Odpovědi sester a bratří na otázky k článku č. 5 až 8 Řehole

Místní bratrské společenství Sekulárního františkánského řádu v Plzni

Řehole Sekulárního františkánského řádu (OFS)

Odpovědi sester a bratří na otázky k článku č. 5 až 8 Řehole

Soubor odpovědí sestavil a upravil podle písemných příspěvků Br. Vladimír František Tykvart 26.5.2023

Naše společenství promýšlí způsob života, který nám ukládá Řehole. Na setkání 4. 5. 2023 odpovídali sestry a bratři na otázky, které souvisí s článkem 5. až 8. Řehole OFS. Jejich reflexe mohou obohatit každého z nás o pohledy ostatních a inspirovat nás k životu v duchu Řehole a jeho „alter ego“ bratra svatého Františka, a tím dosáhnout cíle našeho života, tj. spojit se co nejtěsněji s naším Pánem, Ježíšem Kristem. Okruhy otázek byly dva:

1. Církev a já. Kdy jste doopravdy pocítili, že patříte do církve a měli jste z toho radost? Jsou i okamžiky, kdy vám v ní nebylo dobře? Co pro mě církev znamená? Co si myslím o její budoucnosti? Jaké je mé místo v církvi? Účastním se nějak aktivně života ve farnosti? Znám lidi, se kterými se v kostele potkávám? A co kněz? Dokážu před nevěřícími svoji církev obhájit? Jaký církevní svátek mám nejraději?

2. Svátosti. Vím, kdy jsem byl pokřtěný(á) a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? Jaký je význam svátostí pro rozvoj duchovního života a které to jsou? Jaká svátost je má nejoblíbenější a proč? S jakou mám největší potíže? Proč vůbec bych měl přijímat svátosti? Proč chodím na mši svatou? Co od ní očekávám? Najdu si někdy čas na adoraci? Jak se modlím – přivádí mě modlitba blíže k Bohu? Chodím ke zpovědi a jak ji vnímám?

Odpovědi sester a bratří jsou řazené podle pořadí, ve kterém byly poslané:

Br. Luboš Antonín Kolafa

Církev a já: Radostný pocit, že patřím do církve vnímám vždy, když jsem v ní svobodný a s touhou po setkání s Pánem. Jsou i okamžiky, kdy mi v církvi není dobře. Dojde k tomu, když mám pocit, že něco musím, a přitom nechci zklamat lidi. Církev pro mě znamená moji širší rodinu. A co si myslím o její budoucnosti? Církev jsme my, takže dokud v ní budou lidé, bude existovat. Církev se mění podle toho, jak se mění doba a jak se mění paradigma jejich společného myšlení a podle toho, jak se mění společenská a kulturní dohoda lidstva. Své místo v církvi vnímám jako službu. Jsem služebníček, který, když se mu řekne se snaží pomoci. Dříve jsem sloužil jako akolyta, ale nyní se snažím více věnovat své rodině. Znám lidi, se kterými se v kostele potkávám? Ano z dřívější doby jich pár znám i mimo kostel, ale v současnosti už se hodně vyměnili a osobně je neznám. Jen od vidění. Mám rád františkánskou rodinu kněží od františkánů, kapucínů a minoritů. Občas přespávám v klášterech i v klauzuře, a tak s nimi mám kamarádský vztah. Co se týká obhajoby mé církve, tak ji dokážu obhájit za předpokladu, že mě o to někdo požádá. Z církevních svátků mám nejraději Vánoce a Velikonoce.

Svátosti: pokřtěný jsem byl 28.6.1954. Do kostela mě odnesla babička z jižních Čech, protože rodiče se jako komunisté do kostela báli jít. Její odvaha mě provází celý život. Svátosti jsou pro mě esencí Božího slova. Církev je vyzdvihla jako nutné pro život. Jaká svátost je má nejoblíbenější a proč? Svátost křtu a svátost manželská mám v největší oblibě. S jakou mám největší potíže? Se svátostí smíření trochu. Raději při ní vedu duchovní rozhovor s knězem. Proč vůbec bych měl přijímat svátosti? Proč chodím na mši svatou? Svátost eucharistie je pro mě svátek. V tu chvíli je viditelně Pán přítomen v celém společenství. Očekávám, že se při mši projeví trojiční vztah na celém společenství a naše srdce se obměkčí k víře i k lásce. Najdu si někdy čas na adoraci? využiji většinu příležitostí, když je v kapli ticho a klid. V kostele před mší někdo neustále chodí, a tak jí využívám jen na půl. Jak se modlím, přivádí mě modlitba blíže k Bohu. Brzká ranní vnitřní modlitba je pro mě základem. Ke zpovědi mám tuto poznámku: sdílíme se už léta, ale tohle je mnohem hlubší a vede nás k srdci Kristovu. Chvála Pánu.

