Věrná dcera sv. Františka, s vazbami na celou církev, a “nejbližší příbuzné”, fokolariny a dominikány především..
Cestou z rozloučení s P. Janem Evangelistou Urbanem OFM u P. Marie Sněžné, ještě plný dojmů z této oslavy daru jeho života ,jsem se seznámil se sestrou Antonií Hofmanovou. Stačilo pár chvil pěší cestou a během několika zastávek tramvaje v tom lednovém dni L.P. 1991, abychom se domluvili, že oba patříme k františkánům „žijícím ve světě“, já ovšem teprve krátce, nová známá už více než 40 let. Poté, co jsem se dozvěděl, že Tonička pracovala také v Janských Lázních v dětské léčebně, neodolal jsem. Tam několikrát pobýval až do své předčasné smrti můj prasynovec Petr. Ukázalo se, že Tonička Petra znala. Zákeřná choroba neomezovala duševní vývoj chlapce, ale jeho tělo přestávalo poslouchat nervy a svaly, zemřel v 18 letech. Skutečnost, že se setkávám s někým, kdo byl Petrovi nablízku a pomáhal mu v jeho nelehkém údělu, mne hluboce oslovila. Tonička si mne dokázala získat jediným krátkým setkáním. Po letech, kdy už Tonička byla na věčnosti, mi místní společenství na Spořilově dalo malý knižní dárek, jak tam bývá zvykem při osobních výročích. Životní příběh statečné ženy Toničky „Žijeme jen jednou“ jsem přečetl jedním dechem. Přemýšlím o něm dodnes. A což teprve ti, kdo byli obdarováváni setkáním s Toničkou, kdo ji znali. Na vzpomínky sester Lenky Markéty Kortonské a Ludmily Anežky České a manželů Štěpána Josefa a Lucie Veroniky G. z MBS Jilemnice, a bratra Martina W. Z MBS Hradec Králové vděčně odkazuji a navazuji.
Horní Branná, vesnička v Podkrkonoší, na samé hranici českého a německého osídlení, je místem narození i věčného odpočinku sestry Toničky. Skromná obživa v tomto kraji si vyžadovala práci všech, a “na několika stavech”- na tom tkalcovském, ale i na políčku vlastním a v sezóně i v postavení námezdníků. I Tonička musela pomáhat svážet mléko, obrubovat kapesníky…Škola ji ale lákala víc, a tam, už od dětství, především slohové práce. Malá spisovatelka už se v ní probouzela a lákala ji do Prahy. Měla vlastní úspory a laskavý strýček pomohl, ale směrem praktickým, ke studiu na obchodní škole- ač sám pracoval v Melantrichu. Se státní zkouškou z těsnopisu (kdepak diktafony tehdy) mohla být úspěšnou úřednicí, ale Pán ji volal na svou vinici. Prozkoumala snad všechny hlavní kostely a spirituality v Praze, seznámila se se studenty zavřených vysokých škol, zejména s těmi, které doba přivedla od vědy k náboženství: katechetka- to bude ono! Ještě před koncem války složila zkoušky a získala povolení k výuce náboženství: ne těsno-pis ale svato-pis!
Požehnanému působení mezi mládeží prahnoucí po víře učinilo přítrž zatčení (1952). Tonička “dostala” 6 let; ateistickému režimu se zdálo zvlášť nebezpečné šíření myšlenek hnutí mladých dělnických křesťanů (jocismus), které se poválce dostalo z Belgie a Francie i k nám. Šlo o boj o duše mladých, láska univerzální vs. nenávist třídní. Vězení Tonička snášela statečně, a se stejně pevnou vírou hledala i zaměstnání po svém propuštění. Kariéra úřednice pro Toničku nebyla lákavá už předtím – a teď už ani přijatelná pro “režim”. Rozhodla se pro sociální práci ve zdravotnictví. V dětské léčebně v Jánských Lázních pracovala Tonička nejdéle, 23 let.
