Nad úryvkem z Písma: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“

 

Pokání v kajícím řádu

 1. verze Listu věřícím sv. Františka: Všichni, kteří milují Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou (srov. Mk 12, 30) a milují své bližní jako sami sebe (srov. Mt. 22, 39), mají v nenávisti svá těla s jejich neřestmi a hříchy, přijímají tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista a přinášejí plody hodné pokání: Kdo činí pokání?  Když si Duch u nás učiní příbytek, když jsme děti Otce, když jsme snoubenci Ježíše Krista. Znamená to znavu začít svaté konání a snahu být vzorem, nevzdávat snahu budovat lepší svět, nevzdávat se dober svého povolání.Kdo nečiní pokání? Vidí a nechápou, poznávají a konají zlo a [tak] sami vědomě ztrácejí [své] duše….

Řehole: Jako “kající bratři a sestry”  podněcovaní na základě svého povolání dynamickou silou evangelia ať naprostou a dokonalou vnitřní proměnou uvádějí svůj způsob myšlení a jednání do souladu s Kristem. [Tuto proměnu], kterou samo evangelium nazývá “obrácením”, je vzhledem k lidské křehkosti třeba konat denně .
Na této cestě obnovy je svátost smíření výsadním znamením Otcova milosrdenství a pramenem milosti .Tak jako se Ježíš vpravdě klaněl Otci, tak ať i oni učiní modlitbu a kontemplaci středem své existence i činnosti . Ať se účastní svátostného života církve, především eucharistie, a připojují se k liturgické modlitbě jednou z forem, které církev předkládá. Tak ať [v sobě] obnovují tajemství Kristova života.

Cesta kajícníků podle sv. Františka znamená: plně si uvědomit Boží lásku k nám. Nikdy se jí nevzdávat. S Duchem svatým znovu hledat cestu v modlitbě a kontemplaci a ve spojení s církví – tedy s bratry a sestrami při liturgii a společných modlitbách. Činit pokání znamená nezůstat stát. Nečinit pokání znamená zastavit se.  Zůstat stát znamená bičovat sebe, zatracovat sebe, přestat si sebe vážit, ztratit odvahu žit v přítomnosti – to vše chce ďábel, ne Bůh. Pokání znamená cestu aby Slepý uviděl, chromý začal chodit, malomocný se očistil, hluchý uslyšel, mrtvý obnovil svého ducha, a chudým znovu uvěřil evengeliu.

   

 

Hebrejská slova používaná pro pokání znamenala v běžné hovorové řeči: „změnu cesty, návrat po ní v protisměru“, ale i „vzdychání, pociťování lítosti“. Podle Krista to znamená dál věřit evangeliu – dobré zprávě (Marek 1-15)

 

 

 

C