Dagmar Ludvíka Spíralová

Kdy jsem doopravdy pocítila, že patřím do církve a měla jsem z toho radost? Neustále neboli časovou jednotku „jeden furt“. Pokaždé si uvědomuji, jak je naše Církev bohatá — tedy nejen hmotně, i když zde můžeme nalézt díla nejpřednějších architektů, malířů, sochařů a hudebníků, ale hlavně duševně a duchovně. A čeho si cením na duševním vlastnictví — že teologických textů je nepřeberné množství na širokou škálu témat, a hlavně jdou do hloubky. Jsou i okamžiky, kdy vám v ní nebylo dobře? Byly, když se v jednom období objevovalo strašné množství případů sexuálních zneužívání duchovními. Bylo jich tolik, že už to někdy vypadlo jako účelově přefouknuté až vylhané, ale i kdyby se v celých dějinách Církve vyskytl jen jeden jediný takový případ, je to do nebe volající skandál a neodpustitelné zlo. Musím říct, že mě z toho bylo hodně smutno, upřímně jsem se styděla, ale na vystoupení z Církve jsem nepomyslela: „Pane, ke komu bychom šli?“ (J 6,68a). Co pro mě Církev znamená? Zní to divně, ale oporu pro hrášek. A ten hrášek jsme my. Bez Církve bychom se jen váleli v blátě a kdo ví, jakou bychom vydali úrodu. Díky Církvi se můžeme pnout k našemu Bohu jako ten hrášek ke slunci. Co si myslím o její budoucnosti? Že je v rukou Božích. Že bychom měli Pánu více důvěřovat a také nebát se jako Církev umřít… Několikrát mě napadlo, jestli bychom neměli vyvíjet větší úsilí o získávání lidí: Jedna letniční pidicírkvička chce pořídit flotilu dodávek a s nimi hlásat Evangelium do nejzapadlejších koutů naší země, adventistický proselytismus občas hraničí s podváděním a my — nic… Ale než tohle, to je lepší pouze s pokorou sloužit bližním a ono to s naší Církví nějak dopadne. Jaké je mé místo v Církvi. Účastním se nějak aktivně života ve farnosti? Bůh mě se svou nekonečnou trpělivostí (budiž za to veleben!) povolal nejprve do Církve, pak do SFŘ a nejnověji k úklidu kostela na Roudné (přesněji popadnu vždycky vysavač a luxuji koberce). Znám lidi, se kterými se v kostele potkávám? Až na pár kamarádů (mezi které počítám samozřejmě i bratry a sestry ze SFŘ) znám většinu od vidění. A co kněz? Musím říci, že naše společenství má štěstí na báječné kněze. Už mnohokrát mě napadlo, kam by se mé kroky v Církvi ubíraly, kdybych navštěvovala jiné společenství. Dokážu před nevěřícími svoji Církev obhájit? Myslím že ano, i když jsem neměla moc příležitostí. Apologií se zabývám už dlouho. Vlastně za to také „může“ růženec — začala jsem se o tuto modlitbu více zajímat, „gůglovala“ jsem na internetu a objevila tak i spoustu apologetických stránek. 

