Františkán a fyzik v jedné osobě. Astronom po němž je pojménována jedna z planetek ve vesmíru.
S bratrem Jiřím Mrázkem jsem se seznamoval jen nepřímo a už „post mortem“, prostřednictvím jeho přítele a zpovědníka. Knížku „Hovory na nemocničním lůžku“, mi věnoval Otec Benedikt Holota ke svým 90.narozeninám ! – on autor a oslavenec, mně jako gratulantovi. A jak už titul naznačuje, šlo o poslední fázi života bratra Jiřího, kdy už si na něho sestřička smrt dělala nárok. Teprve dodatečně jsem se dozvídal, že jsme se mohli i potkat: přes Libeň, kde bydlel, jsem léta jezdil do práce. Obě mé dcery navštěvovaly „jeho“ Libeňské gymnázium. A pak jsem rok měl malý byt jen pár kroků od jeho někdejšího domova, U libeňského pivovaru, a chodil jsem do úžasného dřevěného kostela sv.Vojrěcha, kam patřil Jiří i jeho rodina. Podivuhodné. A při hledání pamětníka na bratra Jiřího se ukázalo, že sedí mezi námi jako host na setkáních místního bratrského společenství u sv.Anežky: Jiří Petrus, dávný skaut z Libně a Kobylis. Z jeho vzpomínek také vděčně čerpám.
Psát medailonek o vědci fyzikovi je od ekonoma opovážlivost. Ale na RNDr.Jiřího Mrázka přišla víckrát řeč s Otcem Benediktem, a vždy bylo překvapující, o jak mimořádnou osobnost šlo, nejen v úzkém oboru specializace na ionosféru a šíření radiových vln, ale se širokým záběrem na filosofii a teologii věd o přírodě, nejen neživé, a ale i vzniku života a dokonce včetně role člověka v tomto dramatu stvoření. V pocitu „nemám na to“ se obracím o pomoc k bratru Petru A. fyzikovi. Ani on se necítí být dost povolán…Na druhé straně, Dr.Mrázka vynechat v galerii osobností „třetího řádu“ není možné…
Františkán a fyzik v jedné osobě vyjádřil svůj základní postoj ke své profesi takto: „VELKÁ NEZNÁMÁ, kterou jsem tušil na dně každého vědeckého poznání, nebyla pro mne nikdy pouhý pojem nebo fyzikální veličina, nýbrž NĚKDO“. Jiří byl „zázračné dítě“, všestranně nadané, a současně obdařené darem víry. Velký vliv na něho měl profesor náboženství na gymnáziu, za jehož budovou se nacházel kostel s interiérem vnitřku církve jako korábu, symbolu záchrany věřících. Tam nacházel útočiště po smrti táty a to mu bylo 15 let. Se svou mámou sedal v první řadě. Potřeboval se začít starat: dával hodiny, snad až čtyřiceti žákům. Pozor. Z matematiky a z latiny!..Nemožné? Pro juniorského mistra v šachu a později mistra republiky v rychlosti dekódování morseových zpráv nikoliv. Stačil se ještě věnovat vážné hudbě, dokonce jako člen rady Gramofonového klubu, sám hrál na housle. Ve druhém ročníku Přírodovědecké fakulty už byl jmenován asistentem, byl placen, aniž by tušil, že tím přichází o sirotčí důchod. Ten musel poté splácet- a tak univerzitu skončil v hodně urychleném studiu- za pouhé tři roky! A byl středoškolským profesorem matematiky; ne dlouho. Jako výborného pedagoga ho poslali učit matematiku „dělnické kádry“, kteří mněli získat maturitu také rychle, za