Terciář a papežský nuncius (diplomat), který měl smysl pro humor
Papežský nuncius, arcibiskup a v závěru života i kardinál, byl naším církevně nejvyšším bratrem „terciářem“. Jestliže si ho dovolujeme „přisvojit“ po skoro jedenácti letech (1990- 2001) jeho služby u nás, můžeme se odvolávat na něho samotného. Pokud totiž hovořil k nám, sekulárním františkánům, užíval v kázáních množné číslo, a nebyl to „ pluralis maiestaticus“ ani vztyčený prst církevního hodnostáře: bratr nuncius se hlásil k nám, a vysoké nároky mravní a duchovní vztahoval na sebe stejně jako na nás. A svým životem doložil, že ani biskupská mitra ani kardinálský klobouk nemusejí být v rozporu s duchem chudoby a osobní pokorou. Z nunciatury k bratřím menším u P.M.Sněžné to bylo „pár kroků“ i pro nuncia, a do Karolina pro doyena diplomatického sboru jen o kousek dál. A tak nám bylo dáno být mu vícekrát i docela nablízku.
Po desetiletích, kdy Vatikán byl vnímán třídně nepřátelsky, ale dokonce i po letech 1.republiky, kdy vzájemné diplomatické vztahy sice existovaly, ale nebyly nijak vlídné, k nám Jan Pavel II. nemohl poslat vhodnějšího vyslance Svatého Stolce. Giovanni Coppa pocházel ze severní Itálie, která měla historickou zkušenost s Rakouskem – i když popravdě ne úplně tu nejlepší, měl za sebou doktorát z filosofie i teologie a studia němčiny na Goethe Institutu v Římě, a desetiletí praxe ve Státním sekretariátu Vatikánu. To, že byl zkušeným kariérním diplomatem bylo jistě důležité, ale mnohem důležitější bylo jeho osobní charisma, jeho vlídnost a mírnost povahy. Těmto vlastnostem nemohli čelit ani potomci husitů. Nový nuncius hovořil nejen německy, jako diplomat vládl franštinou tak, že v ní psal i své homilie, komunikoval i v angličtině: ale s češtinou zápasil po celou dobu u nás! Ovšem k tajemství jeho osobnosti patřilo i to, že jeho (ne)výslovnost mu nebyla přičítána k tíži; těm, které si dokázal získat, se nakonec zdála i roztomilá! O ojedinělosti diplomatické mise bratra nuncia svědčí skutečnost, že po sedmi letech mu Karmelitánské nakladatelství vydalo Výbor z jeho homilií, rozhovorů a přednášek („Buďte věrní“, 1998). Kardinál Vlk ve „slovu na cestu“ této knize oceňuje to, že Giovanni Copa u nás působil nejen jako diplomat, ale jako biskup- duchovní pastýř. A čtenář opravdu žasne nad pracovitostí našeho bratra nuncia, nad desítkami homilií, proslovů, přednášek, rozhovorů, článků v našem tisku. A rodina sv. Františka tu nepřichází zkrátka, Otec nuncius kázal o sv. Anežce u křižovníků, o sv. Antonínovi u minoritů, o sv. Františkovi – nám sekulárním františkánům – na sv. Hostýně (1997). Homilie u příležitosti jáhenského svěcení u P. Marie Sněžné (1993) je dokladem hluboké františkánské spirituality arcibiskupa, který vyzvedá pokoru sv. Františka jako jáhna- služebníka.
Jako hlavního celebranta jsme Otce nuncia mohli přivítat i dvakrát v kostele sv. Havla v Poříčí nad Sázavou, při poutích o výročí úmrtí našeho bratra JUDr. Františka Noska OFS. V dubnu 1993, kdy se Giovanni Coppa teprve seznamoval s touto osobností našeho politika a národohospodáře, již dokázal vystihnout ty nejdůležitější rysy toho, kdo „se zcela daroval druhým“, „i když mohl pro své politické postavení myslet na sebe, žil se svou rodinou, kterou měl tolik rád a která prošla bolestivými zármutky, skrovně a chudě“. Františka Noska podle kázání Otce nuncia charakterizovala hluboká osobní zbožnost, věrnost pravdě za všech okolností, úsilí o spravedlnost, a konečně láska, neboť „jedině v dávání se v lásce se projevuje velikost člověka a jeho povolání napodobovat Krista Ježíše a Boha“. Podruhé Otec nuncius slavil v Poříčí mši svatou v jubilejním roce 2000, spolu s panem biskupem Škarvadou. Již to ukazovalo na význam, který vyslanec Sv. Stolce přikládá osobnosti bratra Františka Noska, v době kdy jeho diplomatická mise u nás se již chýlila ke konci.