Svátosti: jaký církevní svátek mám nejraději? Velikonoce, přesněji období od Květné neděle po Boží hod velikonoční — je to takové akční, pořád se něco děje a také příroda pučí o překot. Ale je fajn i postní období pro ono ztišení a také probíhající skrutinia, což mi připomíná vlastní křest. Vím, kdy jsem byla pokřtěná a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? Datum mého křtu je takové hezky zapamatovatelné: 30.3.2002. Kdyby se psalo někam do políček formuláře, bylo by to 3-0-0-3-2-0-0-2. A zda si uvědomuji jeho význam — no jejej! Už jen tím, jakou práci dalo Bohu mě k němu dostrkat (a znovu — budiž za to veleben!). Jaký je význam svátostí pro rozvoj duchovního života a které to jsou? Nebudu zde svátosti vyjmenovávat (ale znám je!). Pro můj duchovní život měly ten význam, že mě zachránily od adventismu: navštěvovala jsem jejich kurzy — nejprve o stresu, pak o psychologii, a nakonec o té jejich věrouce. Na konci byla příležitost přihlásit se ke křtu. Chtěla jsem být pokřtěná, ale jejich učení mě tedy ale vůbec neoslovilo. Tak jsem zavolala na biskupství, zda bych se mohla po křtu v této církvi hlásit ke katolicismu. A tam mi kdosi řekl jednu jedinou větu — že nevysluhují všech sedm svátostí. A bylo rozhodnuto: žádný křest u CASD nebyl. Jaká svátost je má nejoblíbenější a proč? Jednoznačně Eucharistie, protože toto setkání s Bohem považuji za velmi důvěrné, zároveň se každý z nás stává svatostánkem a také v ten okamžik přijímáme jednoho Krista se všemi bratřími a sestrami na celém světě a stáváme se jedním tělem. S jakou mám největší potíže? S biřmováním, protože jsem je tak nějak zatím nedokázala docenit. Spíš bych je pochopila, kdyby bylo spojeno s nějakou výraznou změnou v životě křesťana, jako je to třeba při židovském svátku bar micva. Proč vůbec bych měl přijímat svátosti? Protože to jsou svátosti, není to jen tak něco obyčejného. Proč chodím na mši svatou? Co od ní očekávám? Dobrá otázka — vstávat v době, kdy všichni spí, vyrazit z domu v době, kdy se ostatní vrací z flámu nebo z hodně divných akcí… Přeci pro setkání s Bohem — ve svých bratřích a sestrách, v Písmu svatém a ve svatém přijímání. Najdu si někdy čas na adoraci? Ano, ale namísto nějakých vzletných myšlenek na sebe s Bohem koukáme: On se dívá na mě a já na Něho. Jak se modlím — přivádí mě modlitba blíže k Bohu? Modlím se, jak se dá. Už jsem zmiňovala svoji univerzální střelnou modlitbu pro všechno. A ano, troufnu si tvrdit, že mě modlitba přivádí blíže k Bohu. Není jediným způsobem, ale přivádí. Chodím ke zpovědi a jak ji vnímám? Ano, a pokud interval mezi zpověďmi přesáhne měsíc, jsem z toho nervózní, jestli jsem něco nepřehlédla. Ale už se nezpovídám způsobem: „zanedbala jsem večerní modlitbu třikrát…“, nebo dokonce „v postě jsem pětkrát pomyslela na maso…“. Jdu tam s tím, co se mi opravdu nepovedlo a kolikrát jsem svoji zpověď začínala zcela upřímně míněnými slovy: „Já jsem tak strašně pitomá…“ Spíše se snažím hříchy „vysypávat“, nehledat pro ně polehčující okolnosti. Co se stalo, stalo se a lepší je dostat vynadáno od zpovědníka než u Posledního soudu. Vnímám ji velice pozitivně. Miluji ten pocit, kdy člověk odchází a má pocit, že se vznáší… Stalo se mi také, že jsem šla na zpověď ke knězi (mimo naši farnost), který nebyl úplně nejlepším kazatelem, ale zpověď u něj byla úžasně obohacující. Také jsem zažila téměř veřejnou zpověď — bylo to v malém venkovském kostelíčku ve zpovědnici, kterou vlastně tvořila jen zástěna mezi knězem a kajícníkem — a díky mé neschopnosti mluvit potichu moji zpověď nejspíš vyslechli všichni přítomní. Ale člověk by měl být schopen své hříchy vyznat i před celým shromážděním. A smyslem zpovědi může být i to, že pokud k ní nechci chodit, tak nesmím hřešit.