půldruhého roku. Čtyřem „rychlokvaškám“ jak se jim říkalo, dal pětku z matematiky, a to bylo pochopeno jako akt třídního nepřátelství. Mimochodem- ti čtyři už tehdy argumentovali, že matematiku nebudou potřebovat. Episoda skončila jeho kariéru na střední škole, ale ne na ČVUT. V té době už byl vášnivým radioamtérem- ovšem na profesionální úrovni zcela neobvyklé: dva signály dokázal vnímat ve sluchátcích na uších, a zaznamenávat je současně oběma rukama: psal levou i pravou. To mu snad pomohlo k tomu, že v Leningradě byl prohášen za mistra světa v rychlotelegrafii. To v oné době kdy zítra již mělo znamenat včera bylo zařazeno mezi sporty, a tak bratr Jiří se stal mistrem sportu! Jemu samotnému pro smích: v tělocviku byl „nemehlo“. Ty všechny jeho ostatní mimořádné schopnosti by mohly zavánět až eskamotérstvím, ale bratr Jiří byl předurčen pro vážnou vědu. V Geofyzikálním ústavu ČSAV se pak až do předčasné smrti věnoval výzkumu ionosféry a šíření elektromagnetických vln- vědu spojil s koníčkem. Stal se známým i ve světě, ale neemigroval- ač k tomu měl příležitost. Měl za sebou nedlouhou episodu poblouznění „novou vírou“ v komunismus- jako vícero čirých idealistů, které pak doba vyléčila z iluzí. Zůstala trpkost, ale ne zahořklost. Přemáhání kádrové nepřízně pracovitostí a pokorou. V tom už mu byla oporou zase jeho „stará víra“ z gymnázia, navíc obohacená novou spiritualitou: při jednom pracovním výjezdu do Itálie se setkal s tamním františkánstvím: a dostalo se mu daru povolání.
Jak se Vladimír Holota (jako Benedikt byl ještě „v ilegalitě“) a Jiří Mrázek poprve setkali nemusíme vědět, Vladimír byl technik ve výzkumáku v Běchovicích, a Jiří dělal i aplikovaný výzkum spojený s novým oborem kosmických letů a družic. Věkově byli jen rok od sebe, a svými hřivnami se navzájem doplňovali. Přátelství pokračovalo i v podobě farního kněze v Pečkách a zpovědníka, a už i v široké veřejnosti známého akademika jako penitenta. Jiří svou vírou netajil, ale také ji v oněch dobách nevytruboval do světa. Žil ji neokázale, a také znal Mistrovo naučení komu neházet perly. V Katolických novinách se objevovaly noticky o jeho přednáškách i ve vesnických farnostech, akademičtí hodnostáři Katolický týdeník nečetli, a o jeho víře nemuseli vědět. Věděli jen, že odborně lepšího a pracovně svědomitějšího nemají. Svědectvím ba manifestací víry se pak stal církevní pohřeb na Vinohradském hřbitově, který vedl přítel a duchovní Otec zemřelého. P. Vladimír Holota na dochovaném snímku působí mužným kněžským zjevem, obklopen davy smutečních hostů, kteří znali popularizátora vědy a kosmonautiky z rozhlasu a televize. Na jeho výzvu se pak celé to shromáždění pomodlilo Otčenáš. Ještě ho nezapomněli, a straničtí bosové z akademie měli těžkou hlavu: vždyť s „náboženskou otázkou“ už měli být všichni vyrovnáni. A sovětští kosmonauti přece ve Vesmíru žádného Boha nenašli- a teď, tento skandál.
