nepřemýšlím. Ale čistotu si představuji jako krásu, kterou záříme pro své spojení s Kristem. Běžně ji očima nevidíme, občas při modlitbě ji můžeme zahlédnout. Na věčnosti budeme touto září oblečeni.
Poslušnost, tedy poslouchání, nebo naslouchání, si myslím, že je stav, do kterého bychom se měli nořit nejen v modlitbě, ale mělo by to být naše žití v Boží přítomnosti. Kráčení s Kristem.
Chudobu vnímám jako nezávislost, svobodu. Pokud něco mám, jsem za to vděčná. Pokud něco nemám, nevadí. Chudoba je i připravenost cokoliv a kdykoliv odevzdat. Třeba i svůj život. To vede k radosti, ale někdy je to dost těžké – třeba své představy, plány, očekávání modifikovat podle aktuální situace často neumím s radostí.
Kde v Písmu můžu najít odkazy na tyto rady? V Matoušově evangeliu 6,24-34
Jaká evangelní rada je mi nejbližší a jaká se mi zdá nejtěžší? Asi jak kdy. Nejtěžší je měnit své plány a reagovat na aktuální situaci a potřeby druhých.
Jak to bylo s Františkem? V čem se liším a co je mi vlastní? František byl zcela radikální, to neumím – brzdí mě obavy „co by tomu řekli lidé.“
Umím si vysvětlit slova Řehole? S jakými články konstitucí se pojí? Jak si představuji následování Krista chudého a ukřižovaného? František neviděl Krista na kříži mrtvého, ale On se na něj díval – Ježíš se na nás dívá našima očima. Kristus žije v každé naší buňce – proto je chudý a ukřižovaný. Záleží jen na nás, jakou mu dáme svobodu a prostor ke konání. Propůjčíme mu své ruce, nohy, myšlenky. Učit se soucitu s Ukřižovaným pro mě znamená litovat svých chyb, hlavně sobeckosti, kvůli které nechávám Ježíše trpět tady a teď ve svém těle, místo abych
propůjčila svá ústa a konání přímo Jemu.
Existují nějaké věci, bez nichž bych být nemohl? Teprve při stěhování jsem si uvědomila své lpění na majetku a na minulosti.
Co mi brání ve svobodě a dokonalé službě Bohu a bližním? Asi nedostatek samoty a časový plán nabitý povinnostmi. A taky zbabělost.
Přečetla jsem znovu napomenutí sv. Františka č. – 14, 16, 17 a 19 a nechala jsem si čas k rozjímání:
14. O chudobě v duchu
»Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské« (Mt 5,3). Je mnoho těch, kdo jsou horliví při modlitbě a bohoslužbě a ukládají svému tělu mnoho postů a umrtvování, pohoršují se však pro jediné slovíčko, které se zdá působit bezpráví jejich já, nebo pro nějakou věc, kterou jim někdo vezme, a hned se tím rozčilují. Ti nejsou chudí v duchu; neboť kdo je opravdu chudý v duchu, nenávidí sám sebe a miluje i ty, kdo ho uhodí do tváře (srov. Mt 5,39).
16. O čistotě srdce
»Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha« (Mt 5,8). Čisté srdce mají ti, kdo nedbají o
věci pozemské, vyhledávají nebeské a tak, čistí v srdci i na duchu, snaží se bez ustání sloužit Pánu, pravému a živému Bohu, a hledět na něho.
17. O pokorném přijímání Boží milosti
»Blahoslavený ten služebník« (Mt 24,46), jenž se pro dobro, které Bůh skrze něho mluví a koná, nevyvyšuje víc než pro dobro, které mluví a koná skrze někoho jiného. Hřeší ten člověk, jenž požaduje od svého bližního víc, než sám chce dát Pánu Bohu (Mt 18,23-35).
19. O pokorném Božím služebníku
„Blahoslavený služebník, jenž se nepovažuje za lepšího, když ho lidé hlasitě chválí a velebí, než když ho považují za bezvýznamného, hloupého a hodného opovržení; neboť čím je člověk před Bohem, takovým je a nic víc. Běda tomu řeholníku, kterého druzí postavili na přední místo a on z něj nechce dobrovolně sestoupit. A blahoslavený ten služebník, jenž není povyšován svou vlastní vůlí a který vždy touží být pod nohama druhých.“