Br. Karel František Ženíšek

Církev a já: kdy jsi doopravdy pocítil, že patříš do církve a měl jsi z toho radost? Dnes (4.5.2023) na SFŘ setkání. Jsou i okamžiky, kdy mně v ní nebylo dobře? Ano, když do společenství patřili členové, s jejichž názory jsem se nemohl ztotožnit. Co pro mě církev znamená? Domov. Co si myslím o její budoucnosti? Je věčná, proto asi jsou pozitivní změny tak pomalu. Jaké je mé místo v církvi? Pracuji v Salesiánském středisku mládeže. Účastním se nějak aktivně života ve farnosti? Jsem členem Pastorační rady. Znám lidi, se kterými se v kostele potkávám? Některé ano. Objevují se ale noví, které neznám. A co kněz? V životě jsem poznal spoustu skvělých kněží, kteří nás formovali a pomáhali nám. Dokážu před nevěřícími svoji církev obhájit? Neměl jsem moc příležitostí. Se švagrem to šlo těžko – měl mnoho předsudků i oprávněných výtek. Jaký církevní svátek mám nejraději? Vánoce.

Svátosti: vím, kdy jsem byl pokřtěný(á) a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? 8. 7. 1946, 6 dní po narození. Ponoření do smrti starého člověka a života nového. Jaký je význam svátostí pro rozvoj duchovního života a které to jsou? Svátost smíření. Jaká svátost je má nejoblíbenější a proč? Svátost manželství. Pomáhá mi 53 let zvládat manželství. S jakou mám největší potíže? S Eucharistií. Těžko se mi věří, že ta tenounká malá oplatka je Tělo Kristovo. Proč vůbec bych měl přijímat svátosti? Je to posila pro život. Proč chodím na mši svatou? Setkávám se tam s Kristem a bližními. Co od ní očekávám? Účast na společenství. Najdu si někdy čas na adoraci? Málo. Většinou při ní usnu. Jak se modlím – přivádí mě modlitba blíže k Bohu? Ráno a večer breviář. Chodím ke zpovědi a jak ji vnímám? Jako omytí těla i ducha.

Br. Jaroslav Antonín Šedivý

Církev a já: Kdy jsi doopravdy pocítil, že patříš do církve a měl jsi z toho radost? Již od času

přípravy na křest. Velkou. Jsou i okamžiky, kdy ti v ní nebylo dobře? Není mi dobře s věřícími, kteří pro svůj pohled na přísné dodržování církevních pravidel odmítají bratry a sestry ve víře.

Co pro mě církev znamená? Společenství bratří a sester v Duchu svatém. Co si myslím o její budoucnosti? Je to tělo Kristovo – až na věky věků, amen. Jaké je mé místo v církvi? „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán …“ (1 Kor 12, 4-31) Vnímám, že mě Pán volá ke službě. Účastním se nějak aktivně života ve farnosti? Byť jsme s manželkou plzeňští, aktivně se účastníme života v dobřanské farnosti. Zejména se podílím na organizaci spolupráce mezi školou a farností (rukodělné kurzy na faře, organizace Tříkrálové

sbírky, pomoc při Noci kostelů, kdysi spolupráce při obnově farní zahrady …). Znám lidi, se kterými se v kostele potkávám? Ano, znám jich velké množství, jako své vrstevníky či vrstevníky mých rodičů, děti, které jsem učil, či nové přátele, které jsem poznal až díky farnosti … A co kněz? Kněze Martina považujeme za blízkého přítele, jsme stále v kontaktu, podobně jako s dalšími členy dobřanské Koinonie (Lenka, Maruška, Petr …). Dokážu před nevěřícími svoji církev obhájit? Respektuji svobodu vyznání či nevíry, ale pokud někdo má o nějaké téma zájem, rád si s ním popovídám. Před žáky ve škole neskrývám, že jsem věřícím, ale nikdy jim nevnucuji svůj pohled na svět. Jaký církevní svátek mám nejraději? Není nad obřady velikonočního Tridua.

Svátosti: vím, kdy jsem byl pokřtěný(á) a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? V den

