imperia

Sounáležitost v Božím království

Říše a křesťanství – Středa, 21. října 2026

Teoložka Kat Armas vyzdvihuje, jak raní křesťané vnímali evangelijní výzvu k důstojnosti a sounáležitosti, a to v kontrastu s imperiálním důrazem na rozlišení mezi dobyvateli a dobytými:

Přizpůsobit se systému

Ve světě říše byla sounáležitost dvojsečným mečem. Abys byl brán v potaz, abys měl jméno, které znamenalo něco víc než jen tebe samotného, musel jsi být ochoten svléknout svou vlastní kůži, vytvarovat se do podoby, která odrážela touhy říše. Přizpůsobení se vůli říše bylo způsobem, jak přežít, hořkým mírem vybojovaným vymazáním identity. Nebylo zde místo pro divokou rozmanitost, žádný prostor pro rozsáhlé a krásné spektrum lidské existence.

Kristus vítá i nepřizpůsobené

Ale pak se vzduchem prořízne tento hlas, toto evangelium: „Není už Řek ani Žid, obřezaný ani neobřezaný, barbar, Skyth, otrok ani svobodný…“ (Kolosanům 3,11). Tyto nálepky – Řek, Žid, otrok, svobodný – byly více než jen slova; byly to zdi postavené kolem duší, bariéry určující, kdo se může povznést a kdo je odsouzen ke službě. Avšak díky odvážnému prohlášení v Koloským se železná kategorizace říše chvěje. V Kristu je vítán i ten, kdo stojí mimo. Nikdo se již nemusí klanět, aby někam patřil; toto nové království příbuzných rozbíjí lež, že mír vyžaduje naše mlčení…

Kristus přijímá i opovrhované

Ježíšova cesta je v ostrém kontrastu. Toto evangelium bere ty, kteří jsou v říši nejvíce opovrhováni, a přetváří je, nabízejíc jim nejen pocit sounáležitosti, ale i to, že jsou milováni. Dosah Kristovy lásky sahá až do těch nejopuštěnějších koutů představivosti a přináší příbuzné. Zde nacházíme lásku, která z těch, jichž se lidé bojí, činí rodinu.

Všichni u jednoho stolu

V tomto novém království příbuzných neexistuje nižší postavení, ani dobývání skrývající se pod rouškou jednoty. Židé i Řekové, otroci i svobodní, barbaři i Skythové – všichni se scházejí u téhož stolu a každý je ctěn takový, jaký je.

Armas zdůrazňuje, jak toto Boží působení podporovalo jak rozmanitost, tak pocit sounáležitosti:

Šaty dělají člověka

Když Koloským píše o odložení starého člověka, o svléknutí oděvů říše, volá nás k proměně, která nespočívá v ozdobě, ale v zásadním znovuzrození. Při římských triumfálních průvodech si vítězové svlékali své staré šaty a oblékali si vítězná roucha v obřadu, který oslavoval vládu dobyvatele. V říši symbolizovalo správné oblečení samotnou civilizaci. Být Římanem znamenalo být správně oblečen, zatímco ti, kdo byli považováni za „barbary“, se vyznačovali údajným nedostatkem kultivovanosti a byli označováni za outsidery nejen kvůli geografické poloze, ale i kvůli vzhledu, oděvu a tělesné stavbě.

Duchovní oblek

Toto přesvědčení přetrvalo i během evropské kolonizace a stále přetrvává v našich moderních myslích. Patřit do říše znamená oblékat se podle toho. Evangelium nás však vybízí, abychom se místo toho oblékli do soucitu, laskavosti, pokory, mírnosti, trpělivosti a především lásky. Tato láska není nic povrchního – spojuje nás, uzdravuje nás, vytváří společenství tam, kde kdysi existovaly jen kategorie. V tomto království příbuzných moc mizí a zůstává jen mír tak hluboký, že se stává domovem, místem, kde se rozdíly mohou konečně nadechnout. Místem společenství, solidarity a přátelství.

Prameny:

Kat Armas, Liturgies for Resisting Empire: Seeking Community, Belonging, and Peace in a Dehumanizing World (Brazos Press, 2025), 180–181. 

Image credit and inspiration: Bradley Pritchard Jones, untitled (detail), 2023, photo, Ynys Llanddwyn, Wales. Unsplash. Click here to enlarge image. Like old stones slowly returning to the hillside, the structures of empire fade while the way of Jesus, rooted like the land itself, remains.