Kniha „Hovory na nemocničním lůžku“ je dokladem řady mimo-řádností. Mimořádného vztahu těch dvou, hloubkou jejich víry, i rozhovorů na témata té nejabstraktnější vědy, teoretické fyziky, kosmologie, místa Země ve Vesmíru a zázraku života. Zachované zápisky po bratru Jiřím svědčí o jeho genialitě- smím-li to vyslovit. V programově ateistické společnosti se dopracoval pochopení o zbloudění vědy bez Boha, a naléhavosti potřeby obnovení dialogu a spolupráce vědy a víry v náboženském slova smyslu: nemá-li lidstvo spět ke katastrofě. Některé pasáže působí na čtenáře dnes tak sugestivně, že si říká: vždyť ten papež to snad musel od toho Mrázka opisovat, nemám hledat odkazy na příslušné články v Laudato si´? Dva texty ze zápisků jsou docela jiného žánru: o historii františkánství, a o jeho neobyčejné aktuálnosti pro naši dobu. A zase: historik františkánství a odborník na dějiny kultury by nedokázal na relativně malém prostoru napsat lepší pojednání na téma „sv.František a jeho doba“, a dokonce: jak to ten Mrázek mohl tušit, že za půl století si dá papež Františkovo jméno, a své sociální a ekologické encykliky se po osmi stoletích rozhodne založit na tomto světci? (Medailonek píšu – shodou okolností- ve třech dnech on line setkání mladých z celého světa v Assisi na téma „Františkova ekonomika). Záznamník zemřelého však prozrazuje i vlastnosti vyhražované světcům, modlitební kázeň breviáře i v podmínkách těžké nemoci, vlastní zamyšlení nad 14 zastaveními křížové cesty, podložené těžkým utrpením a bolestí.
Bratr Jiří byl špičkový vědec, o čemž svědčí i to, že Mezinárodní astronomická unie souhlasila s tím, aby jedna z mnoha „planetek“ objevených (1998 – 20 let po jeho smrti) – u nás v Ondřejově Lenkou Šarounovou, nesla jeho jméno JIRIMRAZEK. Ale nebyl jen úzký specialista, což byla už tehdy choroba doby. Víra ho vedla k syntetickým úvahám, k otázkám po řádu celého stvoření, po smyslu našeho pobývání tady na světě. Chápal už tehdy, a v tom se shodoval se svým duchovním vůdcem, že člověk svým pomýleným přístupem útěku od Boha ohrožuje život na zemi, i sám sebe. Věda a technika nás zavedly na zcestí…je jeho výrok. Věda měla sloužit člověku, a člověk Bohu. Byl si vědom toho, že obor který zkoumá, a technika kosmických letů slouží i vojenským účelům. Neváhal však spolupracovat s radioamatéry pod hlavičkou Svazarmu (svaz pro spolupráci s armádou), jeho knížky popularizující vědu později vydávalo i „Naše vojsko“). Náš Mistr radil nevytrhávat koukol z pšenice, a varoval, že na posledním soudu dojde k oddělování zrna od plev. On sám svému poslání rozuměl jako službě člověku: radiové vlny mohly šířit i dobro. A život mu potvrzoval, že Bůh pak napomáhá člověku…Jiří Petrus uvádí episodu spojenou s vážnou, život ohrožující nehodou jeho syna. Jiří se modlil, ale dál pracoval, a na vlnách v éteru zaslechl ujištění z druhého konce světa, z ostrůvku u Nového Zélandu, že jeho dítě přežije. Jiří to vzal jako vzkaz „shůry“, a šel spát. Syn se uzdravil, Jiří vděčně se vzdálenými ostrovany navázal kontakt, zval je i do Prahy. Návštěva se neuskutečnila, on sám už byl mezitím na cestě k věčnosti…
„Sub specie aeternitatis“ přistupoval Jiří nejen ke své práci, ale i ke každému člověku. Nad nikým se nevyvyšoval, nedával znát svou myšlenkovou převahu, a svou moudrost odíval do jazyka srozumitelného i lidem mimo obor, a mimo vědu vůbec. A v tom byl zdroj popularity popularizátora vědy. Byl možná geniální, ale ne „ujetý“. O světcích se říká, že lakotí s časem. Jiří s časem velice svědomitě hospodařil, ale ke vědě ani k její popularizaci se neupnul tak, aby mu nezbyl čas na rodinu. Byl milujícím manželem- s ženou se seznámil u sv. Vojtěcha. Synům se věnoval denně, a i pro ně čas rozděloval na přípravu do školy, modlitbu, a na čas pro ně samotné. Pro sobotní výlety do přírody, se skauty z Kobylis.Modli se a pracuj, lásku k Bohu zjevuješ láskou k bližním, k nejbližším především.
