Každý je vyvolený – Neděle 28. června 2026
Otec Richard Rohr nás vybízí, abychom s pokorou přijali, že jsme Bohem vyvoleni:
Vyvolený nemusí mít zásluhy, spíše naopak
V 11. kapitole Listu Římanům se Pavel snaží definovat pojem „vyvolenost“. Když hovoří o vyvolenosti židovského národa, říká, že je definitivní a neodvolatelná (Římanům 11,29). Říká však také, že vyvolenost nemá nic společného s našimi zásluhami, což je pro naše mysl, zvyklou na princip „oko za oko“, tak těžké pochopit. Boží volba souvisí výhradně s Bohem samotným, nikoli s tím, zda jsme hodni nebo připraveni. Nikdo není nikdy připraven! Ve skutečnosti připravenost pramení ze zkušenosti s vyvoleností a z odevzdání se jí. Je to jemný nuancí, ale naprosto zásadní. Biblická tradice se velmi snaží ukázat, že Bůh si vždy vybírá ty, kteří jsou nehodní, slabí, hříšní a zlomení, aby se žádné lidské tělo nemohlo chlubit před Bohem. Jsme pouhými Božími nástroji. Když milujeme Boha a milujeme druhé, je to Bůh, kdo to činí skrze nás a v nás.
Vyvolený není nadřazený, ale spíše zakusí milosrdenství
Pavel také říká, že vyvolenost slouží k tomu, abychom zakusili milosrdenství (viz Římanům 11,30–31). Vyvolenost starověkého Izraele neslouží k tomu, aby se jeho příslušníci cítili nadřazení a spasení, což je místo, kde se vždy zastaví nezralá náboženská víra. Pavel naopak velmi jasně říká, že prožíváme vyvolenost proto, abychom poznali, jaké to je být Božími milovanými a zakusit Boží milosrdenství. Teprve pak můžeme tuto vyvolenost sdělit všem ostatním. Nyní jsme vhodným nástrojem k popisu toho, jaké to je být milován, být vyvolen, být významný, být uznáván, být sledován Božím pohledem a být zrcadlen v tom nejvyšším zrcadle.
Milosrdenství nás vede k pokoře
Jelikož jsme takto milováni Bohem, víme, že nemůžeme milovat zpět tak, jak jsme milováni. Naše neschopnost plně milovat Boha nás však udržuje v říši touhy – vždy toužíme, prahneme a chceme více. Vědomí, že jsme ještě nedosáhli cíle, je dobré! Udržuje nás to v pokoře a upřímnosti. Uvědomujeme si tak svou potřebu milosrdenství. Víme, že sami to nikdy nezvládneme.
Náboženství bez milosrdenství je na škodu
Myslím si, že náboženství je to nejlepší i to nejhorší. Může vytvořit ty nejuzavřenější, nejmalichernější, nejvíce se bránící a rasistické lidi, kteří se zastaví v té první fázi: „My to máme správně. Jsme vyvolení. Jsme vybráni.“ Ale jejich víra je ve skutečnosti nezměnila, takže nevědí, jak sdělit pocit vyvolenosti někomu jinému. Bez milostného vztahu s Bohem nás náboženství nepohání vpřed ani nám neumožňuje růst. Nepřináší neustálou proměnu. Stává se pouhou vedlejší atrakcí elitářství, nic víc.
Vyvolení jsou ti co milosrdenství opravdu zažijí
Biblická tradice začíná vyvoleností pro hrstku lidí, ale vždy směřuje k rovnostářské vyvolenosti pro všechny. A jediní lidé, kteří jsou schopni sdělovat inkluzivitu a bezmezné bohatství Boha, jsou ti, kteří toto bezmezné bohatství nejprve zažijí sami v sobě.