Překvapením pro mne bylo zjištění, že u povolání Toničky do SFŘ byl P. Alois Moc OFM, v začátku jeho kněžské dráhy, kdy působil v Podkrkonoší. Tedy i Tonička byla jeho duchovní dcerou! A nejen to: podle Toniččina svědectví jí pak otec Alois pomáhal v jejím duchovním životě až do své smrti. V celém tom obdivuhodném životním příběhu však je její příslušnost k františkánské rodině jen velice cudná, jakoby se o ní ani nezmiňovala. Čtenář by mohl mít dokonce dojem, zda Tonička nepatřila spíše ke hnutí Fokolare. Ostatně knížka “Žijeme jen jednou” vyšla v nakladatelství tohoto hnutí “Nové město”. Jiný čtenář by naopak mohl argumentovat tím, že Tonička se dovolávala duchovní podpory v Podještědí u hrobu svaté paní Zdislavy a starý domek v Jilemnici, který zakoupila jako místo pro duchovní setkávání, pojmenovala Zdislavín; nebyla tedy spíš dominikánskou terciářkou? V kapitolce “duchovní jaro” své biografie Tonička vzpomíná, jak jako mladá poznávala tu lepší tvář Prahy, a jmenuje nejen bratry františkány u P. Marie Sněžné, na Spořilově a Na Habrovce, ale také bratry jezuity u sv. Ignáce, sv. Kříž na Příkopech a sv. Terezičku v Kobylisích bratří saleziánů, Emauzy benediktinů, sestry Voršilky, Karmelitky, Vicentky, a další ženské spirituality. Od svých 24 let byla Tonička už v “třetím řádu” a v posledním desetiletí jejího požehnaného života nacházíme Toničku v nově založeném místním společenství SFŘ v Jilemnici. Co nám říká život z víry té statečné sestry Toničky? Jaké poučení si z jejího svědectví můžeme vzít pro budoucnost naší spirituality?
Hnutí Fokolare založila Chiara Lubichová jako mladá a hledající františkánka; do “třetího řádu” vstoupila ještě za války, tedy o několik let dříve než Tonička. Jde vlastně o novou ratolest vyrašící na dávném kmeni Těla Kristova, vštípeném naším otcem – bratrem Františkem. Řád bratří Kazatelů je od dob setkání Františka a Dominika vnímán jako náš nejbližší bratrský řád. Antonie Hofmanová si křestní jméno přinesla svým narozením, jak bývalo dříve zvykem: jejím křestním patronem tedy byl od počátku svatý bratr Antonín z Padovy. Na řeholním jménu Josef měl bezpochyby svůj podíl P. Alois Moc OFM, který Toničku do naší rodiny přivedl. Podle sv. Terezie z Avily zkušenost dosvědčuje, že sv. Josefovi dal Bůh moc pomáhat nám ve všech našich potřebách, a je považován za ochránce a patrona celé Církve Kristovy. Tonička Hofmanová svým ryzím životem z víry svědčila o jednotě Církve: věrná dcera sv. Františka, s vazbami na celou rodinu, a “nejbližší příbuzné”, fokolariny a dominikány především.
Z pozdějšího svědectví Toničky o jejích výsleších během vyšetřovací vazby ve vězení je patrné, že sv. Josef byl pro Toničku také dělníkem a patronem dělníků. Profesní sliby rok před komunistickým převratem nemohly pominout společenský kontext evangelizační situace Církve, která ztratila dělnickou třídu, u nás více než jinde.
Krátké působení Toničky v roli katechetky ukazuje na její lásku k dětem, a na připravenost přinášet dětem radostnou zvěst o Kristu i za cenu osobního nasazení v chudobě, o jaké se nám dnes už ani nezdá. Když ji potom vodili před služebníky vládců tohoto světa, kteří v ní viděli nepřítele nových pořádků, přiznávala se Tonička před nimi ke Kristu s odvahou, kterou jí můžeme jen závidět; i s tou jistotou, že Ježíš se k Toničce stejně přiznává před svým a naším Otcem. Potvrdil se také Mistrův příslib, a Toničce bylo dáno, co má před svými vězniteli mluvit: a ona k nim mluvila přímo a bez vytáček, až s jakousi “duchovní prostořekostí”. V ní však nebyl ani stín nepřátelství z její strany, a proto i věznitelům se mohlo dostávat šance na dar víry, onoho překvapení, že ani oni nejsou vylučováni z toho jiného světa, o němž je ta umanutá ženská tak bláznivě přesvědčená.
Když se konečně Tonička dostala z vězení, přijala služebnou roli, docela jinou než byla ta vysněná katechetka. Sama píše: “Doba nás tlačila opět do podstaty křesťanství. Ježíš nám dal za úkol pečovat právě o ty nejvíce přehlížené, nejubožejší a poslední.” Toniččino charisma lásky k dětem se rozšiřovalo i na mladé lidi vůbec, na tu budoucnost Církve i naší země; a možná právě proto se v jejích vzpomínkách tolikrát objevuje společenství Fokolare, kněz “Mirek” /Šimáček/ a Příchovice. Tonička duchem stále mladá, i v pokročilém věku “šťavnatá a svěží”, jak říká žalmista, hledala cesty k té nové ratolesti odvozované od svatého Františka. V pojmenování toho nového hnutí byla Tonička vlastně “zasvěcenou osobou”, a to s jakousi vyvoleností snad už od dětství. Otec Alois Moc během duchovních cvičení ještě před rozpadem systému, který i v něm viděl nepřítele, opakovaně zdůrazňoval jakousi výjimečnost sv. Františka z Assisi v té už nepřeberné rodině světců. Tou měrou zpodobnění s Kristem, stvrzenou i stigmatizací, otevíral František Církvi cestu k návratu jarosti ducha prvotního křesťanství. A je jakýmsi tajemným potvrzením této vyvolenosti, že v každé další generaci se objeví sestry a bratři, kteří věrohodností svého života z víry otevírají zase nám ostatním úzkou cestičku návratu k jaru prvotního františkánství. K takovým vyvoleným patřila sestra Tonička. A budiž mi dovoleno dodat: patřil k nim i bratr Česlav, kterému bylo dopřáno, aby se dostavil k lůžku Toničky v okamžik jejího “transitu”, přechodu na věčnost.