křtu jsem byl i biřmován a s manželkou jsme přijali i svátost manželství (po dávném civilním sňatku), bylo to den před výročím narození Jana Ámose Komenského (tj. Den učitelů) a v roce úmrtí sv. Jana Pavla II., papeže. Dokážete stanovit přesné datum? Jaký je význam svátostí pro rozvoj duchovního života a které to jsou? Nebudu vyjmenovávat, ale velmi si uvědomuji, že právě svátosti a svátostiny jsou to, co katolickou církev odlišuje od jiných církví. Díky Bohu za ně. Jaká svátost je má nejoblíbenější a proč? Eucharistie, to je sám „zhmotněný“ Bůh. S jakou mám největší potíže? Netajím, že se svátostí smíření. Především pýcha mi brání se otevřít Bohu před osobou kněze. Proč vůbec bych měl přijímat svátosti? Z vnitřní potřeby. Bůh se mě dotýká. „Buďte bdělí, protože neznáte den ani hodinu.“ (Mt 25, 13). Proč chodím na mši svatou? Stejný důvod. „Nebeské království bude podobné deseti pannám, které si vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi.“ (Mt 25, 1 a další). Rád bych patřil k těm pěti rozvážným, které si kromě lamp vzaly i nádobky s olejem. Díky mši svaté jsem – kromě jiného – stále ve spojení s živou církví. Co od ní očekávám? Kromě výše uvedeného i posilu. Najdu si někdy čas na adoraci? Velmi rád, ale není mnoho příležitostí. Jak se modlím – přivádí mě modlitba blíže k Bohu? Ráno zpravidla v autě (Otčenáš, Zdrávas, Pod ochranu tvou a modlitba vlastními slovy), mám-li volný den, tak i breviář ráno a večer. Jednoznačně – komunikuji s Pánem, vnímám, že mi naslouchá. Kéž bych i já uměl vnímat Boží hlas, tak tichý v hluku světa. Chodím ke zpovědi a jak ji vnímám? Mám s tím problém, občas jdu, vyhledávám kněze, s nimiž nejsem v častém kontaktu. Pro mě je problém se otevřít Bohu před konkrétním, mně známým člověkem (knězem), jak jsem uvedl již výše.

Sestra Jana Anežka Pachnerová

Církev a já: do církve patřím od svého křtu, který jsem měla 10.1.1960 v kostele svatého Bartoloměje v Plzni (nyní katedrála). Bylo mi tehdy 14 dní. Ale byla jsem vychovávána ve víře, chodili jsme s rodiči do kostela. Také jsme jezdili na poutě, to byla zásluha mé babičky, byla velká mariánská ctitelka. Opravdu jsem pocítila, že patřím do církve, když jsem byla v Praze biřmována panem kardinálem Tomáškem 14.5.1978. Můj život se pak začal ubírat směrem k prohlubování víry, poznala jsem společenství mladých lidí, kteří chodili do kostela, a scházeli jsme se i u nás doma. Jsem ráda, že patřím do církve, je to taková velká rodina, kde má každý své nenahraditelné místo. V církvi mi někdy nebylo dobře, když jsem poznávala, že nikdo není dokonalý, každý má své chyby, někdy dochází k neporozumění a nedorozumění. I v církvi existuje závist, pomluvy a nepřejícnost. Přesto věřím v bratrské společenství, které má rysy dobra a pokory po vzoru svatého Františka z Assisi. Myslím si, že církev nezanikne, že se bude i nadále obnovovat. I letos byli noví katechumeni pokřtěni na velikonoční vigilii. Jsem zapojena do života církve v naší lochotínské farnosti (vedu sbor předškolních dětí, zpíváme dětské písničky se zaměřením na Boha, učím Slovíčko, což je katecheze předškolních dětí, v uplynulých letech jsem připravovala děti na 1. svaté přijímání a vedla tzv. „pokračovačky“, tj. katecheze dětí po 1. svatém přijímání, v neděli při mších svatých často doprovázím mše sv. hudbou společně s mým manželem a mým mladším synem Janem). Jsem zapojena také v našem MBS Plzeň v našem sekulárním františkánském řádu jako formátorka, připravuji lidi, kteří se zajímají o františkánskou spiritualitu, na profesní slib. Lidi, se kterými se potkávám v kostele u Všech svatých na Roudné i v kostele PMN ve městě i v katedrále sv. Bartoloměje, většinou znám. Rovněž kněze.  Dosud jsem neměla příliš možnost obhájit církev před nevěřícími, snad jen v domově důchodců Bory, kam docházím na mše svaté a jsem tam jako pastorační asistentka pro nemocné. Bývám až příliš ve věřícím prostředí, ale i tam je třeba někdy obhájit kněze i církev jako celek. Z církevních svátků mám nejraději Vánoce.

