Dvacátý osmý týden: Vše, co k sobě patří
Po vzoru Ježíše a Františka z Assisi (1182-1226) nás Richard povzbuzuje k inkluzivnímu soucitu:
Sv. František z Assisi nevylučoval nikoho a nic z milosti – neskrýval se
František, stejně jako Ježíš, odmítal vylučovat věci ze zahrady milosti; ani v jednom z nich není žádný vylučovací instinkt – s výjimkou vylučování samotného! Měl geniální schopnost nevylučovat negativní jevy, ale naopak je využívat, učit se z nich, a tak je začleňovat. Jde na okraj a dno společnosti, líbá malomocné, miluje chudé. Neskrývá se před svým stínovým já, ale dělá mu reklamu. Tolik našich náboženství nás učí popírat nebo skrývat svůj stín, což nás nutí k osudovému odloučení od základní reality.
Opakem vylučování je odpouštění
Stejně jako my rosteme tím, že nakonec přijmeme a odpustíme svá vlastní selhání, jsou vědomí lidé, jako Ježíš a papež František, schopni říci o druhých: „Kdo jsem já, abych soudil?“.(Lk 12,14). To je pravý opak náboženství jako vylučování!
Vězni dělali hlouposti a trpí za ně, protože zlo samo už je trestem
Během čtrnácti let, kdy jsem pracoval jako vězeňský kaplan, jsem se setkával s lidmi, kteří dělali věci špatné, hříšné, nemorální nebo „špatné“; když jsem se však přiblížil ke konkrétnímu životu, zjistil jsem, že lidské srdce je nejčastěji buď upřímné, nebo se mýlí, nebo se bojí. Z tohoto místa hledali zdánlivé dobro, ale ne to pravé. Kvůli tomu dělali hlouposti; teď za to trpí, protože zlo je svým vlastním trestem.
Každý nějak bojujeme a potřebujeme laskavost
Ale když se k němu přiblížíme, má lidské srdce jakousi něhu, sladkost a malost, a to i ve své křehkosti a strachu. Jak prohlásil skotský duchovní John Watson (1850-1907): „Buďte laskaví, protože každý bojuje těžký boj.“ V tomto případě se jedná o laskavost.[1]
Jsme spíše trestáni svými hříchy než za hříchy
Pamatujte, sestry a bratři, že Ježíš ve skutečnosti říká, že jsme trestáni spíše svými hříchy než za své hříchy. Nikdo z nás nezná rány, které si každý člověk nese, ani neví, proč dělá věci, které dělá. Lidský hřích, selhání a nedokonalost je třeba oplakávat a litovat, ne se jich štítit. [2]
Františkánská spiritualita rozpoznává všude Boží sebe darování
Františkánská spiritualita klade velký vykřičník za Ježíšova slova: „Poslední budou první a první budou poslední“ (Mt 20,16; Lk 13,30) a Pavlova slova: „Když jsem slabý, jsem silný“ (2 Kor 12,10). Odvrácená strana je jádrem našeho poselství a vždy nás podněcuje k hlubšímu a širšímu pohledu na věci. To nám otevírá oči, abychom rozpoznali Boží sebedarování na vzdálených okrajích, kde většina z nás Boha nevidí nebo nechce vidět, například v jiných náboženstvích, v každém, koho označujeme za outsidera nebo hříšníka, a dokonce i na nejzazším okraji našeho vidění, směrem k těm, kdo s námi bojují a staví se proti nám – k našim takzvaným nepřátelům.
Potřebujeme dorůst do zralosti dospělého křesťana a člověka
Abychom nalezli plnou Boží postavu, musíme dorůst do své plné velikosti (Ef 4,13).Malé duše nejsou schopny poznat velkého Boha a velké duše se nikdy nespokojí s malým nebo skoupým Bohem. Jakmile si plně uvědomíme sami sebe, budou všechny věci krásné.[3]
Prameny:
[1] See W. Robertson Nicoll, ‘Ian Maclaren’: Life of the Rev. John Watson (Toronto: Westminster, 1908), 125. Note: Watson used “Ian Maclaren” as a pen name.
[2] Adapted from Richard Rohr, Franciscan Mysticism: I Am That Which I Am Seeking (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2012). Available as MP3 download.
[3] Adapted from Richard Rohr, Eager to Love: The Alternative Way of Francis of Assisi (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2014), 11, 12.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Field Study 2, oil pastel on canvas. Izzy Spitz, Everything at Once, digital oil pastel. Izzy Spitz, Wings, digital oil pastel. Used with permission. Click here to enlarge image.
Everything belongs: our messes and dreams, our hues of green and yellow, our curves and lines.