Závěr života spojený s utrpením a blížící se sestřičkou smrtí vedl hovory na nemocničním lůžku i k otázkám času na konci časů. Jiří odvodil ze znalosti lidských dějin jakousi tendenci k vlnění, cyklickému pohybu v čase, kdy rovnováha mezi hmotou a duchem, tělem a duší, je narušována v jednom či druhém směru. Osm století nás dělí od sv.Františka, a jeho doba také propadala vášni po penězích, bohatství, rozmařilosti. František sám se dokázal od tohoto pokušení radikálně odpoutat, a přilákat na cestu chudoby mnohé další. Vezměme jen Kláru, její sestry, matku, bratrance…Šlechtický rod, který dokázal pro Krista všechno opustit. Dopisy Kláry sestře Anežce Přemyslovně vyzvedají její ochotu opustit ještě daleko vyšší stupeň hierarchie středověké společnosti. Době materialistické životní filosofie, v níž bylo našemu braru Jiřímu dáno žít, měl on, františkán ve světě, za zlé ono přílišné tíhnutí ke hmotě, k materialistickým životním hodnotám. Všímal si však, že na Západě jde kultura podobným směrem, ke hledání smyslu života v konzumu. Spolu s Otcem Benediktem viděli jedinou šanci na záchranu lidstva v jeho zduchovnění. V přesunu kyvadla dějin od hmoty k duši, ke zvnitřnění úsilí člověka: od jednostranné snahy „změnit svět“, k úkolu snažit se změnit sám sebe. A právě o tom, bylo setkání mladých v Assisi. Bratr Jiří předjímal „Františkovu ekonomiku“.
Toto civilizační „obrácení“ předpokládá proměnu vědy jak se vyvíjí už dlouho, přinejmenším od Osvícenství. Možná prvním a nezbytným krokem je pokorné přijetí zázraku Stvoření, tak jak je vyzpíval svatý František v Písni bratra Slunce. To však z jakýchsi – pro františkána až nepochopitelných důvodů- činí většině dnešních vědců potíže. Dr.Jiří Grygar vystupuje v knížce rozmluv na nemocničním lůžku, i jako svěděk, a jako věřící astronom. Komentuje tam i snahy o nalezení dalších planet ve Vesmíru, na nichž by mohl být život, a vyjadřuje svou osobní víru, že naše Země je ojedinělá. Překvpivě svou víru opírá o argumenty biologie vzniku života. Při příležitosti udělení Nobelovy Ceny za fyziku (2019) na tomto poli však odhaduje, že tomuto (výzkumu marnosti- můj pojem) se věnuje asi pětina astronomů světa. Jiný vědec- astronom, Zdislav Šíma, který v tajnosti byl korektorem už prvního vydání knížky Otce Benedikta, se ve vydání třetím vyjadřuje takto: Pokud je i ve vesmíru více životů, zcela chybí čas na překlenutí ohromných vzdáleností, na kontakt a výměnu informací, natož navštěvování. …Nezbývá tedy než se snažit vlastními silami přežít.
Papež František se v Laudato si´ obrací nejen na nás věřící, ale i na všechny lidi dobré vůle, argumentem, kterému je těžko odporovat: všichni jsme na stejné lodi. Právě tak tomu rozuměl náš bratr Jiří Mrázek, když se modlil v libeňském kostele- vnitřku lodi církve: že naše matka-sestra Země je „vesmírným korábem“ (K.Boulding), který nese úžasný dar života, a člověka Stvořiteli tak drahého, že neváhal na tento koráb poslat svého Syna, aby ho zachránil. Jsme na unikátním místě ve Vesmíru, Otcem milované děti. Deo gratias. (autorem je Lubomír Irenej Mlčoch OFS)