Barvitý život kněze, kterého vychovali rodiče terciáři
Pročítáme-li životopis P. Inocence Kubíčka , napadne nás jako první banální přídomek „ barvitý“. P. Inocenc se za svůj život vyskytoval na tolika místech střední Evropy, že znuděný obyvatel dnešních časů musí konstatovat, že to opravdu nebyl žádný zápecník, který by nevytáhl paty z rodné vsi, ale nějaký renomovaný cestovatel. Při bližším ohledání zjistíme, že to nebyla cestovatelská vášeň, ale že s ním, jako s mnoha jinými, minulý režim smýkal z místa na místo. Snad proto, že Bůh věděl, jaký osud malého Františka čeká, už v dětských letech mu připravil osud, kde slovo domov mohlo znamenat pouze něco abstraktního či duchovního. Jak se říká u Matouše: „ Lišky mají doupata a ptáci hnízdo, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil,“ tak to platí v plné míře i o Inocencově životě.
Rodiče pocházeli z Čech, ale protože byli chudí, vydali se každý svou cestou na zkušenou do Vídně. Oba byli zbožní a tak chodili ve Vídni do českého kostela a na pouti na Hostýn se seznámili. Maminka vstoupila do III. ř. sv. Františka a tatínek záhy po ní / nebo i kvůli ní? /. Tatínek to uměl s koňmi a tak se přihlásil na konkurs poštmistra, ačkoliv Vídeň vůbec neznal a nevěděl, kde jsou jednotlivé poštovní úřady. Ale Pán to věděl, a věděli to i koně, takže ho vedli od úřadu k úřadu a tatínek byl přijat. Pár let ve Vídni rodina strávila, narodil se jim zde i František, později Inocenc, i další děti. Později, když nová Československá republika vyzývala, že potřebuje zkušené zaměstnance, odstěhovala se Kubíčkova rodina do Prahy. Rodiče chodili v Praze k Panně Marii Sněžné do kaple sv. Michala, na terciářská shromáždění, a děti, aby nezlobily, běhaly po nádvoří a hrály si s veverkou, která tam byla v kole, i s ptáčky v klecích. Ředitel III. řádu P. Bonaventura chodíval ke Kubíčkovým na návštěvu, rozmlouval s dětmi, modlil se s celou rodinou a tak se nakonec malý František pod jeho vlivem rozhodl pro františkánský noviciát, který byl tenkrát v Kadani. Vyšší studia absolvoval v Salzburku a Innsbrucku. Po druhém roce teologie byl poslán do Tyrol, až se konečně v r. 1935 dostal do Prahy, kde byl 3. 5. 1936 vysvěcen na kněze a 10.5. měl u Panny Marie Sněžné primici, na níž mu kázal Jan E. Urban. První umístěnku dostal P. Inocenc na Spořilov, do kostela sv. Anežky. Když v r. 1947 složil státnice, byl řádem vyzván, aby učil v Kroměříži na arcibiskupském gymnasiu – a sice chemii a přírodopis. Kroměříží a posléze Hájkem, kam bylo gymnasium přestěhováno, končí běžný život řeholníka a začíná křížová cesta internace, věznění a nucených prací. Začalo to Hejnicí na severu Čech, kam byla po akci K / v dubnu 1950/ sestěhovaná celá františkánská českomoravská provincie. Po Hejnici následoval Bohosudov, kde pracoval ve fabrice na izolátory, Želiv, přehrada na Klíčavě, opět Želiv, kde pěstovali zeleninu, posléze převoz do Jihlavy, kde s Inocencem zacházeli jako s nejhorším zločincem, zavazovali mu při převozech oči a on na toaletní papír špendlíkem vypichoval zprávu o tom, že je vězněn, ale ještě žije. Z Jihlavy byl převezen do Velkého Meziříčí, kde strávil v jedné kobce bez vycházky a bez knížky dva měsíce.
V r. 1953 pak byl velký soud, kde bylo odsouzeno 13 lidí najednou, z toho 5 kněží, 4 ženy a 4 laici. P. Inocenc dostal 22 let za protistátní činnost v rámci procesu „ Dvořák a spol.“ a skončil na Mírově. Zde vyráběli z lýka vložky do bot a lýkové klobouky, později dózické zámky. Pak byl opět přesunut do Jáchymova, kde měl za celou dobu věznění první návštěvu své maminky. Na pohřeb tatínka o nějaký čas později ho už nepustili. Ale nestačil Jáchymov, P. Inocenc opět putoval, tentokrát do Leopoldova, kde vězni drali peří. V době tohoto věznění proběhly maďarské události, takže všichni kněží byli odděleni od ostatních vězňů. Zjistilo se totiž, kromě maďarské vzpoury proti bolševismu, v níž jistě měli prsty klerikálové, že se vězni začali modlit. V Leopoldově rovněž spravovali pytle na mouku pro Středoslovenské mlýny. Spravené pytle se nosily do skladiště, které se ukázalo jako ideální skrýš pro výrobu mešního vína. Je až dojemné, kolik úsilí, konspirace a umu věznění kněží obětovali pro možnost a splnění povinnosti – sloužit mši svatou! V kantýně kupovali hroznové víno / místo jídla na přilepšenou/ a z něho kvašením vyráběli víno. Vyrobili 12 l na rok, přičemž na jednu mši bylo stanoveno 12 kapek, aby zbylo na všechny po celý rok. Víno kvasilo v malé komůrce, která byla skryta před očima dozorců jedním spravovaným pytlem. Ale že by na to dozorci po tak dlouho dobu nepřišli, se ani nechce věřit. Potvrzuje se jen Ježíšův výrok, že celníci a nevěstky nás předejdou do Božího království.
V r. 1960 byl P. Inocenc amnestií prezidenta republiky propuštěn. Poté pracoval v Pražské teplárně a v r. 1968 získal státní souhlas jako výpomocný duchovní pro kostely sv. Jiljí a sv. Voršily v Praze. V letech 1980-1987 byl provinciálem františkánské provincie. V roce 1983, kdy se Státní bezpečnost zmohla na jednu z posledních akcí proti církvi, byl Inocenc opět zatčen. Sice na pár měsíců, ale protože už byl pokročilého věku /70/, volala tato nespravedlnost do nebe. V tom čase jsme se s manželem s O. Inocencem seznámili a díky Bohu zblízka mohli sledovat a zažít jednoho z těch, kteří byli ochotni za svou víru položit život. Vrátil se, jako už tolikrát z vězení, pohublý, pobledlý, ale plný humoru a lásky k spoluvězňům zelinářům a jiným rozkradačům socialistického majetku, s nimiž strávil dva a půl měsíce na Ruzyni. Vracel se do svého bytečku na Národní třídě, kde mu soudruzi nenechali jedinou knihu, natož různé samizdaty či dva psací stroje, dokonce zmizela i celá jedna skříň. Jak se říká u Matouše: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“/ Mt 8,20/(autorem je Věra Eliášková OFS)