Každý je vyvolený – Pondělí, 29. června 2026
Otec Richard poukazuje na Boží smlouvu s židovským národem, aby ilustroval, jak je vyvolení zcela na Boží straně, nikoli na našich vlastních zásluhách:
My v Bohu
Myšlenku milosti v hebrejských Písmech nejprve vnímáme skrze pojem vyvolení či vyvolenosti. To se nakonec nazývá „smluvní láska“, protože se z toho nakonec stává vzájemné dávání a přijímání. Tato láska vždy vychází z Boží strany směrem k lidu starověkého Izraele a ten se postupně učí této lásce důvěřovat a odpovídat na ni stejným způsobem. Bible ukazuje neúnavný pohyb směrem k intimitě a božskému sjednocení mezi Stvořitelem a stvořením. Aby k tomu mohlo dojít, musí mezi oběma stranami existovat určitá míra kompatibility, podobnosti nebo dokonce „stejnosti“. Jinými slovy, v nás musí být kousek Boha, který touží najít sám sebe.
Bůh v nás -nezasloužená laskavost
Poselství vštípené milosti jasně vidíme v Ježíši. On si uvědomuje, že je jedno s Bohem. Ježíš ví, že je to Bůh v něm, kdo poznává, miluje, uzdravuje a slouží. Ježíš plně důvěřuje své nejhlubší identitě a nikdy o ní nepochybuje, což je jedinečným rysem jeho božského synovství. My často pochybujeme o své skutečné identitě, o tom, že jsme milováni, popíráme ji a odmítáme, protože je pro nás těžké uvěřit tomu, co jsme si sami nevybrali, nevytvořili ani nezasloužili. Právě taková nevysvětlitelná bezdůvodná laskavost je smyslem milosti a také důvodem, proč se bojíme jí důvěřovat. Ano, je to Bůh v nás, kdo vždy hledá a poznává Boha; podobné se vždy poznává. Jsme stvořeni jeden pro druhého od počátku (Efezským 1,4–6). Možná je nejvyšší milostí vědět, že už od samého začátku je to všechno milost! Je již milostí uznat, že jde o milost. [1]
Přijmout Boží lásku – pokora
Bůh nemiluje starověký hebrejský lid ani nikoho jiného proto, že jsme dobří. Bůh nás miluje na základě svobodného a vědomého rozhodnutí. Přijímání Boží lásky nikdy nebylo soutěží o to, kdo je toho hoden. Pro téměř každého je velmi těžké to přijmout. Je to nakonec o odevzdání se, nikdy o úplném pochopení. Pyšní se zřídka podřídí, dokud nebudou „sestoupeni ze svých trůnů“, jak to vyjádřila Marie (Lukáš 1,52). Naše binární, soudící, soutěžící a srovnávající mozky to prostě nedokážou zpracovat.
Bůh je dobrý
Bůh tě nemiluje proto, že jsi dobrý; Bůh tě miluje proto, že Bůh je dobrý, a díky tomu můžeš být dobrý i ty, protože čerpáš z takového nekonečného zdroje dobra. Čím jsem starší, tím více jsem si jistý, že Bůh je ten, kdo dává, a my jsme ti, kdo přijímají. Bůh je v mém životě vždy a navždy tím, kdo činí první krok, a já jsem občas jen vlažným příjemcem. Moje reakce, malá jako hořčičné zrnko, se zdá být pro skromného Boha více než dostačující, i když je hořčičné zrnko „nejmenší ze všech semen“ (Matouš 13,32).
V nás se rodí touha po Bohu
Bůh využívá všeho, co mu nabízíme, a tím rozšiřuje naši svobodu. Jinak by to nebyla láska založená na smlouvě, ale pouhé donucení. Bůh do nás vkládá touhu po ještě větší intimitě s Ním.
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, “Implanted Desire Is Our Deepest Identity,” Daily Meditation, May 25, 2017.
Adapted from Richard Rohr, Things Hidden: Scripture as Spirituality (Franciscan Media, 2022), 176–178.
Image credit and inspiration: Credits: Tony Sebastian, untitled (detail), 2019, photo, India, Unsplash. Click here to enlarge image. Like a bouquet of many different kinds of flowers, we are all gently held as beautifully chosen and beloved.