Život z větší mysli

Dvacátý osmý týden: Vše, co k sobě patří

Richard píše, že “všechno patří”, když uvolníme sevření svého ega a dovolíme si přijímat a pobývat v přítomném okamžiku:

Dualistické myšlení nabízí satanské pokušení rozhodovat o všem

Na úrovni kontemplativního vědomí se dostáváme za hranice dualistického myšlení buď/anebo. V tomto bodě nejsou život a smrt, dobro a zlo protiklady. Jedno neruší druhé. Je zde dostatek prostoru, aby vše patřilo k sobě, návrat k elementární nevinnosti, jakási radikální “v pořádku”. Naše dualistická, logická mysl nám stále nabízí satanské pokušení znovu jíst ze stromu poznání dobra a zla, ale my tentokrát odmítáme. 

Chceme být jako Bůh?

Je to pouze první úroveň vědomí, která potřebuje takovýto bezpečnostní systém a vysvětlení všeho. To znamená být jako Bůh: Já budu rozhodovat. Tolik křesťanů si je naprosto jistých, že vědí, kdo půjde do nebe a kdo do pekla. Jaká to musí být zvláštní a strašná útěcha! Proč by to mělo chtít něco jiného než maličká mysl? Velká mysl to předává zpět tam, kam patří, k jediné mysli, kam všechno patří – což je samozřejmě mysl Boží. 

Plánuješ den svojí myslí nebo to necháš na Bohu jak se den vyvine?

Každý kousek odporu proti tomuto kontemplativnímu vědomí pochází z nějakého předchozího mentálního vysvětlení, jak by věci měly být, nebo co chceme či očekáváme, že budou. Pokud začínáme den s deseti očekáváními, právě jsme si připravili nešťastný den. Když žijeme ze své mysli, vytváří to jen očekávání a důvody ke zklamání. Nedělejte to! Musíme si vybrat Boha tady, v tomto okamžiku, a co se stane, to se stane. Je mi jedno, jak je autobus přeplněný nebo má zpoždění, nebo dokonce jestli se třikrát porouchá. To je v pořádku. Ne vždy se nám to podaří, ale když se nám to podaří, víme, že všechno patří. Víme, že Bůh si může použít i tohle a že možná ta zkušenost byla opravdu v pořádku.

Zkus si dovolit jen tak být

Zdá se, že stačí jen dovolit si být tady, rozpoznat svátost a milost přítomného okamžiku, aby se mohl uskutečnit Boží láskyplný pohled. To, co děláme při dovolování, je opětování pohledu. To je vše. Uzavíráme okruh a říkáme, že je to v pořádku. 

Nazí stát před Bohem v každém okamžiku

Neobhajuji nějaký laciný univerzalismus. Nechceme se stát lidmi, kteří tváří v tvář utrpení a nespravedlnosti bezelstně říkají “všechno tak má být”. Doufám, že mě neslyšíte, že to říkám. Mohlo by to znít, že si protiřečím, a naše vypočítavé mozky si možná říkají: “Ale no tak. Tak jednoduché to přece být nemůže.” Myslím, že právě proto nás ďábelská, svůdná mysl neustále mate a chytá nás do pasti výletů hlavou, místo abychom se odevzdali nahému teď, které vždy obývá Bůh. To je místo, kde se vždy odehrává vtělení a kde je Bůh tajemně přítomen v každém okamžiku, dokonale skrytý a zároveň dokonale zjevený. 

Prameny:

Adapted from Richard Rohr, How Do We Get Everything to Belong? (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2004).  Available as MP3 download.

Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Field Study 2, oil pastel on canvas. Izzy Spitz, Everything at Once, digital oil pastel. Izzy Spitz, Wings, digital oil pastel. Used with permission. Click here to enlarge image

Everything belongs: our messes and dreams, our hues of green and yellow, our curves and lines.