Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
„Kdo, Bože, říkáš, že jsme?“ Jsme tvé děti, ztracené a bloudící v matoucím a zmateném světě, ale nikdy opuštěné, nikdy zanechané, nikdy osamělé. Jsme tvoji vyvolení, kterým bylo dáno poznání života a smrti a schopnost díky tvé milosti toto poznání využít k volbě života v celé jeho rozmanitosti a k proměně tohoto světa v tvé království. (Diana L. Hayes)
Abychom vyvážili to, co vnímám jako naši přílišnou závislost na dualistickém myšlení, musíme najít způsoby, jak praktikovat myšlení jiným způsobem, kde můžeme přijímat okamžik jako otevřené pole. Říkám tomu neduální nebo kontemplativní mysl. V tomto prostoru nemusíme pole rozdělovat ani odmítat jako špatné nic, čemu ještě nerozumíme. (R.Rohr)
Pavel je prvním jasným nástupcem Ježíše jako učitelem neduality. Vytváří mystické základy křesťanství. Je to tajemství účasti na Kristu. Není to něco, čeho dosáhneme výkonem. Je to něco, čeho se již účastníme, ale často o tom prostě nevíme. Všichni již proudíme v tomto Kristově vědomí, v tomto trojjediném proudu života a lásky, který se pohybuje ve všem, kolem všeho a skrze vše; jen si to neuvědomujeme.
„Proč říká ‚pronásleduješ mě‘, když já pronásleduji tyto jiné lidi?“ Tato volba slov je klíčová. Pavel postupně dochází k pochopení Kristova těla (1 Korinťanům 12:12–13) jako organického, ontologického spojení mezi Kristem a těmi, které Kristus miluje – což Pavel nakonec chápe jako všechny a všechno.
Dokonalost není odstranění nedokonalosti, jak si myslíme. Božská dokonalost je ve skutečnosti schopnost rozpoznat, odpustit a přijmout nedokonalost – stejně jako to dělá Bůh s námi všemi.
R.Rohr: Zdá se, že milující lidé, které jsem potkal po celém světě, vědí, že pokud je to vůbec láska, musí to být láska pro všechny. Jakmile ji začneme rozdělovat, nejsme na velkém poli lásky.
R. Rohr: Naším úkolem není zbavovat se „špatných lidí“ ve světě. To je náboženství prvního stupně, které se zabývá marginalizací nehodných prvků, což jsou vždycky náhodou „lidé, kteří nejsou jako já“. To se děje v každé zemi, kultuře, skupině a náboženství, protože to je první polovina života. Když nemáme kulturu moudrosti nebo mentorství, zůstává tato úroveň v centru pozornosti.
Hledám svoji duši a neskrývám jí
Když se přesuneme na úroveň duše, vnější znaky nejsou tak určující; role, tituly, kostýmy, věk a rasa už nejsou těmi nejdůležitějšími otázkami. Duše rozpoznává duši a mentor prezentuje svou vlastní duši bez příkras
Musíme ctít nekonečné tajemství vlastní životní cesty, abychom v ní rozpoznali Boha. Nebo je to naopak? Zdá se, že Bůh nás k sobě nenechá přiblížit, pokud nepřineseme všechno ze sebe – v lásce – včetně naší zlomenosti. Proto je Dobrá zpráva skutečně dobrou zprávou. Nic není zbytečné.
šichni jsme na společné cestě potřebujeme osvobození (což je možná lepší slovo než spása). Božím záměrem není nikdy zahanbení jednotlivce (které ve skutečnosti zbavuje síly), ale solidarita s celkem a univerzální odpovědnost za něj (která vytváří zdravé lidi). To je projev radikální solidarity, který se zřejmě líbí jen málo křesťanům, ale který se CAC snaží podporovat.
Neobhajuji nějaký laciný univerzalismus. Nechceme se stát lidmi, kteří tváří v tvář utrpení a nespravedlnosti bezelstně říkají „všechno tak má být“. Doufám, že mě neslyšíte, že to říkám. Mohlo by to znít, že si protiřečím, a naše vypočítavé mozky si možná říkají: „Ale no tak. Tak jednoduché to přece být nemůže.“ Myslím, že právě proto nás ďábelská, svůdná mysl neustále mate a chytá nás do pasti výletů hlavou, místo abychom se odevzdali nahému teď, které vždy obývá Bůh. To je místo, kde se vždy odehrává vtělení a kde je Bůh tajemně přítomen v každém okamžiku, dokonale skrytý a zároveň dokonale zjevený.