Pravé já a falešné já – Pondělí, 24. srpna 2026
Otec Richard podrobněji popisuje charakteristiky a účely pravého já:
Základem je hledání
Hledání a znovuobjevování pravého já je základ, zásadní úkol, který nás postupně otevře k přijímání lásky od Boha, ostatních i od nás samých a k dávání lásky jim i sobě. Od samého počátku jsme stvořeni k obrazu Božímu (Genesis 1,26–27).
Hledání c hloubi našeho bytí
Vy i já (a každé jiné stvoření) vycházíme z jedinečné božské DNA, z jakéhosi vnitřního osudu, z absolutního jádra, které zná pravdu o naší existenci. Toto pravé já je ukryto v hloubi našeho bytí, je to imago Dei, které prosí, aby mu bylo dovoleno se projevit, aby se naplnilo a aby se ukázalo. „Byli jste vyvoleni v Kristu ještě před stvořením světa – abyste stáli před Bohem v lásce – předem určení jako plně přijatí synové a dcery“ (viz Efezským 1,4–5). To je naše pravé já. V minulosti se tomu často říkalo „duše“.
Jsme chrám Boží
Ježíš ve svém celém bytí odhalil a přijal paradox: lidské a božské nejsou oddělené, ale jsou jedno! Jeho život to hlasitě prohlašoval. Ptám se, proč se tak bráníme našemu stejnému osudu. Pro většinu z nás se to zdá prostě příliš dobré a příliš nebezpečné, než aby to byla pravda. Existuje tolik důkazů, které tomu odporují! Mnozí duchovní se mnou v tomto bodě nesouhlasí, i když je to v Tradici zcela ustálené. Je to snad proto, že se bojíme nést břemeno božství? Jak říká Marianne Williamsonová: „Naším nejhlubším strachem je, že jsme nesmírně mocní.“ [1] Možná si podvědomě uvědomujeme, že kdybychom opravdu věřili, že jsme chrámy Boží (viz 1 Korinťanům 3,16; 6,19; 2 Korinťanům 6,16), museli bychom tomu dostát.
Skutečné já spočívá v Boží přítomnosti
Skutečné já je Boží přítomnost v nás, Duch Svatý v nás. Řekl bych, že skutečné já je právě ta božská část nás, která je dost velká, dost hluboká a dost milostivá na to, aby plně přijala naši lidskou část. Jsme-li pouhými lidmi, budeme mít sklon odmítat svou trapně omezenou lidskost. Zamyslete se nad tím!
Pokora je cestou k božskému já
Paradoxně je to právě nesmírná pokora, nikoli arogance, co charakterizuje člověka, který žije ze svého pravého já. Současně ví, že je Božím dítětem, ale také ví, že si to nezasloužil a není toho hoden. Ví, že je to výhradně dar (viz Efezským 2:8–9 a celá Pavlova korespondence). Jediné, co může dělat, je děkovat Někomu jinému, občas plakat radostí a bez váhání pokleknout.
náboženství nám má umožnit prožít pravé já
Skutečným smyslem zralé nábožnosti je vést nás k stále novým prožitkům našeho pravého já. Pokud náboženství toto neplní, je to náboženství bezcenné. Každá svátost, každý biblický příběh, každá bohoslužba, každé kázání, každý chvalozpěv, každý prvek kněžství, pastorační služby či liturgie má jediný účel: umožnit nám prožít naše pravé já – kdo jsme v Bohu a kdo je Bůh v nás – a žít velkorysý život z tohoto Nekonečného Zdroje.
Prameny:
[1] Marianne Williamson, A Return to Love: Reflections on the Principles of “A Course in Miracles” (HarperCollins, 1992), 190.
[2] Adapted from Richard Rohr, Essential Teachings on Love, selected by Joelle Chase and Judith Traeger (Orbis Books, 2018), 71–72.
Image Credit and inspiration: Mick Haupt, untitled (detail), 2022, photograph. Unsplash. Click here to enlarge image. A shattered mirror reveals the light within each broken piece. Letting go of the false self is not a loss, but a breaking through that allows more light in.