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
O osobnosti Toničky nejlépe vypovídají životní příběhy, drobné události, které svou živostí i pro sestry kolem ní byly jako “Toniččiny Kvítky”. Tak jako bratr Česlav volal k Duchu svatému “přijď, ale rychle”!, Tonička v nouzi se stejnou odvahou vyslovovala své konkrétní prosby k Matce Boží,opřené o modlitu sv.růžence, jindy zase ke “svému” andělu. A hle, stopařce s brašnou knih v nevlídném počasí zastaví “hned” auto a doveze ji až na místo: a řidič si ještě koupí několik knih a uleví brašně. A řidič “profík” od autobusu pocítí neodolatelnou chuť dát si ještě “cigáro”- i když už měl být pryč- a Tonička stihne potřebný spoj. Bratr Štěpán Josef G. a jeho sestra manželka Lucie Veronika dosvědčují podivuhodnou pomoc “shora”, jaké se dostalo Toničce i v kauze duchovně trvalejšího rázu, tehdy v “tandemu” s jejím dávným duchovním vůdcem Otcem Aloisem. Ten při svých cestách do Podkrkonoší svého mládí vyslovoval přání, aby v Jilemnici vzniklo místní bratrské společenství SFŘ. Toho se sice on už nedožil, ale Tonička byla “u toho” v roli přirozené formátorky. A svědectví vydávají ti dva, povolaní do řádu rovněž díky Otci Aloisovi v posledních letech jeho života v Praze- kteří se právě přestěhovali do Jilemnice! Boží režie…
Tonička byla známá I svým humorem, a ten ji neopouštěl ani tehdy, kdy se blížila sestřička smrt. Dokud to šlo, zařizovala si svůj vlastní pohřeb. Panu primáři ustaranému nad prognózou dohasínající svíce života se od pacientky dostalo překvapivého povzbuzení: ještě neumře, nemá ráda, když na parte je pojem nedožitých narozenin. A tak tomu I bylo, Tonička odešla na věčnost tři dny po sv.Antonínovi.A tak jako se obracela s urgentními prosbami k nebi v modlitbě po celý život, její “hned” a Česlavovo “honem” se naplnilo v setkání posledních minut…Už poslední dva dny se u Toniččiny postele střídali doprovázející přátelé, z třetího řádu a nejen z něho. A telefonicky si Tonička ještě vyžádala na Otci arcibiskupu Otčenáškovi jeho požehnání na cestu. Nešlo o nic formálního, ti dva, spojeni zkušeností věznění, se navzájem uznávali a měli rádi. Záslužný kříž “Pro Ecclesia et Pontifice”, vysoké církevní vyznamenání dostala Tonička od papeže Benedikta VI., právě na návrh arcibiskupa Karla. Kdo jiný, když ne Tonička, vždyť pro církev obětavě pracovala po celý život.
Spisovatelskou činnost Toničky, lásku od dětství, je třeba vyzvednout jako její osobité evangelizační a katechetické působení. Její literární formou byly krátké glosy, příhody ze života, postřehy z církve i společnosti- jedna, dvě stránky. I Pán jen krátce mluvil na zemi, říkával náš otec František. Krátké kapitolky, útlé knížky, které září světlem víry, zahřívají srdce, překvapí humorem. “Květ pro krále” dojímá, “Kapky vody” jsou pramínky opravdu živé vody, příspěvky do IKD- Informátoru královéhradecké diecéze, vydané v jubilejním roce 2000 v Jilemnici, napsané ve Zvědavé uličce, Zdislavíně, končí pozoruhodnými verši k mnoha svatým, jakýmisi “litaniemi”. “Se zástupem” , který pro Toničku tvoří zejména na Bílou sobotu “lampionový průvod”, s nímž se Tonička těší na nebe každým rokem. Poslední, třicátá třetí “litanie” vzývá četu mučedníků ze všech koncentráků světa. V epilogu Tonička vzpomíná pět jmen dětí z léčebny, které se jí zvlášť zapsaly do srdce, a na setkání s nimi v nebi- spolu s tatínkem a maminkou- se Tonička těší. Toničko, díky za všechno!
(autorem Lubomír Irenej Mlčoch OFS)