Svátosti: křest má jako svátost pro člověka prvořadý význam, stáváme se Božími dětmi a přáteli. Katolická církev má 7 svátostí, po křtu biřmování, svátost manželství, svátost kněžství, svátost smíření, pomazání nemocných a svátost eucharistie. Mou nejoblíbenější svátostí je svátost eucharistie, kdy mohu přijmout Pána Ježíše při mši svaté do mého srdce a být s ním. Z ostatních svátostí je pro mě důležitá svátost manželství, jsme s manželem už skoro 42 let a stále je co vylepšovat v našem vzájemném vztahu i ve vztahu k Bohu. Svátosti nám pomáhají na naší cestě k Bohu, jsou to dary od Boha pro církev, proto je třeba si těchto darů vážit. Na mši svatou chodím, abych vzdala dík Pánu za všechno, co od něho mám a dostávám, abych se stala součástí církve a svůj vztah s ní neustále obnovovala a prohlubovala. Chodím i na adorace, což je pro mě osobní setkání s Pánem Ježíšem. Modlím se ranní chvály, večerní nešpory, denně růženec a čtu Denní tichou chvíli s rozjímáním Božího slova. Ke zpovědi, svátosti smíření, chodím jednou za měsíc nebo podle potřeby i dříve. Vnímám ji jako milost nových začátků, staré je smazáno a nové začíná. Ta radost z odpuštění je pro mě vždycky posilou. Jana

Sestra Helena Marie Tykvartová

Církev a já. V tomto velkém společenství lidí mě přitahuje společný cíl, přátelství a pomoc druhým i sobě. Hlavně na exerciciích prožívám v klidu promodlených míst radost ze spojení s Bohem. Co pro mě církev znamená? Cesta s jasným cílem a řád (nemám ráda chaos). Církev je jako rodina, ve které mi je dobře, protože si rozumíme a snažíme se o stejný cíl. Jaké je moje místo v církvi? Jsme s manželem terciáři a chodíme pravidelně do společenství sester a bratří. Jsme tam noví, a tak postupně poznáváme jejich životy. Osobně znám tři františkánské kněze, protože se snažíme chodit na bohoslužby tam, kde je oni konají mimo město poblíž našeho bydliště na venkově. Dokážu obhájit svoji víru? Ano, vyznávám svoji víru otevřeně. Když se lidé zajímají o mé prožívání života s Bohem ve víře, snažím se odpovědět jasně, ale hlavně naslouchám a nabízím podle svých sil pomoc a pochopení. Z církevních liturgických období a svátků mám nejraději Vánoce společně s adventem s jeho očekáváním. A potom ta radost obdarovat ostatní. Mám na to krásné vzpomínky.

Svátosti: vím, kdy jsem byla pokřtěná a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? Ano, i čas křtu znám. Bylo to hned šest dní po mém narození. Jaký je význam svátostí? Bůh se nám ve svátostech daruje. Daruje všechno, co potřebujeme k životu směřujícímu ke svatosti. Např. v eucharistii. Také my zde přinášíme svůj dar chleba a vína, který je při bohoslužbě přeměněný na tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista a toto tělo a krev je obětí církve. Je to oběť Syna, kterou jsme byli usmířeni s Bohem. A všichni, kteří přijímáme tělo a krev Syna, jsme naplnění Duchem, a tak se stáváme jedním tělem a jednou duší v Kristu. Člověk se před Bohem pak svobodně s úctou a láskou sklání a nechává ho vstoupit do svého srdce. Nejraději mám svátost manželství. Jsme jeden pro druhého a oba jsme pro ostatní. Je to veliká kotva mého života. Se žádnou svátostí nemám potíž. Vždyť jsou to vzácné dary, které pomáhají prohlubovat vztah s Bohem. Přivádí mě modlitba blíže k Bohu? Jistě. Je to místo nejdůvěrnějšího setkání a sdílení. Naplňuje mě to velkou pokorou. Chodím ke zpovědi? Vnímám tuto svátost jako prostředek (nástroj), kterým nabízím své srdce, které se sklání v pokoře před vznešeností, milosrdenstvím a láskou našeho a mého Boha.

Br. Vladimír František Tykvart

Církev a já. Církev je sice velká instituce s hierarchickou strukturou, ale hlavně je společenstvím lidí, jejichž pravým cílem je spojení s Bohem. Znám lidi, kteří tvrdí, že jsou věřící, ale že k tomu církev nepotřebují. Na počátku cesty víry mě tato myšlenka trochu přitahovala. Brzy jsem však pochopil, že je to chybná úvaha. Člověk se stává celým až ve spojení s druhými lidmi. Nikdy nemůže existovat jen jako individuum oddělené od ostatních. Vztahy s druhými jsou součástí přirozenosti člověka. Přirozená je i lidská touha po transcendenci, přesahu, že něco nad námi je. Křesťanská touha je v tomto konkrétní, když poznává smysl a cíl touhy, kterým je spojení s Bohem.