Jako doyen diplomatického sboru byl Giovanni Coppa zván na všechny univerzitní slavnosti ve Velké aule Karolina. A na čestném místě snad nescházel ani jednou za těch 11 let. Takovou příchylnost k Univerzitě Karlově neprokázal žádný jiný diplomat. Doktor Katolické univerzity Nejsvětějšího Srdce v Miláně měl v mládí talent k vědecké práci na poli umělecko historickém (ikonografie Nejsvětější Trojice), i v teologickém bádání raného křesťanství, zejména o sv.Ambroži. I když se jeho život dál ubíral jinou cestou, láska k vědění mu zůstala. A naší univerzitní obcí byl přijat: vždy laskavý, připravený k přátelské kolegiální debatě při těchto příležitostech. A právě po druhé pouti do Poříčí se ukázalo, že toto slovo je pro něho pořád ještě těžko vyslovitelné, ale se jménem Františka Noska už to bylo mnohem lepší. A nám terciářům kladl na srdce, abychom se o Noskův duchovní odkaz dál starali: buďte věrní, tak jak zněl i titul jeho knihy.
Za terciáře u P. Marie Sněžné na bývalého nuncia s láskou vzpomíná sestra Věrka Elišková ( také jako ministryně MBS) . Giovanni Coppa rád zavítal mezi bratry u P. Marie Sněžné a pozdravil vždy i terciáře. Zajímal se o všechno, čím místní společenství žije, s poctivostí jemu vlastní psal každoroční vánoční a velikonoční pozdravení. Na pozvání pana biskupa Václava Malého navštívil i představení „Kvítka“ o sv. Františkovi v divadle Minor. Mezi svými arcibiskup s pokorou vždy připomínal své terciářství. Jeden velikonoční pozdrav stojí za citaci: „Nejdůstojnější otcové a milí farníci a terciáři OFM z farnosti Panny Marie Sněžné! Buona e Santa Pasqua! S láskou děkuji vám všem za milé velikonoční přání, kde byla nádherná kresba vzkříšeného Pána Ježíše s Nejsvětější Trojicí! (autor P. Michal Pometlo). Pán Bůh zaplať, od vás mám vždycky mistrovská díla! Vzpomínám vždycky na vás všecky a na slavnosti, které jsem s vámi celebroval ve vaší farnosti. Přeji vám hojnost darů pokoje, radosti, a milost našeho Spasitele, jenž nás tak miloval! Milý otče Petře z Alkantary, děkuji vám ze srdce za vaše blahopřání a modlím se za vás a za vaši práci v kauze Martyrum !“
Už jen text tohoto přání dokládá, že otec nuncius nebyl žádný „suchar“, srdce měl na dlani. A měl i smysl pro humor, ryze františkánský! V úvodním slově ke své knížce píše: „V tom, že jsem se rozhodl zveřejnit tuto knihu, bylo asi trochu marnivosti. Sebeláska, jak víme, umírá až čtvrt hodiny po naší smrti…“. Měl ale i dobrý důvod – „už od počátku jsem považoval tuto zemi nějak za svou“. A tato láska k zemi kam byl jako Ital poslán slovanským papežem, se projevovala i tehdy, kdy rozhovor neodmítl ani dětskému regionálnímu časopisu „Nezbeda“ ze Zlína. Nejen že připustil, že sám nebyl jako kluk nějak zvlášť příkladný. Ale dětem – a těmi máme být i my všichni postarší, přál nakonec „buďte výbornými nezbedy!“
Když bratr Giovanni z naší vlasti odcházel, vzpomíná sestra Věrka Eliášková, „loučili jsme se s ním u Panny Marie Sněžné a já za všechny terciáře předávala pozdravení. Řekla jsem, že jsme ho měli všichni v České republice rádi. Stouply mu slzy do očí, a tak jsem ho chtěla obejmout, ale bratři mi v tom zabránili. Asi to bylo dobře, nesluší se objímat nuncia (?). Přesto, na ten okamžik, na obyčejnou lidskou reakci, kdy bylo vidět, že má pan nuncius opravdovou, františkánskou pokoru, nikdy nezapomenu“.
(autorem je Lubomír Irenej Mlčoch OFS)