Kdy jsem doopravdy pocítil, že patřím do církve a měl jsem z toho radost? Je více okamžiků, při kterých jsem pocítil, že patřím do společenství katolické církve. I to mělo svůj vývoj. Pamatuji se, jak jsem po třech letech praktikování jógy byl sice pružný jako guma, ale nervózní, stresovaný a zoufalý. Tehdy mi manželka povídá: „nevím proč hledáš cestu někde ve východních praktikách. Žiješ přece uprostřed Evropy. Máme tady snad taky i my vlastní způsob, jak žít duchovně.“ Měla pravdu. Začal jsem hledat doma. Vzpomněl jsem si na to, když jsem byl obdarovaný počáteční vírou v Boha a konečně našel odvahu a když jsem poprvé oslovil faráře katolické farnosti s úmyslem nechat se pokřtít. Měl jsem tehdy poprvé radost z církve. Pociťoval jsem velkou radost při pěších poutích z Levého Hradce na Velehrad. Církev tam reprezentovali krásní lidé plní prosté a pevné víry. Pociťuji radost z církve, když stojím každý rok na náměstí ve Staré Boleslavi a účastním se slavnostní mše při svátku našeho patrona sv. Václava. Mám radost pokaždé, když přijdu do křesťanského chrámu nebo jen kostelíka. Jsem hrdý na tradici, moudrost a pravdivost katolické církve. A naše bratrské společenství terciářů je součástí tohoto celku. A tak se raduji i z našeho františkánského společenství. A raduji se také, že tvoříme doma s manželkou takovou malou církev.  Jsou i okamžiky, kdy mi v církvi nebylo dobře? Ano. Na počátku jsem viděl na tvářích některých lidí takový podivný, útrpný, pobledlý výraz. Nebo jsem zase jinde viděl pohupující se těla a zvednuté ruce a oči zírající někam do dálky. Ano, takové projevy vídám i dnes. Ale nejsem již tak posuzující a kritický. Pán Bůh dává každému takový způsob prožívání spojení s Bohem, který padne přesně tomu dotyčnému. Také mi vadila a vadí přílišná pompa a bohatství stavěné na odiv, které vidím ve Vatikánu. Papež František jde naštěstí správným směrem. Co pro mě církev znamená? Co si myslím o její budoucnosti? Církev je pro mě součástí víry. Věřím v jednu svatou, katolickou a apoštolskou církev. Církev potrvá až do konce tohoto světa. Určitě se bude měnit. Dělo se to po celou její historii. Myslím, že jsme na počátku její nové podoby. Začalo to II. Vatikánským koncilem, pokračuje to v současnosti důrazem na synodalitu. Nyní i v budoucnu je však nejdůležitější to, aby uchovala tradici a tu rozvíjela podle podmínek, které ve světě nastanou. Jaké je mé místo v církvi a účastním se nějak aktivně života ve farnosti? V církvi jsem ve společenství terciářů sv. Františka. Bydlíme na venkově. Fara, do které nominálně patříme, je 8 km a správa farnosti je 16 km vzdálená. Bratři františkáni mají v péči místa, která nám jsou blíže (3 km a 10 km). Tak jsme začali docházet tam. Při mši čteme ze SZ a z listů. Farář navrhoval, že bych se mohl ujmout služby akolyty. Souhlasil jsem. Znám lidi, se kterými se v kostele potkávám? Před rokem byli pro nás všichni noví a neznámí (přistěhovali jsme se). Postupně se poznáváme a již jsme s několika navázali známost a rodí se první přátelství. Znám osobně kněze? Ano. Navštěvujeme tři farnosti. To je důsledek našeho místa bydliště. Znám osobně všechny tři faráře. Nejvíce se vídám s kněžími františkány. Dokážu před nevěřícími svoji církev obhájit? Rozhodně se netajím tím, že jsem katolický křesťan. Pravda evangelia mě natolik oslovila, že se nebojím, jak budu vypadat v očích nevěřících lidí i posměváčků. Ty lidi spíše lituji, protože je nepotkalo štěstí v podobě daru víry od Boha. Na začátku mě nadšení z toho daru víry „nutilo“ k mluvení o ní, i když o to okolí nestálo. Pochopil jsem, že takto víře nedělám příliš dobrou reklamu. Nyní se spíše snažím být s druhými přítomný v jejich radostech a trápeních a ukazovat dobrou vůlí a svými činy, jak Bůh ve mně pracuje. Jsem přesvědčený, že církev nejlépe obhajuji činnou láskou k lidem a ke stvoření. Zbývá jen činit to pořád, a pro takový cíl je nutné se modlit k Bohu bez přestání. Jaký církevní svátek mám nejraději? Každým rokem vnímám více a hlouběji význam Velikonoc. Svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova mě doprovází od počátku mé víry.

Svátosti. Vím, kdy jsem byl pokřtěný a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? Zcela přesně: 24.4.2011. Vědomí čehokoli může růst. Tak i vědomí významu křtu. Narodil jsem se do nového života, byl jsem očištěný od poskvrny všech hříchů díky vykupitelské smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. To jsou slova, která vnímám, a ještě i další významy. Mám to v mysli, v hlavě. To je jedna stránka věci. A co srdce? Mám to taky v srdci? Ano, ale: vezmu-li škálu od 0 do 10, tak jsem pocitově asi někde kolem 6. Tolik mi ještě zbývá do plného vědomí významu křtu. Jaký je význam svátostí pro rozvoj duchovního života a které to jsou? Již samo slovo „svátosti“ napovídá, že jejich přítomností v životě roste naše svatost. Křtem jsem se znovu narodil, biřmováním jsem obdržel plnost Ducha svatého a odpovědnost za šíření víry, a to světlem vlastního života. Eucharistie je mým duchovním pokrmem. Bez ní můj duch hladoví, Duch svatý stojí před zavřenými dveřmi mého srdce a víra se ztrácí. Zápas starého a nového člověka ve mně vyhraje čas od času právě ten starý (u některých slabostí skoro pořád). Upřímná lítost a pokání vede mě ke zpovědi. Bůh je milosrdný a miluje všechny včetně hříšníků. Svátost smíření však není stroj na očistu. Bez opravdové lítosti to nejde. Bůh zná všechno, vidí i do hlubiny mého srdce. Svátost pomazání nemocných není jen pro toho, kdo stojí na prahu smrti. Prodělal jsem těžkou operaci. Před ní jsem musel podepsat, že beru na sebe riziko neúspěchu. Bylo to 10 %. Bůh vyslyšel modlitby při pomazání nemocných a modlitbu společenství a nejbližších a pomohl k úspěchu operace a umožnil mi pokračovat v životě na tomto světě. Vážím si svátosti manželství a velmi ji oceňuji. Je to jakási zkušebna, jak se naučit být s druhými lidmi v pokoji a lásce. Učím se sice metodou „pokus a omyl“, ale snažím se vše rámovat do láskyplného vztahu mezi námi. Stačí jen na chvíli opustit tento rám bezpečí a pokoje, a již se utápím v problémech. Přináší nám radost, že víme, jak být v manželství svatí. Jsme tolerantní a chyby si nevyčítáme. Vše pro lásku. A jaká svátost je má nejoblíbenější a proč? Nevím. Všechny jsou vzácné dary od Boha a důležité pro život s Bohem. Pokud bych měl říct nějaké „hodnocení“, tak asi toto: nejraději mám manželství, nejvíce úcty a obdivu mám k eucharistii, a největší respekt u mě budí svátost smíření (vyznat hříchy a poznat pravdu o sobě, stát se pokorným, tj. zbavit se Ega je nejtěžší právě zde. I když také u všech ostatních svátostí je pokora nutností. Zde to však nejvíce vnímám). Najdu si někdy čas na adoraci? Někdy ano, ale možnosti, které církev nabízí, úplně nevyužívám (ke své škodě). Nejvíce mě adorace oslovuje při duchovních cvičeních. Tam je pro mě dostatečně dlouhá doba na to, abych v tichu a soustředění začal vnímat Krista v hostii, uvědomil si Ho a pocítil jsem jeho přítomnost. Musím přiznat, že se mi to stalo jen párkrát.